Břitký sociolog z Hamburku, který dnes ohlásil vznik nové politické strany, se během roku stal „univerzálním rozpouštědlem" korektních postojů. Stojí v čele myšlenkového proudu, jejž lze pojmenovat populismus smart.
Za zrod fenoménu, který sami postižení – vesměs „obyčejní“ a zároveň přemýšliví – občané charakterizují slovy „když slyším pana Robejška, zajásám“, mohou samozřejmě líná média. Potřebují-li dnes chytrého oponenta k jakémukoli mainstreamovému názoru, zavolají panu Robejškovi.
Takřka totožné postoje by sice získala i od Václava Klause nebo Martina Konvičky, avšak docent Petr Robejšek pořád ještě nepřišel o auru nezávislého a „nadpolitického“ myslitele.
Vidí řadu hrozeb, o nichž se „pořádně nemluví“. Jako expert ví, že EU řídí „velice schopní lidé, kteří mají úplně jiné zájmy, než veřejně deklarují“. Světové elity podle něj plují stranou zájmů obyčejných (rozuměj poctivých a pracovitých) lidí jako nějaká „vzducholoď nebo ponorka“. Jestli jste to ještě nevěděli, pravá skutečnost a temná pravda o světě je skryta pod nánosem líbivých a nicneříkajících floskulí, do nichž ji pro nás halí „odcizené“ a arogantní elity.
Čtěte o nové Robejškově straně: Robejšek založil politickou stranu. Realisté chtějí ve volbách 20 procent
Naštěstí Robejškův ostrý a nekompromisní pohled tento nános rozpouští stejně spolehlivě jako kyselina sírová. Robejšek a jeho Iniciativa 2080 nepůsobí izolovaně, ale stojí v čele širšího proudu, k němuž lze kromě signatářů (Miroslav Bělina, Václav Cílek, Petr Havel, Ondřej Neff , Milan Zelený) přiřadit třeba současného i bývalého prezidenta, ale kromě nich i Dominika Duku nebo mnohé novináře. Sami si nijak neříkají, ale rozhodně se řadí mezi nepřátele politické korektnosti.
Skutečnost obvykle jasnovidecky „zří“ v reálně politických dimenzích – občas apokalypticky nebo machiavelisticky – a popisují ji úmyslně nekorektně až cynicky.
Nejde o myšlenkový proud v pravém slova smyslu, ale přesto jeho nositele spojuje základní nazírání světa. Ten je podle nich ve vážné krizi. Jediným východiskem je začít opět naslouchat přáním většiny, protože ta se v základních věcech nemýlí. Odcizeným elitám v tom ovšem brání politická korektnost, která znemožňuje pojmenování pravého stavu věcí.
Petr Robejšek je trucmudrc. (Ilustrace: Vojtěch Velický)
Nejlepším příkladem je migrační krize, kdy nám vlastní zaslepenost brání uskutečnit jediné správné řešení, totiž zavřít hranice. EU je dysfunkční spolek, který se vzdálil řadovým občanům a míří do propasti. Brexit je proto správným krokem, protože vychází z vůle většiny, a znamená poslední varování pro evropský superstát. Ten může zabránit sebezničení jen prudkou změnou kurzu.
Robejšek for president
Jak takovému proudu říkat? Výše popsaná názorová sloučenina není nic nového pod sluncem. V takřka totožné formě ji už přes deset let nacházíme v programech všech stran, k jejichž základní charakteristice donedávna stačilo slovo populistická. Adjektivum přestalo stačit, když si části jejich programu osvojily i tradiční demokratické strany. Jak se populismus postupně vymaňuje z apartheidu, v němž jej dosud držely střední třídy, roste společenská poptávka po akademicích, kteří by dosavadní demokratické ideje „obohatili“ o expertní postřehy tak, aby byly použitelné i pro potřeby nových populistických politiků.
Nastal zlatý čas relativismu, v němž se dosavadní konzervativec a machiavelista Robejšek mohl spektakulárně potkat v názorech třeba s libertariánem a socialistou Noamem Chomským. Oba dnes popisují svět jako sféru národních zájmů velmocí, jež se při jejich hájení chovají stejně sobecky a liší se jen tím, jak šikovně se jim to daří. Imperiální ambice jednoho celku (NATO) jsou uskutečňovány s podobným cynismem jako imperiální ambice celku druhého (Rusko), oba systémy samy sebe různým způsobem motivují. Není rozdílu mezi zločinem z nevědomosti a zločinem z úmyslu, jsou jen různí hráči a různé strategie. Věřit něčemu jinému je naivní.
