Cristiano Ronaldo se dostal do problémů nikoli kvůli tomu, co mu Real Madrid zaplatil za hru, ale kvůli „odklánění" příjmů z reklamy, které inkasoval prostřednictvím účelově založené společnosti v daňovém ráji. Ani budoucnost offshore transakcí vzhledem k mezinárodní spolupráci berních úřadů a kdysi velmi diskrétních bankovních domů není bůhvíjak růžová.
Letos v dubnu třeba Deutsche Bank, která vyfasovala stamilionové pokuty (v zelených, samozřejmě) od britských a amerických úřadů za to, že napomáhala praní špinavých dolarů z Ruska, ukončila bez velkých fanfár dolarový clearing s lotyšskými bankami.
Před ní to udělaly další mezinárodní banky, namátkou JP Morgan nebo Commerzbank, kterým korespondenční styky s jejich partnerskými bankami v Pobaltí ze stejných důvodů nestály za to riziko. I když postižené země, jejichž bankovní systém si našel v napomáhání odlivu kapitálu z Ruska léta dobře vynášející tržní niku, dělají, co mohou, aby daly do pořádku ve svých bankách „compliance“, samozřejmě to neznamená, že snahy vyhnout se berňáku skončí.
Co kdo umí zatajit
Rozsah zatajování skutečných příjmů je předmětem šetření nejen samotných daňových úřadů, ale také akademických výzkumů, které se opírají o více či méně sofistikované metodologie. Zajímavé jsou například ty, jež řeší rozbor výdajů domácností například za potraviny, které poplatníci zpravidla nezkreslují a které mají v rodinných rozpočtech stabilní podíl.
Domácnosti, jejichž příjem podléhá kontrole třetí stranou, tedy typicky příjem ze zaměstnaneckého poměru, zpravidla vykazují malé odchylky mezi spotřebními výdaji a dosaženými příjmy. Zatímco jiné domácnosti, jejichž příjem je možné před správcem daně nepoměrně lépe zatajit, vykazují výraznou „nadspotřebu“ ve srovnání s oficiálně vykázaným příjmem.
Jak se slavní vyhýbají daním? Přečtěte si více
Rozdíly v rozsahu odhadovaných úniků mezi zeměmi sice existují, ba dokonce jsou značné, ale jsou dány především strukturou ekonomické aktivity, potažmo rozsahem hotovostních plateb v ekonomice. Stejné skupiny, které mají možnost přijímání nedokumentovaných hotovostních plateb, tohoto prostoru využívají a je jedno, zda jde o Skandinávii nebo o jihoevropské země. Ty jsou na t om typicky v odhadovaném rozsahu šedé ekonomiky hůř právě proto, že mají vysoký podíl samostatně výdělečně činných osob anebo malých firem, které trvají na platbách v hotovosti a jsou v dané kultuře obvyklé.
Pozor, nejde přitom jen o nějaké řemeslníky nebo majitele hospod o deseti židlích, ale často o vysoce kvalifikované profesionály, kteří jsou na volné noze a inkasují za své služby hotovost. Jeden pěkný výzkum publikovaný loni v oxfordském The Quarterly Journal of Economics zkoumal vazbu mezi skutečným příjmem a dostupností bankovního úvěru na základě dat z nejmenované řecké banky. Předpoklad byl, že banka ve skutečnosti znala reálný příjem žadatelů o úvěr a brala jej v potaz při rozhodování o úvěru. Výsledkem téhle simulace byl odhad rozsahu zatajených příjmů v rozmezí 43 až 45 procent, které nebyly deklarovány a t ím ani zdaněny. Z hlediska složení profesních skupin, které vynikaly ve hře na schovávanou, šlo o lékaře, právníky, techniky různých oborů, ba i lidi působící ve vzdělávání či v médiích. Abych předešel korespondenci s tuzemskými dotčenými, v Řecku se na rozdíl od nás, kde jsou běžné bezhotovostní transakce, platí pěkně v bankovkách, takže vzniká prostor, který u nás neexistuje nebo je silně omezený.
Jen si přizpůsobit příjem
Změny v daních či nastavení daňových pásem a odečitatelných položek pak poskytují téměř laboratorní experiment, protože umožňují porovnávat, jak se daňová změna promítá na daňových přiznáních, opět s přihlédnutím k možnosti poplatníka manipulovat s příjmy.
To dokumentuje například další výzkumná práce publikovaná věhlasnou London School of Economics and Political Science. Ta porovnávala kumulaci přiznání příjmových skupin po výrazném zvýšení daňové progrese v roce 2010 pro příjmové skupiny nad sto tisíc, respektive sto padesát tisíc liber ročně ve Velké Británii. Mezní efektivní sazba daně z příjmů se tak u 0,9 procenta poplatníků dostala na 60,4 procenta. Ti oficiálně inkasovali 11,1 procenta celkových zdaňovaných příjmů, ale po zdanění jejich podíl klesl na 8,2 procenta, protože na celkové zaplacené dani se podíleli čtvrtinou.
Apple a ti druzí. Největší firmy drží v daňových rájích desítky bilionů
Tohle není pointa, ta nespočívá ani v tom, že jde disproporčně často o muže ve věku 35 až 54 let, z Londýna či jihovýchodní Anglie, z finančních služeb, profesionály na vlastní noze anebo o manažerskou vrstvu. Kouzlo výzkumu je ve shlukování poplatníků podle přiznaného příjmu těsně pod mezním pásmem 150 tisíc liber ročně, respektive pod 100 tisíc liber ročně (u této skupiny byla odstraněna odpočitatelná položka, čímž došlo k nárůstu efektivní sazby).
Pozoruhodné je, že efekt shlukování byl ovšem patrný nikoli u zaměstnanců, ale právě u samostatně výdělečně činných nebo u manažerů. Ti mohou do jisté míry přizpůsobit svůj příjem, například odložit část svých příjmů do budoucna v očekávání dočasnosti daňové přirážky, jež byla ostatně avizována. Že by jejich pracovní úsilí opadlo v souvislosti se zvýšením sazby?
U těchto příjmových skupin něco takového výzkumníci vylučují. Takže přiměřené a racionální vysvětlení této „behaviorální změny“ v chování poplatníků je jedno: kdo může, v reakci na vzestup efektivní sazby optimalizuje.
Čtěte také:
ČLÁNKY DO MAILU