Až se s vaničkou federalizačních nesmyslů vylije i dítě ekonomické spolupráce, bude nějaké hlasování o vystoupení z EU zbytečné.
Pochopit jednání Poslanecké sněmovny je věru nesnadné i v lepších časech, než jsou ty dnešní. Když před nedávnem naši poslanci nejprve jasnou většinou zařadili na program jednání návrh zákona o referendu k vystoupení z EU a druhý den ho z pořadu vyškrtli, zamotali hlavu úvahami o svéprávnosti zákonodárného sboru nejednomu pozorovateli politického dění u nás i za hranicemi.
Ne že by nebylo hezké dát opozici šanci protlačit jako bod jednání své více či méně smysluplné návrhy. Spustit ale z ničeho nic legislativní proces směřující k vystoupení z Evropské unie je přece jen trochu silná káva, což by měli pochopit i lidé prostomyslnější, včetně zmíněných poslanců. Náprava sice přišla rychle, ale nad tím zůstává rozum stát.
Nový mainstream
Ono totiž to, co ještě před rokem vypadalo jako absurdní nápad zbloudilých pošetilců, se dnes stává reálnou politickou alternativou přijatelnou pro významnou část veřejnosti.
Podle dubnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění 53 procent českých občanů nevěří v projekt sjednocené Evropy. A proti další integraci EU je nějakých pětašedesát procent lidí. Češi jsou ve svém euroskepticismu rekordmany. Ovšem stejnými rekordmany jsou v provázanosti ekonomiky s ekonomikami ostatních členských států EU, zejména Německa. A tak nechuť asi zůstane sice silná, ale platonická, protože žádná politická reprezentace nebude riskovat ekonomický malér v podobě czexitu.
I když zvláště v tomto případě je namístě nikdy neříkat nikdy. To, co se totiž nyní v Evropské unii děje a chystá dít, je tak obřím skokem k rozpadu evropského společenství, jaký jsme si dosud nedovedli představit.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
Odtržení Evropské komise od politické reality v členských zemích nově dosáhlo svého vrcholu v podobě návrhů na řešení migrační krize zavedením trvalých kvót doplněných výpalným ve výši čtvrt milionu eur za jednoho odmítnutého běžence importovaného na základě německoturecké dohody do Evropy.
Když k tomu přičteme zrušení víz pro Turky v době, kdy se země držící se jen nehtíkem v Evropě postupně, ale nezvratitelně proměňuje v islámskou diktaturu, není moc co řešit.
Mimochodem, je hodně složité zrovna v této politice hledat nějaké ty vzývané evropské hodnoty. A tak třeba takový kandidát Svobodných na rakouského prezidenta Norbert Hofer by nikdy v životě nedokázal zorganizovat volební kampaň, jakou pro něj nyní uspořádal předseda Evropské komise Jean Claude Juncker s podporou kancléřky Merkelové v zádech.
Koho se máme bát
Je opravdu tak těžké pro tzv. evropské elity pochopit, že největší hrozbou pro Evropu nejsou Le Penová, Wilders či Kwaśniewski, ale Juncker, Merkelová a Hollande tlačící imperiální zájmy dvou velkých zemí EU proti vůli naprosté většiny evropských národů Brutální politická federalizace v podobě shora diktovaných azylových zákonů a procedur dnes reálně ohrožuje vše, co je na evropském projektu tak pozitivní a co skutečně zajišťuje mír na kontinentu. A tím je svobodný obchod, pohyb pracovní síly a kapitálu. Nikoli zelené regulace, předpisy upravující, čemu se smí říkat máslo, a absurdní genderové směrnice.
Až se s vaničkou federalizačních nesmyslů jednou vylije i dítě ekonomické spolupráce, bude to bolet všechny. Hospodářské koncepty nacionalistických uskupení totiž nenabízejí většinou nic jiného než merkantilistickou ochranářskou politiku, která si se současnou extrémně socialistickou praxí tradičních levicových i pravicových stran ve své zhoubnosti moc nezadá. Přitom to, že je voliči v nepříliš vzdálené budoucnosti realizací těchto programů pověří, je více než zřejmé. Čím více však bude současná garnitura ve své zkázonosné politice tlačit na pilu, tím větší masakr to nakonec bude. A to referendum, o němž se u nás minulý týden chvíli jednalo a pak zase ne, může být nakonec zcela irelevantní.