Robejšek začínal jako pragmatik, který dějinné procesy popisoval pomocí „silných a slabých proměnných“ a obohacoval veřejnou debatu neotřelou analýzou mocenských her. Vinou infantilnosti českých médií (Právo, Reflex) a zřejmě i vlastních skrytých ambicí se během necelého roku stal expertem na všechno. Jeho myšlenkový arzenál je připraven k použití pro kteréhokoli trucpolitika, jenž se tu po vzoru Donalda Trumpa v USA nebo AfD v Německu objeví. Mezitím ovšem zabředl do podobné myšlenkové bažiny jako jeho předchůdci Klaus a Zeman, takže tím politikem může být nakonec on sám. Naznačovala by to alespoň docela aktivní facebooková stránka Robejšek for president.
Vyjadřuje se takřka ke všemu, ať už zachovává dekorum nezávislého odborníka, anebo se nechává strhnout při debatách se studenty. Když hovoří se spřáteleným médiem (Česká pozice nebo Parlamentní listy), z jeho úst častěji padají otřepané pravdy („EU není oltář, na který máme klást oběti“ nebo „Západ není pohotovost, kam se čas od času odloží pár set tisíc běženců“), ale též šílená doporučení typu „zbavme se gripenů, protože Rusku se stejně neubráníme, a předělejme armádu na protiteroristickou policii, která alespoň pomůže ochránit hranice“.
Sám sebe chápe jako významného stratéga, který žasne nad „hloupostí a naivitou západních elit“, a klade si za úkol ochránit klasickou parlamentní demokracii před nástupem extremismu. Zároveň temně naznačuje, že už je asi nejspíš pozdě.
| Pro základní orientaci v názorech svérázného proroka může posloužit tento krátký seznam: |
|---|
| Rusko je normální země. Možná trochu vnitřně nestabilní, ale nehrozí nám od něj žádné nebezpečí. Účtovat s ním už nesmíme, na to je pozdě. Naopak je hříchem, že jsme nevyužili šanci navázat s Ruskem výborné vztahy. Vladimir Putin je autoritářský, ale zároveň chytrý politik, který plní dějinný úkol zachovat celistvost země. Má skutečnou domácí podporu a Západ se chová hloupě, když jej vhání do izolace. Kdyby totiž Putin odešel, situace se prudce zhorší. |
| Do války vehnala Rusko EU. Chtít zapojit Ukrajinu do evropské integrace byl šílený nápad, neboť Rusko tu má své předpolí a EU pro něj představuje ohrožení. Majdan byl z větší části americký projekt k oslabení Ruska a Evropy. USA si nepřály rusko-německou spolupráci, a tak konflikt živily poukazováním na „svobodu“, která je častým argumentem pro velmocenskou hru. EU později konflikt ještě kontrolovaně eskalovala, aby posílila rozpadající se evropskou jednotu tváří v tvář ruskému nebezpečí. |
| EU přestává přinášet zisk. Ještě pořád se v ní vyplácí setrvávat, ale už jen kvůli platbám z kohezních fondů. Evropskou komisi řídí vychytralý eurokrat Jean-Claud Juncker stylem „něco schválíme, vyčkáme, zda se objeví odpor, a když ne, budeme pokračovat tak dlouho, dokud nepovede cesta zpět“. Unie se pokouší regulovat všechno do takové míry, až se společnost stává nefunkční. Vyřadí ji třeba obyčejný energetický blackout. Britové se zachovali prozíravě, když krachující projekt opustili. |
| Řadoví občané mají vždy pravdu. Západní elity jsou obětí vlastních vizí, iluzí, snobství, ješitnosti a omylů. Ať už jde o světové hospodářství, eurozónu, globalizaci nebo energetiku, převládají neúspěchy. Elitáři se neoprávněně domnívají, že když studovali, umějí se lépe vyjadřovat, přečetli pár knih a obstojí v kavárenské debatě, mají také nárok na pravdu. Věc se má přesně naopak: Referenda a přímá demokracie ukazují, že obyčejní lidé vidí věci většinou prozíravěji a rozhodují se správně. |
Trucmudrc
Robejšek pohrdá čísly (obyčejný člověk ostatně též) a kritizuje západní analytiky za to, že jsou schopni myslet „jen v tabulkách“, sám ale čas od času nějaké to číslo zmíní. Třeba přemrštěný odhad rakouského institutu Wifo, že v důsledku ruských sankcí jsou ohroženy dva miliony pracovních míst, nebo arbitrární údaj od německého ministerstva práce, podle něhož „není ani každý desátý migrant schopen nastoupit do práce“. Díky jeho výmluvnosti a podobným trikům je každému jasné, že tu nejde o žádný primitivní populismus, nýbrž o velmi exaktní argumentaci.
