Geopolitický dopad může mít to, že Spojené státy americké dluží autokratickým režimům
Spojené státy americké dovážejí léta více zboží, než vyvážejí. Odborník ví, že schodek zahraničního obchodu je formou úvěrování. Rychle rostoucí surovinové ekonomiky poskytují USA úvěr tím, že nakupují americké státní dluhopisy nebo cenné papíry soukromých společností, jako jsou zlopověstné Fannie Mae a Freddie Mac. Jistinou těchto cenných papírů jsou nezřídka kombinované bankovní produkty odvozené od hypotečních úvěrů. Podíl finančních aktiv v držení cizinců nepřetržitě roste. Potíž je v tom, že oněmi cizinci jsou především rychle se rozvíjející asijské země a arabská ropná mocnářství. Spojené státy americké tedy dluží autokratickým režimům. A co je horší, nedluží soukromým osobám, nýbrž státům. To je okolnost, jež může mít geopolitický dopad. Přerůstá přes hlavu v okamžiku, kdy podíl úvěrů tohoto druhu dosahuje třetiny celého státního dluhu a pětiny souhrnného dluhu soukromých emitentů cenných papírů. Tento pomyslný práh byl právě překročen. Hlavními věřiteli Američanů zůstávají Číňané, vlastníci kolem dvou bilionů dolarů. Rusové mají v rezervním fondu zhruba čtvrtinu této částky a polovinu svých dolarů vložili do amerických finančních aktiv. Podíl amerických dluhopisů v držení rozvojových zemí má tendenci dále růst, jelikož zahraničněobchodní schodek USA ne a ne klesnout.
Systémovým východiskem z krize by byla „hrubá“ ozdravná kúra, jež by umožnila okamžitě vymazat zahraniční zadluženost USA: žádný další nákup dluhopisů, omezení spotřebitelských úvěrů, burzovní krach a odpovídající znehodnocení dolaru. Něco na způsob asijské krize z roku 1997 nebo ruského krachu o rok později. Jenže kataklyzma, jež by po takovém krachu následovalo, by mělo natolik katastrofický rozměr, že žádná síla na světě takový scénář nepřipustí, a proto jej rovnou můžeme hodit do koše.
Rozhodnutí o záchraně bankovnictví do velké míry ovlivnila nutnost udržet hodnotu dluhopisů, jejichž značnou část vlastní zahraniční investoři. Kdyby utrpěli citelné ztráty, mohli by USA pohrozit: Pokud vy, milí Američané, nás chcete ožebračovat, pak si strčte své státní dluhopisy víte kam, my je kupovat nebudeme. Američané však také mají čím pohrozit: Pokud spadneme do platební neschopnosti, pak ani vy, drazí Asiaté, k nám nebudete moci dovážet své zboží. Systém připomíná doktrínu „vzájemného zaručeného zničení“ z dob studené války, v němž roli balistických raket hrají cenné papíry.
Studená válka skončila, když jeden ze soupeřů zvedl ruce nad hlavu. Jenže dnes není zřejmé, kdo by se mohl vzdát a jakým způsobem. Dejme tomu, že všechno zůstane při starém. Autokracie trochu přesunou své nákupy ze státních dluhopisů do akcií. Potřebují jen nepatrný díl svých vkladů, aby mohly nakoupit tolik amerických akcií, kolik si jich přikoupil v roce 2007 celý soukromý neamerický sektor – něco kolem 200 miliard dolarů. Jakmile však Číňané začnou rok co rok přikupovat pouhopouhé jedno procento americké burzy, v USA zavládne nervozita. I ten největší burzovní optimista ucítí, že celá věc může mít zrádný politický dopad: stále rostoucí podíl soukromého sektoru demokratické země se stane kořistí státního segmentu autokratického režimu.
Pro změnu zvažme opačný scénář. Z nové studené finanční války Spojené státy americké naleznou „měkké“ východisko v tom, že začnou více vyvážet než dovážet, poněkud omezí životní úroveň i závislost na zahraničí. Vypěstují zkrátka křížence pracovitého mravence a lehkomyslné vážky. Zvyk, jak víme, je železná košile a snadno se nemění. Příkladem toho je americká spotřeba ropy. To jen pro potřeby předvolební kampaně lze tvrdit, že zázrak surovinové nezávislosti je na dosah – stačí navrtat pobřežní šelf a americká ropa vytryskne gejzírem. Zdrojem pro předvolební optimismus je představa, že navrtáním vlastních ropných polí se lze vyhnout bolestivým obětem a podržet si pohodlný zvyk napájet svůj terénní vůz levným palivem. Jenže veškeré propočty mluví jasnou řečí – podíl vlastní ropy v americké spotřebě byl, je a zůstane nepatrný. Odborná extrapolace pro rok 2030 vypadá následovně. Celková denní spotřeba USA bude činit šestnáct milionů barelů, z toho zhruba jedenáct bude z dovozu, 5,5 těženo ze starých nalezišť a jen 0,2 připadne na nové vrty – zatím zcela hypotetické. Jejich výtěžek sotva vážně ovlivní cenu ropy a jejích derivátů. Mnohem lépe by řešil problém hybridní automobilový motor. To však vyžaduje změnu spotřebního modelu. Bude třeba, jen tak mimochodem, vyměnit celý park dopravních strojů a uzpůsobit k tomu infrastrukturu. Ve výsledku by se Spojené státy americké měly ve spotřebních zvycích připodobnit Evropě a Japonsku, kde je energetická náročnost poloviční – i s přihlédnutím k velikostním rozdílům. A to velmi zamlžuje kýženou perspektivu zkřížení pracovitého mravence s lehkomyslnou a bezstarostnou vážkou.
