Putina označila média za nejzápadnějšího ruského politika
Kdo si ještě pamatuje setkání amerického prezidenta s prezidentem francouzským? Nebo s německým kancléřem Gerhardem Schröederem? Málokdo. Prezident George W. Bush odjel před pár dny z Evropy a zanechal za sebou zřetelný dojem: Putinovo Rusko tentokrát dostalo přednost. Tento výsledek předpokládala řada analytiků již předem. Americký prezident našel cestu k ruskému, NATO založilo pro Rusko novou kategorii členství nečlenství a pragmatismus na obou stranách ve věci jaderných zbraní posunul vztahy bývalých rivalů do nové kategorie. Na straně druhé, ve vztazích Spojených států se západní Evropou je vše při starém. Bush přijel do Evropy, jejíž momentální náladu vůči Americe zformovala především prezidentova teorie „osy zla“, kterou spolutvoří Irák, Írán a Severní Korea; Bush přijel do Evropy, kterou on i jeho lidé viní z nečinnosti, prázdného intelektualismu a neochoty budovat moderní ozbrojené síly.
Domluva s Rusy možná.
Vlna odporu proti americkému unilateralismu zasáhla Evropu krátce po Bushově lednovém projevu, v níž onu zmíněnou osu stvořil. „Kam nás to zavede, když naházíme Irák, Írán a Severní Koreu do jednoho hrnce?“ ptal se tehdy německý ministr zahraničí Joshka Fischer. „Washington uplatňuje v zahraniční politice zjednodušující princip,“ říkal ve stejné době francouzský ministr zahraničí Hubert Vedrine. Komisař Evropské unie pro zahraniční záležitosti Chris Patten vyzval Evropany k akci, „než nás Amerika unilaterárně převálcuje“.
Bushova administrativa zareagovala na evropskou kritiku několikerým způsobem. Za prvé: těsně před evropským turné začaly klíčové postavy Bílého domu oddalovat možnost vojenského zásahu v Iráku. Zatímco dříve se mluvilo o roku 2002, pozdější oficiální verze zněla „nikoli v dohledné době“, a ta neoficiální - podle politických zpravodajů pracujících ve Washingtonu - hovoří o roku 2003.
Za druhé, nejproevropštější americký politik Colin Powell, který sdílí některé obavy stejně jako Evropané, začal napadat evropský anti-amerikanismus: „Jsme zpraženi pokaždé, když něco řekneme nebo uděláme. V Evropě jsou lidé, kteří na nás rychle najdou chybu za každých okolností.“
Za třetí, američtí politici intenzivně vraceli míč na druhou stranu: Evropa není schopna držet krok ve výdajích na obranu a Evropská unie nemá politickou figuru, která by mohla hovořit za všechny její obyvatele.
A za čtvrté, Spojené státy se pokusily dokončit obrat ve spojenectví s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Nude-li NATO schopno či ochotno rychle pomoci, bude možné domluvit se s Rusy. Podobně, jako to Bush učinil v případě operací v Afghánistánu a jeho okolí.
Evropské telefonní číslo.
Přes všechny současné neshody Evropa samozřejmě zůstává důležitým americkým partnerem. Ostatně George W. Bush se na svých nedávných cestách snažil atmosféru „zvětšující se propasti“ zažehnat. Neustále mluvil o společných hodnotách, o sdílené civilizaci, a v Berlíně dokonce na tiskové konferenci okřikl amerického novináře, který mu položil návodnou otázku charakterizující tisíce protestujících v ulicích jako „antidemokraty“.
Ovšem ať bylo Bushovo reklamní snažení jakékoli, realita zůstává: Podle stockholmského Mezinárodního mírového institutu převyšuje roční americký vojenský rozpočet (379 milard dolarů) rozpočty čtrnácti následujících zemí ze žebříčku nejvyšších vojenských rozpočtů dohromady - včetně západní Evropy, Japonska, Ruska a Číny. Údaje amerického Mezinárodního institutu pro strategická studia dotvrzují, že Spojené státy utratily v roce 2000 na obranu 295 miliard dolarů, zatímco členské země NATO - pokud nezapočítáme USA - utratily v témže roce 163 miliard.
Tyto rozdíly přinášejí známé potíže: evropské armády přestávají být schopny s americkými jednotkami komunikovat, spolupracovat, držet krok. Americký ambassador v NATO vyjmenovává, co Evropanům chybí nejvíce: „Speciálně vycvičené jednotky rychlé reakce, dostatek transportních letadel, výkonné a spolehlivé zpravodajské služby a některé moderní zbraňové systémy.“
Co se týká komunikace na úrovni politiků, George W. Bush nemá potíže při jednání s britským premiérem nebo s francouzským prezidentem - neboť jejich mandát je prý jasný a zřetelný. Ale kdo mluví za Evropskou unii? Američané by rádi spoléhali třeba na Javiera Solanu, kterého znají z jeho působení v čele Aliance a který v roli evropského komisaře uspěl například při řešení konfliktu mezi Srbskem a Černou Horou. Jenže Solana jako jednotlivec na sebe žádná rozhodnutí nemůže brát.
Tento problém, který bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger odbývá metaforickým povzdechem („Evropa prostě potřebuje jedno telefonní číslo“), samozřejmě vnímají také politici evropští. Právě započatá debata o evropské ústavě a roli jakéhosi evropského prezidenta však slibuje velké kontroverze. Velká Británie a Francie, které jsou členy stálé Rady bezpečnosti OSN, si hodlají udržet kontrolu nad zásadními rozhodnutími EU a malé státy v rámci Unie zase nechtějí dopustit jakoukoli formu „diktátu velkých“.
Muž, kterému lze věřit.
A tak se George W. Bush poté, co v Berlíně pronesl řeč o tom, že i Evropa musí bránit společné civilizační hodnoty proti terorismu, věnoval především Rusům. Věnoval se jim důkladně a na několika frontách.
Tu první nazvěme osobní. Poradci George Bushe nelenili a při všech příležitostech vyprávěli novinářům, že se mezi oběma politiky objevila „vzácná chemie blízkosti“. Vznikla prý při jejich setkání ve Slovinsku (moskevská schůzka byla třetím setkáním obou politiků, prvním na ruské půdě). Tehdy ještě platila politika, kterou vymyslela poradkyně pro národní bezpečnost Condi Riceová: Bílý dům se nesmí soustředit na Putinovu osobnost, protože jde o starého aparátčika; důležitá nejsou ani domácí ruská témata, nýbrž témata strategická. Částečnou proměnu ve strategii popisuje George W. Bush jako soap operu: „Ve Slovinsku jsem se mu podíval do očí. Cítil jsem, že vnímám jeho duši. A rozhodl jsem se, že tomuto muži mohu věřit.“ Condi Riceová pak dala svému prezidentovi přečíst několik knih - aby ruskou duši ještě lépe poznal. Časopis Time uvádí, že si Bush si na evropskou cestu zabalil Dostojevského Zločin a trest.
Lpění na strategických tématech ovšem zůstalo. První důležitou událostí, které byl Bush v Evropě přítomen, bylo přijetí Ruska do NATO. Přijetí svého druhu, pochopitelně; Výbor NATO - Rusko, který byl v Římě formálně ustaven, umožňuje bývalému nepříteli například účast na plánování akcí Aliance proti terorismu. Co Rusům v NATO chybí, je právo veta.
Tento krok je nejen výsledkem ochoty Rusů účinně pomoci Spojeným státům po 11. září loňského roku, ale je také první z odpovědí na otázku, jaká je budoucí role NATO. (O diskusích na toto téma podrobně EURO 14/2002). Aliance se patrně stane výrazem jakéhosi politicko bezpečnostního prostoru, než striktně zaměřenou vojenskou formací. Výhody takovéto změny jsou pro obě země zjevné: Rusko se nebude cítit Aliancí ohroženo a Američané budou moci v takové Alianci hledat politickou podporu pro vlastní činy, které nebudou na velící strukturu NATO nutně vázány. A Evropa? Ta si svůj zřetelný postoj ke změnám teprve hledá.
Další důležitou událostí nedávno uplynulých dní je podpis Putina a Bushe pod dokumentem omezujícím počty jaderných hlavic. Obě země se zavázaly, že sníží jejich počty ze šesti tisíc na 2200. Tento akt je přijímán s nadšením především ve Spojených státech. Ruské reakce jsou opatrnější. Tamní noviny nazývají Vladimira Putina „nejzápadnějším ruským politikem v historii“ a myslejí to spíše ironicky. Ruské veřejné mínění stále považuje Ameriku za nepřítele a média ráda citují profesionální vojáky: „NATO se rozšiřuje na východ, přičemž zóna nestability se formuje na jihu ve Střední Asii, kde Američané budují vojenské základny. To znamená, že Rusko je obklíčeno a k jeho zneškodnění není třeba jaderných zbraní; nyní postačí zbraně konvenční,“ říká generál ve výslužbě Nikolaj Červov v deníku Izvěstija.
Ale Putin se zdá být jistý svou silou. Mimo jiné protože 70 procent Rusů podle průzkumů veřejného mínění hodnotí jeho prezidentské výkony kladně. Aby ještě zdůraznil své prozápadní úmysly, daroval Bushovi kopie dopisů Kateřiny Veliké z roku 1780. Dochované dokumenty potvrzují, že jde o první známou komunikaci mezi Moskvou a Washingtonem.
Ani tyto dary nedokáží smazat jediné vážně konfliktní téma, které mezi oběma zeměmi zůstalo. Totiž vývoz ruských jaderných technologií. Washington nemůže Moskvě zapomenout smlouvu s Íránem, podle které bude Rusko prodávat Teheránu zbraně za 300 milionů dolarů ročně. Tímto obchodem se Írán stal třetím největším příjemcem ruských zbraní - po Číně a Indii.
George W. Bush odjel z Evropy spokojen. Vztahy Spojených států s Ruskem nikdy nebyly slibnější - a Evropanům prý neuškodí přemýšlet. Proč jsou v Evropě z pohledu Washingtonu, jak říká jeden nejmenovaný americký diplomat, „jen tři skuteční spojenci: Rusko, Turecko a Velká Británie“?