Vždyť i Iniciativa 2080 odvozuje svůj název od Paretova principu 80/20, podle něhož 80 procent důsledků plyne z 20 procent příčin. Kdokoli chce uspět – ať už v podnikání, životě nebo politice – má se soustředit na hledání oněch několika málo příčin, hlásají manažerské příručky stejně jako Robejškova Iniciativa.
Jistěže nejde o žádný laciný populismus, na první pohled je tu o třídu chytřejší argumentace. Můžeme jí říkat třeba „populismus smart“ a jejím nositelům „trucmudrci“, od skutečných populistů a názorů trucpolitiků se totiž liší jen v nepodstatných detailech. Nabízejí řešení, jež se jen tváří jako funkční a skutečná. Například nahradit globalizaci „lokalizací“ a soustředit se na rodinu, bezpečí, kvalitu života a přežití země.
Zrovna tak můžeme s úspěchem tvrdit, že alternativou k hudební kompozici je nehudební dekompozice. Polemiku s mainstreamovými názory chytří populisté jen předstírají, a to hlavně sugescí dojmu, že k jejich oblíbeným argumentům („nelze přijmout všechny uprchlíky na světě“ a „nelze regulovat úplně všechno“ a „když něco nepojmenuju, nepřestane to existovat“) existují nějaká reálná stanoviska s opačným znaménkem. Cílem trucmudrce není ovšem výměna názorů, jak nahlas tvrdí, nýbrž usvědčení politicky korektních oponentů z bezbřehé naivity.
Nebo něčeho ještě horšího. Text, který právě čtete, je pro chytrého populistu z ranku výplodů „mravnostní policie“ – tedy lidí, kteří bdí nad tím, zda se společnost chová morálně či nemorálně. „K mravnostní policii patří část novinářů, ale i někteří akademici,“ řekl loni Robejšek pro Českou pozici. Netřeba zdůrazňovat, že v Robejškových projevech a komentářích zazní slova jako morálka nebo i demokracie zřídka – a když, tak s výsměšným úšklebkem nad bezbřehou naivitou demokratů.
Když vláček zapíská
V příspěvcích chytrých populistů je patrná fascinace zlem. Putin a Erdogan v nich vystupují jako zdatní a „efektivní“ politici v přímém protikladu proti „dekadentním“ demokratům, kteří jsou díky své neschopnosti po právu zaháněni do úzkých.
Obyčejný, pracovitý a poctivý člověk má být takovou argumentací utvrzen ve svých předsudcích (a temných tušeních), ovšem Robejškův jasnozřivý pohled často zasáhne kdejakého bývalého elitáře, jenž se z různých důvodů za člena elity už nemůže či nechce považovat. A právě u něj se překvapivě setkává s největším aplausem.
Pořád jde totiž o starý známý spor vítězů a poražených, jak o něm slýcháme už 25 let. Podobně jako v případě brexitu a trumpomanie mluvíme o pomyslné čekárně lidí, jimž „ujel vlak“ a nedrží krok s dobou. Dynamika je přitom přesně opačná, než tvrdí Robejšek a všichni chytří populisté – elity zůstávají už čtvrtstoletí plus minus stejné, ať už jde o úspěch, namyšlenost nebo odtažitost od mas.
Ovšem situace plebsu se prudce mění. Je náhle v centru hřejivé pozornosti bulvárních médií a dostal do rukou účinné hračky, jako je Facebook nebo alternativní média.
Lidem, co jim „ujel vlak“, jsou v posledních letech vypravovány stále nové a dokonalejší soupravy. Na jednom takovém sedí mašinfíra Robejšek a píská jako o závod.
Přečtěte si další komentáře:
