Vlastnictví lesů, luk a polí bylo vždy významným symbolem bohatství, ale také předmětem ostrých politických bojů.
Spory o půdu jsou u nás staré jako republika sama. Řešily se po celé období první republiky, kdy probíhala první pozemková reforma a velké majetky rakouské šlechty byly rozdělovány malorolníkům. I po druhé světové válce, kdy se nejprve zabavovaly pozemky nad 50 hektarů a po nástupu komunistů i zbytek. Po revoluci v roce 1989 byly prakticky všechny lesy, státní a zemědělská půda rozděleny mezi státní statky a zemědělská družstva vzniklá násilnou kolektivizaci v 50. letech minulého století.
Po více než čtvrtstoletí restitucí a privatizací se nám zase vrací tak trochu prvorepubliková vlastnická struktura a nezdá se, že by se v tom dalo najít něco nezdravého. Byť opět čas od času vznikají politické třenice a tlaky na státní regulační zásahy do obchodu s půdou.
Přečtěte si seriál o pozemkových magnátech v Česku:
Komu patří Česko: nejvíc pozemků v Česku má Radovan Vítek
Komu patří Česko 2: Euro představuje 1000 největších majitelů pozemků
Komu patří Česko 3: zemědělské pozemky ovládla komunistická šlechta
Komu patří Česko 4: církve získaly v rámci restitucí přes 116 tisíc hektarů
Komu patří Česko 5: od vstupu do EU vzrostla cena půdy trojnásobně
Jak je zřejmé i ze seriálu o pozemkových magnátech, opět máme velké pozemkové vlastníky, kteří na půdě z převážné části hospodaří prostřednictvím vlastních firem, jako největší soukromý vlastník Radovan Vítek, či ji drží jako investiční statek jako Pavel Tykač. A pak máme zemědělce, kterým vlastní půda nestačí a hospodaří na tisících pronajatých hektarech a rádi by něco přikoupili, jako to dělá ministr financí Andrej Babiš. Nebo aktuálně přesněji řečeno jeho svěřenský fond. A máme malé i větší farmáře, kteří obhospodařují jenom pronajatou půdu. Koncentrace vlastnictví pak podle dostupných dat není nijak dramatická. Vítek, majitel největšího gruntu v zemi, drží nějakých 20 tisíc hektarů - což je zhruba osm procent pozemků, které vlastnila v roce 1918 v Česku rodina Schwarzenbergů.
Nenaplnily se ani obavy sedláků spojené se vstupem do EU, kdy musel být uvolněn prodej půdy cizím státním příslušníkům. Cizáci sice něco nakoupili, ale Česko jim, jak je zjevné z našeho článku, opravdu nepatří.
Farmáři byli léta zvýhodňováni při nákupech půdy mimořádně výhodnými úvěry a do karet jim hrála i dlouho se udržující nízká cena polností. Jenže nízká cena za hektar znamená také směšně nízký nájem a dnešní český farmář není dřívější sedlák, pro něhož byl vlastní grunt veškerým smyslem života.
Růst zájmu o půdu tak vygenerovala až krize, která často dost brutálně ukázala volatilitu hodnoty jiných aktiv. A půda, které prostě nikdy nebude přibývat, najednou začala být atraktivní pro miliardáře.
A zdražila pro zemědělce. Tak je zase na stole nápad, dát rolníkům předkupní právo na půdu, na níž hospodaří. To by samozřejmě srazilo ceny i nájmy. Argumentovat se bude zase kromě jiného i půdní erozí a tím, že pokud farmář hospodaří na vlastní půdě, chová se k ní ohleduplněji a šetrněji a s erozí bojuje, zatímco nájemce se snaží vymrskat z pole, co se dá. To bývala pravda, ale jak je výše uvedeno, velká část dnešních farmářů už nejsou ti sedláci, co bývali. Navíc sedlák zanechával grunt synovi, což v dnešním světě vůbec neplatí, takže neplatí ani teze o blahodárném vlivu vlastníka na kvalitu půdy.
Tím, co by pomohlo, je ukončení podpory výroby biopaliv z řepky a bioplynu z kukuřice, tedy přiškrcení plodin, které k erozi půdy masivně přispívají. O tom ale, dokud bude Andrej Babiš v politice, můžeme akorát dětem vyprávět pohádky.
Přečtěte si další komentáře autora:
