Navrhovaná i prováděná opatření řeší spíše následek než příčinu současného stavu
V současnosti většina pracovníků, jimž je více než 60 let, zná termín odchodu do důchodu a může si být jista důchodovým systémem. O dnešních třicátnicích a čtyřicátnících to však říct nelze. Důvodem je nejen to, že mezi jejich priority nepatří úvahy o důchodu, ale i dlouhodobé diskuse o změně současného důchodového systému.
Opatření
Současný český důchodový systém tvoří dva pilíře. Prvním je povinné základní důchodové pojištění. A důchody z něj vyplácené jsou průběžně financovány. Druhým je dobrovolné penzijní připojištění se státním příspěvkem. Prodlužující se střední délka života a nízká porodnost podkopávají první pilíř, což je jeden z hlavních důvodů diskuse o změně důchodového systému.
V programovém prohlášení bývalé vlády České republiky, které předsedal Mirek Topolánek, byla nastíněna opatření, jimiž chtěla zahájit reformu důchodového systému. Zamýšlené změny byly plánovány ve třech etapách. V první měly být provedeny parametrické změny průběžného systému. Ve druhé se měl oddělit majetek akcionářů a klientů v systému dobrovolného důchodového připojištění, motivovat zaměstnavatele k vyšším příspěvkům a participaci, vytvořit rezervní důchodový fond a zřídit samostatné kapitoly státního rozpočtu pro financování důchodového pojištění. Ve třetí etapě měl být vytvořen další dobrovolný pilíř důchodového systému založený na možnosti opt-outu. Dle ní by si lidé mohli platit třeba o čtyři procenta na pojistném méně a tyto peníze šetřit na důchod.
Změny
Bývalé vládě se podařilo nejen zformulovat ideje důchodové reformy, ale část z nich i převést do platných legislativních norem. Pro občana je zřejmě nejvýznamnější posun hranice důchodového věku na 65 let u pojištěnců narozených po roce 1968. Ještě před jmenováním současné vlády Jana Fišera předložila vláda odstupující Poslanecké sněmovně návrh zákona o penzijním spoření. Ten významně, ne-li zásadně mění současný dobrovolný pilíř důchodového systému. Jeho účastník by si mohl vybrat ze tří povinných účastnických fondů – konzervativního, smíšeného a dynamického. Případně z dalších fondů vytvářených penzijní společností. Jak vyplývá z názvů fondů, liší se investičním portfoliem, a tedy i rizikovostí. Další novinkou je, že fondy budou moci být i ve ztrátě, což dnes není možné.
Za dnešní vnitropolitické situace zřejmě nelze očekávat zásadní posun v reformě důchodového systému. Nabízí se proto možnost využít tento oddechový čas k další diskusi. Z uvedených návrhů i prohlášení bývalého ministra financí Miroslava Kalouska a exministra práce a sociálních věcí Petra Nečase je nepochybná tendence snížit význam prvního pilíře při vyplacení penzí a posílit význam dobrovolného spoření. V rozhovoru pro deník Právo 16. května 2009 Miroslav Kalousek mimo jiné řekl: „Systém, ze kterého čerpají dnešní důchodci, ale nemůže donekonečna zajistit jednotlivým generacím zhruba 40 procent hrubé mzdy. Pro dnešní třicátníky budou penze z průběžného systému nižší. To je fakt. S tím nic neudělá ani levice ani pravicová rétorika. Chcete-li mít penze vyšší, musíte si celý život odkládat ze své spotřeby na důchod. A stát vám nabízí různé možnosti, jak si na penzi naspořit. To je penzijní reforma.“
V programovém prohlášení bývalé Topolánkovy vlády se lze dočíst: „Minimální příjmy důchodců ve výši životního minima budou garantovány.“ Měsíční částka životního minima platná od 1. ledna 2009 je pro jednotlivce 3126, respektive pro dvě osoby žijící v domácnosti 5480 korun, a proto může být avizované snížení penze z průběžného systému významné. Takové razantní snížení sice nenastane, ale i to na úroveň 30 procent hrubé mzdy bude zásadně ovlivňovat budoucí rozpočty seniorských domácností.
Růst zadlužování
Spoření – nejen na důchod – se stává pro domácnosti čím dál větším problémem. Výrazně totiž klesá schopnost domácností odkládat peníze. „Z patnácti procent příjmů, které lidé spořili v roce 1995, nastal pokles na pět procent v roce 2006,“ vyplývá ze zprávy Českého statistického úřadu (ČSÚ) z 31. července 2008. Češi se naopak stále více zadlužují. Ve zprávě se totiž dále uvádí, že si půjčili již 875 miliard korun – čtrnáctkrát víc než v roce 1997.
Ze struktury celkových úspor domácností k 30. listopadu 2008 vyplývá, že penzijní připojištění tvoří necelých osm procent (viz Velké rozdíly). Ani loni tomu pravděpodobně nebylo jinak.
Zvýšení objemu peněz uspořených domácnostmi v rámci buď penzijního připojištění, nebo nově penzijního spoření, se neobejde bez osvěty. Ta však zřejmě narazí na malou schopnost domácností generovat úspory. A také na opodstatněné obavy ze ztráty v důsledku finanční krize. Příkladem budiž Irsko, v němž průměrná rodina přišla za poslední dva roky o majetek v hodnotě zhruba 43 tisíc eur – především v penzijních fondech, akciích a v dalších bankovních produktech.
Vývoj kurzu podílového fondu ING International Český akciový fond daný problém dokládá (viz Od růstu k poklesu). Na jedné straně zhodnocení investice ve výši 138,7 procenta. A na druhé v důsledku globální finanční krize pád kurzu jednoho podílu až na úroveň –16,81 procenta.
