Demokracie je o tom, že každý může hájit svůj názor. Častým výsledkem závažných jednání a rozhodnutí pak nutně bývají kompromisy. I kompromis má ovšem svoji kvalitu - buď je paskvilem, nebo co možná nejrozumnějším řešením. Podivuhodné je z tohoto pohledu rozhodnutí sněmovny o podobě dvou velevýznamných zákonů: o prodeji státní půdy a vypořádání transformačních podílů.
V prvním případě se raduje pravice, ve druhém levicovější poslanci. V prvním jásají soukromníci, ve druhém družstevníci. Dá se tedy říci, že se poslancům podařil vlastně kompromis? Posuďme první reakce: až k Ústavnímu soudu se hodlají obrátit se stížností jak odpůrci prodeje půdy jen fyzickým osobám, tak druhá strana, která zase považuje za bezcenné cenné papíry družstev. Pokus o jakýsi politický kompromis tedy zavařil pěkně horkou kaši. Oba návrhy zákonů dostanou do rukou ještě senátoři. Na nich bude, aby prokázali, zda je jim bližší přístup opravdu věcný, který by potvrdil právo na soukromé vlastnictví, nebo politika prakticky bezcenných kompromisů.
Dlouho a vášnivě očekávané projednávání poslaneckých návrhů na vnesení pořádku do majetkových vztahů na venkově se tedy dočkalo sněmovního rozuzlení. Ti, kteří si myslí, že je tím vše spravedlivě vyřešeno, asi nemají úplnou pravdu. Jde „pouze o kompromisy, nic víc, nic míň. Důležitější však je, jaké důsledky každý kompromis nese.
Argumenty obou táborů jsme si v případech obou zákonů již několikrát vyslechli. Potvrdilo se, že stěžejní transformační normy zůstaly i po deseti letech ryze politickou kartou, tudíž se jejich řešení v našem politickém spektru nedá nazvat ódou na spravedlnost.
Předmětem obou norem je určení konkrétního vlastníka k zemědělskému majetku, a to především půdě. Novelou transformačního zákona budou jednoduše znehodnoceny pohledávky oprávněných osob v násilně založených zemědělských družstvech.
Sedmiletá lhůta na vyrovnání se povinných osob s oprávněnými byla první chybou a zároveň důkazem, že družstva a společnosti nemají ani nejmenší vůli majetek oprávněným osobám vrátit. Spíše to bylo naopak. Jak mají nyní věřitelé věřit, že se po dalších dvacet let domůžou nějakého majetku, který jim právoplatně patří? Politickým rozhodnutím jsou takto jednoduše okleštěni. Na druhou stranu privatizace státní půdy je v tomto kontextu správným rozhodnutím sněmovny, aby tradiční selský stav získal alespoň to, co drží stát. Soukromí rolníci (fyzické osoby) prokázali, že mají právo na ekonomickou existenci, a proto mají mít možnost svou nevelkou a přitom efektivní výrobu rozšířit.
Mistry kompromisů jsou Luxovi lidovci. I sněmovní „dohra s transformačními zákony se nesla v jejich režii. Ačkoli nyní si velmi uspokojivě vysvětlíme, proč se takto mechanicky (jednou vlevo, jednou vpravo) zachovali, dopředu si to odhadnout netroufl nikdo. V tom je síla KDU-ČSL. Politika, jak z Parlamentu zaznělo, se tedy příliš neřídí platným právním řádem, nýbrž pouze lobbistickými a přitom nefundovanými tlaky. Není to příliš dobrý vklad do budoucna, a to nejen pro zemědělství.
