Buch, buch,
buch, je někdo doma? Člověk sledující maratón tiskových konferencí, brífinků,
proslovů a pořadů má stále větší nutkání zabouchat na televizní obrazovku, aby
se ti na druhé straně probrali a vzpamatovali. Ze slov našich politiků a
dalších autorit je totiž zřejmé, že úplně zapomněli, že čínská chřipka není tím
jediným, na co by měli soustředit úsilí.
Z hlediska
bezpečnosti a vůbec základní existence České republiky je mnohem zásadnější
konečně vymyslet a spustit plán boje proti suchu a trvalému nedostatku vody. Ve
vší úctě k obětem současné pandemie, ať už pochází z čínského netopýra, nebo rozbité
zkumavky, pro obyvatele Čech, Moravy a Slezska jsou daleko nebezpečnější
vyschlé studny, prázdné vrty s podzemní vodou a půda připomínající spíše písek
než hlínu. Pandemie jednou odejde, ale sucho tu bude s námi pořád.
Jsou opatření státu pro boj se suchem dostatečná?
V té
souvislosti zaráží především hibernace ministerstva životního prostředí, které
už několik týdnů připomíná brouka ležícího na zádech. Přestože resortu
kontinuálně od ledna 2014 vládne jeden ministr (Richard Brabec, kdyby náhodou
někdo zapomněl) a měl už tak šest let na to, aby vypracoval a spustil nějakou
koncepci, nic se neděje.
A čínská chřipka
– nejen Brabcovi – teď poskytuje dobré alibi, proč dlouhodobé potíže přehlížet.
Jenže H2O, i kvůli extrémně malé zásobě sněhu z letošní zimy, není. Jen pro srovnání
– k 30. březnu činilo množství vody uložené ve sněhu jen 221 milionů kubíků,
což je zhruba třetina objemu orlické přehrady.
Co se musí
stát, aby se politici konečně probrali a uvědomili si, že je třeba ihned změnit
styl hospodaření s půdou a masivně oživovat krajinu, aby dokázala udržet vláhu?
Tiskové konference „čau lidi“ u vyschlých studen nebo cisteren s vodou rozhodně
nejsou řešením, jak zastavit probíhající proměnu Česka v zemi bez vody.
