Minulou středu ráno se objevil jihoafrický prezident Jacob Zuma v televizi. V pětasedmdesáti letech už byl za zenitem svých politických i fyzických sil, ale pořád působil sebejistě, ačkoli mu den předtím jeho vlastní strana, Africký národní kongres, uložila rezignovat na nejvyšší funkci. Ne, odstoupit nepřipadá v úvahu, říkal. „Mám pocit, že jsme vtahováni do krize, čehož budou někteří mí soudruzi litovat,“ citoval jej týdeník The Economist.
Týž den večer předstoupil Zuma před televizní kamery znovu. Tentokrát mluvil jinak. Oznámil okamžitou rezignaci. A věci měly rychlý spád: Hned následující den posadil jihoafrický parlament (jednomyslně, jak jinak) do uprázdněného křesla Zumova viceprezidenta a úhlavního politického oponenta v jedné osobě Cyrila Ramaphosu.
Co se během těch několika hodin změnilo, že Jacob Zuma tak dokonale otočil? Odpověď je jednoduchá. Dozvěděl se, že policie ve středu dopoledne provedla razii v jisté rezidenci v luxusní johannesburské čtvrti Saxonwold. Sídlí v ní rodina Guptových, vlivných podnikatelů původem z Indie, vybavených ostrými lokty, širokými rameny a dlouhými prsty.
Rodina Guptových
Spektakulární zásah policie byl podle všeho pro Zumu varováním, že mocenské karty už jsou rozdány jinak než v posledních deseti letech. Za těch dob bylo spojenectví Zumy a Guptů velmi výhodné pro obě strany - a velmi nevýhodné pro zbytek Jihoafričanů. A jak ono spojenectví definovalo Zumovo prezidentské vládnutí, tak definovalo i jeho konec. Každý v zemi věděl, že kdo může na Guptovy, může i na Zumu.
Celé to začalo v roce 2003. Zuma, politický boss kmene Zuluů a bývalý šéf rozvědky (v době boje proti apartheidu obě funkce volně splývaly), si coby viceprezident začal brousit zuby na funkci nejvyšší. K tomu ovšem potřeboval odstranit svého šéfa Thaba Mbekiho. Oba muži se lišili jako den a noc. Vzdělaný a kultivovaný Mbeki (příslušník kmene Xhosa) působil chladně a akademicky, zatímco Zuma si užíval roli muže z lidu.
V roce 2003 potkal Zuma bratry Guptovy poprvé na jakési recepci. Když o dva roky později vytáhl proti Mbekimu s argumentem, že je čas na prezidenta z řad Zuluů, nadzvedlo to nejedno obočí. Do té doby se Africký národní kongres snažil budit dojem, že etnické spory uvnitř strany - jinak držené pohromadě především svou protibělošskou orientací - neexistují.
Později vyšlo najevo, že Guptové Zumovi již tehdy dohodili služby britské PR firmy Bell Pottinger, která uměla ve využívání etnických třenic v Jižní Africe výborně chodit. Tehdy ještě Mbeki svoji pozici ustál, ale o tři roky později už musel odstoupit, shodou okolností také proto, že kryl první Zumův korupční skandál. Když Zumu samotného posléze soud očistil, nic ho už nezastavilo.
Palác mezi chatrčemi
Coby prezident pak Zuma jednal stejně jako předtím, jen s větší dávkou drzosti. Firma bratří Guptových Oakbay Investments se stala kanálem, jímž do jeho kapsy proudily miliony dolarů v hotovosti (jak později před soudy dosvědčili zaměstnanci firmy). Rodina dostávala státní zakázky, zejména ve stavebnictví, jako na běžícím pásu. Zumovi na oplátku vyrostl mimo jiné obrovský palác. V jeho chudé vsi Nkandla se vyjímá tak nepatřičně, že to podle článku časopisu Foreign Policy začalo štvát i jeho soukmenovce, kteří mezitím dál chudli.
Zuma tak postupně přicházel o počáteční oblibu (jíž pomáhal třeba zpěvem bojové písně Dubul’ iBhunu čili „zastřel Búra“, rozuměj bělocha). Ke konci loňského roku se začali i v Africkém národním kongresu obávat, že je to poškodí v letošních volbách. Tak se stalo, že se proti němu obrátili i odborářští bossové, jejichž podpora byla dosud pro Zumu samozřejmostí.
První únorový týden pak přišel poslední zářez, kdy proti Zumovi vystoupil Cyril Ramaphosa, Zumův viceprezident a hlavní konkurent; muž o deset let mladší a podstatně kultivovanější. Od čtvrtka je prezidentem on, ale řešení vzájemně provázaných problémů rozložené ekonomiky, všudypřítomné korupce a stále nervóznějších vztahů mezi jednotlivými etnickými skupinami nebude nic jednoduchého. Jak napsal jeden prostořeký johannesburský komentátor, „ve srovnání se Zumou bude mít kratší provaz, na němž by se mohl oběsit“.
Přečtěte si komentář ke konci prezidenta Zimbabwe Mugabeho:
Comrade Bob Mugabe - velmi opožděný podzim patriarchy
Dále čtěte:
