Odklon od spalování uhlí sice pomůže životnímu prostředí, ale současně vytáhne nahoru cenu elektrické energie napříč celou střední Evropou.
Možná až o 70 procent Evropa se štěpí. Západ a Sever se odhodlal k razantnímu kroku - během příštího desetiletí odstaví z provozu zbývající uhelné elektrárny. Britové, Francouzi, Nizozemci a další chtějí ukázat, že to s mezinárodními závazky v oblasti záchrany klimatu myslí vážně. A podobné myšlenky vyslovují první odvážlivci i na Slovensku.
Má to však jeden háček - jedná se o země, které nejsou na uhlí existenčně závislé. Naopak střed Evropy se tuhého fosilního paliva vzdát nechce. V Polsku je zmíněné téma tabu, Češi, Němci a Španělé své uhelné kotle chtějí odstavit z provozu až někdy před rokem 2050. Na podobné tendence se netváří nadšeně ani balkánské země.
Nad takovými plány však nemůžeme jen tak mávnout rukou, že se nás netýkají.
Politicky motivovaný odchod od uhlí (a v Německu a Belgii též od jádra) v kombinaci s běžným odstavováním dožívajících bloků přináší riziko výrazného růstu cen elektrické energie - odhadem o 40 až 70 procent. Nárůst postihne celou střední Evropu a nevyhne se ani Česku.
Krátký proces v Británii
Pozici energetických revolucionářů dlouho drželi Němci, ale jen do chvíle, než se ukázalo, že jejich Energiewende k odklonu od spalování uhlí prakticky nevede.
Masivní výstavba větrných a solárních elektráren v zemi umožňuje pouze nahrazovat odstavované jaderné bloky. Naopak spotřeba uhlí a objem emisí skleníkových plynů se od počátku desetiletí téměř nemění.
Vzorem je dnes Velká Británie, která se s uhlím vypořádala obdivuhodným tempem.
Ještě na počátku roku 2014 zde mělo toto fosilní palivo skoro 38procentní podíl na výrobě elektřiny, v loňském roce už kleslo na necelých sedm procent. Jeho roli rychle převzal zemní plyn spolu s obnovitelnými zdroji. Naopak plánovaná jaderná renesance nedorazila, důkazem může být zadrhnutá stavba elektrárny Hinkley Point C.
Kouř z komínů uhelných elektráren doslova zadusila konzervativní vláda bývalého premiéra Davida Camerona. Zavedla vysokou uhlíkovou daň, jejíž výše od roku 2015 dosahuje 18 liber za tunu emisí oxidu uhličitého. Od toho okamžiku se tyto energetické zdroje staly ztrátovou záležitostí a provozovatelé je začali vyřazovat z provozu. Na trhu živoří posledních osm uhelných elektráren, jejichž provoz má skončit do roku 2025.
Řada skeptických komentátorů varovala před kolapsem dodávek elektřiny -blackoutem. Britská vláda musela zavést kapacitní platby, tedy jakési odměny majitelům uhelných elektráren, že své zařízení nesešrotují hned, ale že budou v zimní sezoně fungovat jako záložní zdroje. Někteří vlastníci na tom celkem slušně vydělali.
Patří mezi ně i česká skupina EPH miliardáře Daniela Křetínského, která odkoupila pět desetiletí starou uhelnou elektrárnu Eggborough v Yorkshiru.
Různými sýčky předpovídané blackouty nakonec britské ostrovy nepostihly.
Spíše naopak. Britská energetika je ipo „uhelném masakru“ natolik robustní, že mohla vypomáhat sousední Francii. Ta se dostala vinou odstávky několika jaderných bloků do tísně a koncem loňského roku musela odebírat proud z Británie. Tok elektronů v kabelu pod průlivem La Manche, který obvykle proudí z jihu na sever, dočasně změnil směr.
Zvažují to i Slováci
Pro úplnost dodejme, že ústup od uhlí není evropským vynálezem. Prvenství drží nejlidnatější kanadská provincie Ontario, která příslušný zákon schválila již v roce 2007; k odstavení poslední uhelné elektrárny zde došlo v dubnu 2014. Skutečnou lavinu však spustil až britský příklad. K úplnému odklonu od uhlí zavelely vlády v Belgii, Francii, Rakousku a Portugalsku. V posledních měsících na seznam přibyly další země -Dánsko, Finsko, Itálie a Nizozemsko.
Odvážnější státy chtějí podobně jako Britové skoncovat s uhlím do roku 2025, ty opatrnější hovoří o roku 2030. „Uhlí se většinou vzdávají země, které na něm nejsou bytostně závislé, budují aktivně náhradu či mají alternativu v zemním plynu. Například pro Francouze je to spíše image než reálná provozní záležitost“ upozornil energetický analytik Michal Šnobr.
Protiuhelná vlna se šíří dokonce už i do nových členských zemí Evropské unie.
Slovenský ministr životního prostředí László Sólymos ze strany Most-Híd navrhl loni v prosinci útlum těžby uhlí i výroby elektřiny z něj k roku 2023. Ekonomicky to dává logiku - hlubinná těžba nekvalitního hnědého uhlí v dole Nováky se nevyplácí a Slováci ji musejí každý rok dotovat částkou 100 milionů eur. Navíc je příspěvek dvou uhelných elektráren v Novákách a Vojanech k výrobě elektřiny v zemi okrajový. Podobné snahy však prozatím narážejí na nesouhlas premiéra Roberta Fica, který drží nad horníky ochrannou ruku.
Na druhé straně je tábor zemí, které se uhlí nechtějí vzdát nikdy (Polsko) nebo až ve vzdálenějším časovém horizontu. To je případ Česka, Německa, Španělska či balkánských zemí. Nikoli náhodou se jedná o země, kde uhelné kotle dodnes zajišťují více než jednu třetinu výroby elektřiny.
Pro další vývoj bude klíčové rozhodnutí Německa, kde otázka, jak dál s uhlím, patří mezi zásadní témata vyjednávačů nové koalice křesťanských demokratů se sociální demokracií.
Energetický analytik Michal Šnobr je k rychlému útlumu uhelné energetiky v Německu skeptický. „Němci loni vyrobili z hnědého uhlí stejně elektřiny jako o15 let dříve. Do roku 2020 si přitom stanovili cíl dosáhnout snížení emisí o 40 procent proti roku 1990. Nyní jsou na 28 procentech a právě se formující německá vláda přiznává, že obelhali v tomto směru nejen Evropskou unii, ale i celý svět,“ říká Šnobr.
Neviditelní zabijáci
Hlavním tahounem odporu proti spalování uhlí je proces globální změny klimatu.
Jakkoli chtějí někteří vědci i amatéři tyto dopady zlehčovat, či přímo zpochybňovat, fakta hovoří jasně. Procentuální zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře od počátku 20. století prudce roste. Souběžně s tím se zvyšují i průměrné naměřené teploty na naší planetě.
Jenže oxid uhličitý není jediným problémem.
Hlavně na lokální úrovni mnohem více škodí emise drobných prachových částic, rtuti a benzo(a)pyrenu.
Právě tyto tři látky jsou největším zabijákem.
Aliance pro zdraví a životní prostředí (HEAL) před pěti lety spočítala, že emise z uhlí zkrátí každým rokem život 15 tisícům Evropanů, k tomu lze přičíst zvýšenou nemocnost, astma a bronchitidy. Poškozené zdraví je možné finančně vyjádřit částkou 43 miliard eur ročně, přičemž nejvíce to „odnáší“ na uhlí závislé Polsko, Německo, Rumunsko a Bulharsko. Páté v pořadí je Česko.
Dále tu máme ekonomickou otázku.
Protiuhelný think tank Carbon Tracker na konci loňského roku upozornil, že polovina uhelných elektráren generuje při současných podmínkách na trhu svým vlastníkům ztrátu. V roce 2030, tedy po dalším zpřísnění limitů pro vypouštění škodlivin a zdražení emisních povolenek, to má být již 97 procent. Tedy skoro každá.
Do třetice lze zmínit trend etického investování, kdy nákup akcií uhelných společností získává v jistých kruzích podobný zvuk jako financování mezinárodního terorismu. První s tím přišla norská vláda, která v polovině roku 2015 přikázala svému Fondu budoucnosti, aby se zbavil akcií těžebních a elektrárenských společností orientovaných na uhlí (ponechme teď stranou ironický fakt, že fond investuje zisky z těžby ropy a plynu v Severním moři). Krátce poté dorazila tato módní vlna do Spojených států, kde se akcií zavánějících uhlím zbavily mnohé univerzity, penzijní fondy, rodinné trusty, ale i církevní organizace.
Zdražení, dotování, kolaps
Dosud to byla tak trochu idylka, ale příběh není úplně černobílý. Odstavených elektráren bude až příliš mnoho. Zaprvé šest evropských zemí odstaví do osmi let uhelné bloky o výkonu 30 tisíc megawattů.
Zadruhé Němci a Belgičané na základě politického rozhodnutí odstaví své jaderné reaktory o výkonu dalších 15 tisíc megawattů.
Zatřetí další desítky tisíc megawattů uhelných bloků skončí s ohledem na stáří a neplnění nových emisních limitů.
V našich zeměpisných šířkách a délkách je zatím klid, ale třeba v Belgii již tamní provozovatel přenosové soustavy Elia varuje před kolapsem. Ten může nastat po odstavení jaderných reaktorů v roce 2025. Řešením má být výstavba státem podpořených (rozuměj dotovaných) plynových elektráren, případně též investice do prodloužení životnosti jaderných bloků; ale ta naráží na odpor tamních i německých ekologických aktivistů. Evropské země se ocitají na rozcestí.
Buď budou muset nechat vzrůst cenu elektřiny na úroveň, kdy soukromí investoři začnou ve velkém stavět nové elektrárny, nebo dosáhnout téhož pomocí dotací a pobídek. Dalším možným scénářem je nestabilní a omezená dodávka proudu. A to by byl - jak říkával v seriálu Jistě, pane premiére státní tajemník sir Humphrey - konec civilizace, jak ji známe.
