Má být exekutorský úřad blízko sídla či bydliště dlužníka,
nebo si má exekutora vybírat věřitel podle kritérií, která sám uzná za vhodná,
jako je tomu nyní? Zastánci takzvané teritoriality mají jistě mnoho důvodů,
proč novou úpravu prosazují, pojďme si však shrnout také argumentaci proti.
Je nadmíru jasné, že situace je vážná. Počet exekucí u nás
dosahuje řádu statisíců, nadto statisíců blížících se milionu – časem tedy
možná desetině populace naší země. Je však třeba ji poměřovat s tím, jak daná
věc byla řešena v minulosti. Tedy brát v potaz samotný vznik „soukromých“
exekutorů po divokých devadesátých letech, kdy „placení závazků bylo divné“ a k
tehdejšímu koloritu podnikání, úvěrování a podobně patřilo i to, že „pacta sunt
servanda“, tedy že „smlouvy se mají dodržovat“, nebylo zcela standardním
způsobem plnění závazků.
Tehdejší justiční systém situaci řešil soudními
vykonavateli, tedy jakýmisi „státními exekutory“, kteří vlastně nebyli nijak
zainteresováni na tom, jak rychle, popřípadě kolik pro věřitele od dlužníků
vymohou. To samozřejmě nesloužilo jako velká motivace k rychlé a úspěšné
vymáhací činnosti. Změnil to až zákon z přelomu tisíciletí původně předložený
jednotlivými poslanci, který však po několika doplněních a úpravách de facto
vzala za svůj tehdejší vláda Miloše Zemana. Tato klíčová úprava dala exekutorům
potřebnou nezávislost a umožnila vznik zastřešující Exekutorské komory.
Přečtěte si komentář: Dlužník vs. věřitel 10:0
Za vzor, jak část exekučního řádu týkající se vynutitelnosti
práva a jeho vymáhání na dlužnících nyní upravit, bývá zmiňováno Slovensko.
Přitom ten, kdo se zde ve vymáhání pohledávek pohybuje, velmi často tvrdí (ač
ne zrovna veřejně), že v kombinaci s právní úpravou úpadků se vymáhání
pohledávek stává bojem s větrnými mlýny. Zmiňme příklad, kdy dlužník ke krytí
dluhu podepíše směnku – v ČR by to byla trivialita, kdy se po vydání směnečného
platebního rozkazu dlužník spojí s exekutorem, domluví se forma spolupráce,
podá příslušný návrh na soudu a je hotovo. To slovenská právní úprava vyžaduje
bohužel těchto kroků víc s tím, že ve finále samozřejmě má zaplatit dlužník
(má-li z čeho).
Od roku 2017 zde navíc platí novela zavádějící „náhodný
výběr exekutora“, což tamní zdravotní pojišťovna Dôvera komentovala slovy, že
„jediné, co kleslo, je reálná vymahatelnost práva“.
Domnělá vzdálenost exekutora
Z hlediska odměn exekutorům, které by primárně měli platit
dlužníci (nicméně občas tato nepříjemná povinnost nakonec zůstane věřitelům),
je pak namístě zmínit již nyní platná omezení pro odměny exekutorům – ať již
jde o to, že třeba cestovní náklady exekutora jsou zastropovány a věřitel je tím,
kdo je má při vyšší ceně hradit. Lichá se navíc zdá i argumentace zastánců
teritoriality či takzvaného systému sněhuláka (zjednodušeně řečeno systém jeden
dlužník – jeden exekutor), že „lokálnost“ exekutora ve vztahu k dlužníkovi má
pomoci jeho situaci. Pokud si vezmeme větší „soudní“ kraje, může být v
některých případech vzdálenost exekutora od dlužníka třeba až 170 kilometrů.
Trvalý pobyt je navíc spíše jen úřední záležitostí, tedy
údajem, který s reálným bydlištěm nemusí mít mnoho společného. Častým jevem je
bydliště „na úřadě“ spojené s taktikou nepřebírat poštovní zásilky a tvářit se,
že se nic neděje. Dlužníků, kteří bydlí dle trvalého bydliště jinde než reálně,
je podle některých zdrojů dokonce většina.
Social Watch: Česko je v pasti levné práce, dusí ho i exekuce a nerovnosti
Vyvrátit lze i onen „korupční potenciál“, který občas
zaznívá a jenž se má skrývat v tom, že si věřitelé a exekutoři zkrátka vyhoví.
Neexistuje jediný dohledatelný případ, kdy by takovou trestnou činnost orgány
činné v trestním řízení a soudy zdokumentovaly. Ostatně ani na webu
ministerstva spravedlnosti při pohledu do statistik ohledně případných
pochybení exekutorů takový údaj není.
Zřejmě nejdůležitějším argumentem ovšem zůstává, že věřitel
by měl mít zkrátka možnost vybrat si, zda bude chtít exekutora se sídlem
blízkým jeho bydlišti, nebo naopak blízko u dlužníka.
Základem, proč by si měl vybírat právě věřitel, je to, že o
jeho prostředky jde a jeho majetku se celá záležitost týká. Stejně jako si
vybral právního zástupce, kterému věří, vybral si i „svého“ exekutora. Různě
personálně, ale i materiálně vybavený exekutor může mít nastavenu práci s
naprosto odlišnou produktivitou, metodami, efektivitou a podobně.
Některým věřitelům může vyhovovat úřad, který exekuce sází
jako „Baťa cvičky“, jinému zas může vyhovovat menší úřad s osobnějším přístupem,
stejně jako je tomu právě u výše uvedeného výběru právního zástupce.
Kompromis může být řešením
Nynější situace vypadá tak, že vláda prostřednictvím
ministerstva spravedlnosti vyslala do světa návrh na úpravu exekučního řádu již
na konci minulého roku. Mimo jiné v něm navrhuje zavést „slučování exekucí“
jednoho dlužníka u jednoho exekutora (toho, který už u dlužníka něco vymáhá pro
jiného věřitele) a zároveň snížit počet exekučních návrhů například i pomocí
povinné zálohy na exekuční vymáhání. Tato záloha by se neměla hradit vždy,
třeba vymáhání výživného by mělo mít výjimku.
Pokud by tato novela prošla, znamenalo by to, že věřitel si
nebude moci vybrat „svého“ exekutora, zato dostane jistotu v tom, že mu bude
platit zálohu. S krutou nadsázkou řečeno by si tak věřitel měl „promýšlet“, zda
vůbec má smysl svá práva uplatňovat. To považuji takřka za výsměch těm, kterým
je dluženo, a shoduji se s názorem poslance Dominika Feriho, že (minimálně)
nějaká možnost výběru, svoboda volby a podobně by v tom, jaký exekutor bude
dluh vymáhat, měla být věřiteli ponechána.
Cestou ovšem mohou být i kompromisní řešení. Zákonodárce
Patrik Nacher, který se tématu hojně věnuje, například nedávno představil
koncept takzvané bagatelní teritoriality, kdy by hlavní princip teritoriality
platil jen pro exekuční návrhy do určité výše vymáhané pohledávky (mluví se
například o sumě 50 tisíc korun). V každém případě by však mělo platit, že
„pacta sunt servanda“.
Trvalý pobyt je spíše jen úřední záležitostí, tedy údajem,
který s reálným bydlištěm nemusí mít mnoho společného. Častým jevem je bydliště
„na úřadě“ spojené s taktikou nepřebírat poštu. Pokud by prošla vládní novela,
znamenalo by to, že věřitel si nebude moci vybrat „svého“ exekutora, zato
dostane jistotu v tom, že mu bude platit zálohu.
Autor je právník
