Britský obchod se službami brexitem nijak významně neutrpí, finance jsou něco jiného. Tam se musejí státníci dohodnout.
Od chvíle, kdy Británie těsnou většinou hlasů schválila vystoupení z Evropské unie, už uplynulo více než sto dní, avšak stále zdaleka není jasné, jakými pravidly se bude po brexitu řídit obchodní výměna přes kanál La Manche. Politické diskuse se obvykle točí kolem tří klíčových otázek: imigračních kontrol, přístupu na jednotný trh a práv na přeshraniční činnost pro finanční služby. Jakou rovnováhu by měli evropští lídři nastavit?
Mnozí lidé v Británii přesně vědí, co chtějí: zavést kontroly pohybu pracovníků ze zbytku EU a tím ochránit domácí trh práce, avšak beze ztráty přístupu na jednotný th nebo práv na přeshraniční činnost, které britským firmám umožňují prodávat své finanční služby na kontinentu. Tak zněla ostatně dohoda, kterou mnozí čelní stoupenci brexitu před červnovým referendem slibovali.
Zbožná přání
Slib „brexitistů“ však zůstává jen zbožným přáním. Jak poznamenal německý ministr financí Wolfgang Schauble, přístup na jednotný trh je neoddělitelně spjatý s volným pohybem osob. Schauble se dokonce nabídl, že zašle britskému ministru zahraničí Borisi Johnsonovi kopii Lisabonské smlouvy, v níž je tato spojitost zakotvena.
Obchod je obvykle výhodný pro obě strany. Je tedy zřejmé, že je ve společném zájmu Británie a EU minimalizovat ztráty ze zavádění nových bariér v důsledku brexitu. Z hlediska evropské prosperity záleží na velikosti obchodních bariér, nikoli na otázce, která strana je čistým vývozcem či dovozcem. Nízké bariéry obvykle znamenají nízké náklady, pokud jimi nejsou dotčeny velké objemy obchodu. Se zvyšováním bariér však nepřiměřeně roste negativní dopad na prosperitu.
Dobrou zprávou pro Británii je skutečnost, že by pravděpodobně nečelila podstatně vyšším obchodním bariérám ani v případě, že by skutečně opustila jednotný trh. Koneckonců má EU obecně liberální obchodní režim s nízkými vnějšími cly.
Proto tolik studií nepokládá ekonomický přínos bezcelního transatlantského obchodu za hlavní důvod, proč ho podporovat.
I kdyby musela Británie překonávat nějaké dodatečné bariéry - například nové celní požadavky nebo osvědčení o zemi původu -, jejich dopad by byl s největší pravděpodobností relativně malý. Dalším důvodem, proč zavedení některých nízkých obchodních bariér patrně nevytvoří velké ztráty, je skutečnost, že existují jen malé rozdíly v nákladech na výrobu zboží na jednom či druhém trhu. Například výroba automobilu v Británii stojí zhruba stejně jako jeho výroba v Německu.
Bariéry pro volný pohyb pracovní síly jsou něco jiného. Produktivita a příjem na zaměstnance v Británii zůstávají podstatně vyšší než například v Polsku. Za hodinu práce pobírá zaměstnanec v Británii přibližně 25 eur, zatímco v Polsku pouhých 8,50 eura. Neumožnit polskému zaměstnanci práci v Británii by jinými slovy znamenalo vysoké ekonomické náklady pro Evropu. Pokud navíc britská premiérka Theresa Mayová dostojí svému avizovanému cíli snížit čistou imigraci na méně než 100 tisíc osob ročně, pak bude muset Británie zavést drastická - a potenciálně nákladná - opatření, aby uzavřela britský trh práce.
To znamená, že bariéry, které mohou zavést vyjednávači z EU - a j e ž se dotýkají především obchodu zbožím - budou mít pravděpodobně mnohem menší dopad než bariéry zaváděné Británií, jako jsou kvóty na pracovníky z EU. Je tu však ještě jedna oblast, kterou musejí brát vyjednávači v úvahu: finanční služby.
Odklon od bankocentrismu
Zatímco celkový obchod se službami pravděpodobně brexitem nijak významně neutrpí - vnitřní trh služeb stejně nikdy tak dobře nefungoval -, finance představují zvláštní případ, a to převážně díky úpravám přeshraniční činnosti bank.
Z ekonomického hlediska jsou priority, jimiž by se měla vyjednávání o brexitu řídit, docela zřejmé. Vyjednávači se musejí zaměřit na minimalizaci nových bariér volného pohybu pracovních sil; měla by to být ještě větší priorita než udržení volného pohybu zboží. A britské finanční služby by měly být v EU vítané, ovšem jen v případě, že budou přispívat k odklonu od „bankocentristického“ systému a k završení unie kapitálových trhů.
Diskusi však nadále pokřivuje politika, což vede lídry k tomu, aby zakreslovali červené čáry v oblasti volného pohybu osob a zaujímali merkantilistické postoje k finančním službám. Jedině státnický přístup na obou stranách může přesunout pozornost ktomu, co je pro obě strany dobré. •