Otázka zdrojů
Spoření na penzi by mělo být dlouhodobou záležitostí. O to větší ztráty však mohou nastat – a navíc v době pro střadatele nepříznivé. Navíc žádný investor nemá zajištěno, že po poklesu nastane v relativně krátkém čase opět růst. Nový systém důchodového spoření uvažuje s možností volby investiční strategie účastníků spoření. Aniž bychom je však chtěli podceňovat, je na místě obava, zda budou mít dost informací k rozhodování.
Pokusme se vžít do situace a především do pocitů typického účastníka spoření, který se snaží chovat zodpovědně a restrukturalizuje výdaje domácnosti, aby mohl více spořit na penzi. Jeho rodina si nedopřává stejně jako například její sousedi, ale spoří. Dostaví se však finanční krize, která jeho snahu „umaže“. Poté jde do důchodu současně se sousedem a jsou na tom v podstatě stejně. Sousedé si to však více užili. Uvedený příklad je zkratkovitý, ale otázka zní: Kdo je na tom lépe?
Dle údajů Asociace penzijních fondů (APF) činil v roce 2008 průměrný měsíční příspěvek účastníků penzijního připojištění 450 korun – stejně jako v roce 2007. V jednom rozhovoru prezident APF Jiří Rusnok uvedl, že na důchody bychom měli šetřit okolo deseti procent příjmu. V roce 2006 spořily domácnosti okolo pěti procent příjmů, a proto je otázka zdrojů klíčová. Zejména pokud okolo 65 procent pracovníků nedosahuje průměrného příjmu.
Mimo ekonomickou realitu
Záměr autorů důchodové reformy posílit druhý pilíř systému je legitimní a i nutný. Pro většinu domácností je však dle nás mimo jejich ekonomickou realitu, protože si budou moci zřejmě dovolit spořit na penzi v řádu stovek, nikoli tisíců korun. Nebudou proto moci počítat s pokrytím snížených příjmů z prvního pilíře důchodového systému. Vliv inflace na úspory raději ani nezmiňujeme.
Pro většinu domácností proto zůstává reálný pouze první pilíř důchodového systému. Jeho správce je v nezáviděníhodné situaci. Buď by měl otevřeně sdělit snižování penzí budoucím třicátníkům a dál nedělat nic, nebo se snažit hledat další zdroje. Zvyšování hranice odchodu do důchodu je však problematickou cestou. Se zvyšujícím se věkem totiž obvykle klesá schopnost učit se něčemu novému a klesá dynamika nejen myšlení, ale i přibývá zdravotních neduhů. Navíc starší pracovníci nalézají uplatnění čím dál obtížněji.
Rodinná politika
Je snadnější být kritický než něco navrhnout. Současná navrhovaná i prováděná opatření však dle nás řeší spíše následek než příčinu daného stavu, a proto by konstruktivním řešením zejména byla promyšlená rodinná politika. Pokud by se podařilo především střední společenské vrstvy přesvědčit, že uživí a zodpovědně vychovají dvě namísto jednoho dítěte, mohl by lepší budoucí demografický vývoj korigovat příjmovou stranu prvního důchodového pilíře. Samo zvyšování ukazatele plodnosti, byť tento proces není nepříjemným, však nestačí. Svou práci musejí odvést i municipality, protože bez potřebné infrastruktury – školky, školy a tak dále – vzniká mnoha rodinám velký problém. Již dnes je pro rodiče často komplikované dostat své dítě například do mateřské školky. Plně si uvědomujeme, že je mnohem snadnější diskutovat než přijímat konkrétní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Zejména jsou-li jejich dopady dlouhodobé a ovlivňují v podstatě každého. Přesto se nelze zbavit dojmu, že dosavadní opatření týkající se reformy důchodového systému jsou v zajetí jeho samého. Proto se nabízí otázka: Komu jsou a budou tato opatření prospěšná? Penzijnímu systému, penzijním fondům nebo budoucím důchodcům?
Diagram:
Velké rozdíly
Struktura úspor domácností k 30. listopadu 2008 (v %)
Oběživo
Netermínované vklady
Termínované vklady
Stavební spoření
Cizoměnné vklady
Ostatní vklady
Životní pojištění
Penzijní připojištění
Cenné papíry
Kolektivní investování
Pramen: Autoři
Graf:
Od růstu k poklesu
Vývoj kurzu jednoho podílu ING International Český akciový fond od 20. srpna 2004 do 18. srpna 2009 (v Kč a %)*
-20 0 20 40 60 80 100 120 140 (v %)
1448,15 1810,19 2172,23 2534,27 2896,3 3258,34 3620,38 3982,42 4344,46 (v Kč)
20. srpna 2004 19. srpna 2005 19. srpna 2006 19. srpna 2007 18. srpna 2008 18. srpna 2009
Pozn.: Nula procent je 20. srpna 2004
Pramen: ING Česká republika
Pilíře
Současný český důchodový systém tvoří dva pilíře.
Prvním je povinné základní důchodové pojištění.
Důchody z něj vyplácené jsou průběžně financovány.
Druhým je dobrovolné penzijní připojištění se státním příspěvkem.
Prodlužující se střední délka života a nízká porodnost podkopávají první pilíř, což jsou jedny z hlavních důvodů diskuse o změně důchodového systému.
Spoření
Spoření – nejen na důchod – se stává pro domácnosti čím dál větším problémem.
Výrazně totiž klesá schopnost domácností odkládat peníze.
Češi se naopak stále více zadlužují.
Ve zprávě Českého statistického úřadu z 31. července 2008 se dále uvádí, že si půjčili již 875 miliard korun – čtrnáctkrát víc než v roce 1997.
Ze struktury úspor domácností k 30. listopadu 2008 vyplývá, že penzijní připojištění tvoří necelých osm procent.