Očekávaný vzestup cen elektřiny je tedy téměř sázkou na jistotu. Pravděpodobně se cena zachytí někde v rozmezí od 50 do 60 eur za megawatthodinu, což podnítí soukromé investice do plynových, větrných i solárních elektráren. Z tohoto pohledu již dává smysl, proč někteří investoři chtějí stavět větrné parky v Severním moři po roce 2020 bez jakékoli dotace; zmíněný růst ceny považují za jistotu.
Pro srovnání, v současnosti se cena elektřiny drží okolo 35 eur za jednotku energie. Růst ceny o 40 až 70 procent vypadá děsivě, ale v minulosti bylo i hůře.
Konkrétně v létě roku 2008 se tržní cena elektřiny v základním pásmu vyšplhala až na 90 eur. Více než nenasytné energetické koncerny či nedostatek výkonu elektráren však tehdy cenu vytáhli nahoru finanční spekulanti.
Nejisté reaktory
Kdo tedy bude vítězem a kdo poraženým?
Mnozí pozorovatelé varují před rostoucí závislostí Evropy na dovozu zemního plynu. „Odpověď na otázku Cui bono? je v první řadě Gazprom a případně dodavatelé zkapalněného plynu do Evropy. Ve druhé řadě jsou to pak výrobci technologií pro výroby elektřiny z plynu, hlavně tedy výrobci plynových turbín,“ poznamenal výkonný ředitel Teplárenského sdružení ČR Martin Hájek.
Energetický specialista Hnutí Duha Karel Polanecký doplňuje, že mezi vítěze může patřit i sektor zelené energetiky.
Nejdříve však prý musí česká vláda změnit chladný přístup k rozvoji obnovitelných zdrojů. Další rozvoj větrné energetiky či využití biomasy je nyní unás fakticky zablokovaný. Nepovedená reforma distribučních tarifů navíc může zadusit i pomalu oživující zájem o střešní solární panely.
Téměř celá odborná veřejnost se shodne na tom, že mezi vítěze nebude náležet jaderná energetika. Ani vzestup cen elektřiny k úrovni 60 eur za megawatthodinu totiž nezaručí smysluplnou návratnost peněz investovaných do nových reaktorů. Plánované nové bloky v Dukovanech a Temelíně tak zůstávají nadále zahaleny v mlze.
Ústup od uhlí odstartovala kanadská provincie Ontario, následovala Británie, brzy se tak stane v Belgii, Francii, Rakousku a Portugalsku. Nahoru a dolů Vývoj spotových cen elektřiny v Německu (roční průměr cen na denním trhu, v EUR za MWh) V našich zeměpisných šířkách a délkách je zatím klid, ale třeba v Belgii již tamní provozovatel přenosové soustavy Elia varuje před kolapsem. Ten může nastat po odstavení jaderných reaktorů v roce 2025.
Velký zátah na uhlí Šest evropských zemí chce uzavřít své zbývající uhelné elektrárny do roku 2025, další dvě stejný krok učiní v roce 2030. (Údaje v infografice jsou výkony uhelných elektráren určených k odstavení.
13 100 MW Zdanění emisí a další vládní zásahy vyřadily během let 2011 až 2016 z provozu uhelné bloky o výkonu 16 330 MW. Zbývajících osm uhelných elektráren má skončit do roku 2025.
Belgičané odstavili své čtyři zbývající uhelné elektrárny (celkem 2000 MW) postupně během let 2010 až 2016. Do konce roku 2025 mají skončit i dvě tamní jaderné elektrárny (celkem 5943 MW).
1878 MW Díky rostoucí výrobě energie z obnovitelných zdrojů chce země odstavit své uhelné bloky již v roce 2021.
2837 MW Závislost země na uhlí klesá od roku 2004, ale dodnes zůstává silná. Loni v listopadu se vláda zavázala k odklonu od uhlí do roku 2030.
5860 MW Vláda premiéra Marka Ruttea loni v říjnu prosadila uzavření uhelných elektráren do roku 2030 - včetně těch nedávno dokončených.
3286 MW Podíl uhlí ve francouzské energetice je minimální. Zbývající uhelné bloky mají skončit do roku 2022.
2119 MW Na uhlí je závislé hlavně finské teplárenství. Vláda chce letos prosadit zákon o odklonu od uhlí s termínem 2025.
Osud tamních uhelných elektráren (celkem 52 tisíc MW výkonu) bude záviset na výsledku koaličních jednání CDU a SPD. Prioritu má uzavření sedmi posledních jaderných reaktorů (9444 MW) do roku 2022.
635 MW Země omezuje závislost na uhlí postupně od roku 2000, v provozu zůstávají tři menší elektrárny. Ty mají skončit během let 2020 až 2025.
8700 MW Loňská energetická strategie země hovoří o uzavření zbývajících uhelných bloků do roku 2025. Ty dnes v zemi produkují 13 procent elektřiny.
O autorovi| David Tramba tramba@mf.cz
