Reakce čtenářů na článek v týdeníku EURO
Se zájmem jsem si přečetl Váš článek o myslivosti. Zajímavý, jen mne trochu překvapily některé nepřesnosti, které Vám pracovníci ČMMJ sdělili a které by měli znát. Například držitelů zbrojních průkazů skupiny C je podle údajů policejního prezidia asi 130 tisíc. Stejný počet je i držitelů loveckých lístků. Podle zákona o zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb. vydá Policie ČR zbrojní průkaz skupiny C jen a pouze držiteli loveckého lístku (§17 odst. 2 písm. d). Zbrojní průkazy se obnovují v pětiletých lhůtách, takže od účinnosti uvedeného zákona již byly všechny ZP vyměněny, a tedy počet držitelů ZP skupiny C je téměř stejný jako počet držitelů loveckých lístků. Zákon stanovil pouze jednoroční toleranční lhůtu. Počet vydaných loveckých lístků je ve skutečnosti vyšší, protože myslivecké zkoušky vykonávají automaticky posluchači škol a mnozí majitelé loveckých psů, z nichž někteří se dále střelbě nevěnují a o ZP nežádají.
Jiný detail: „Za Franze Josefa“, jak uvedl pracovník ČMMJ, nepatřily honitby jen jednotlivcům. Naopak císařským patentem z roku 1849 bylo zrušeno dominikální právo lovu (výsada práva lovu přisouzená pouze šlechtě), ale bylo vztaženo ke vlastnictví honebních pozemků, takže kromě jednotlivců bylo přisouzeno právo lovu i obcím a dalším subjektům (například Karlova univerzita měla svoji honitbu ve Psářích). V obcích vznikaly obecní honitby a s tím honební společenstva a lovecké spolky, a patent byl tedy výrazným průlomem do dosavadního práva lovu jednotlivce.
Vaše ekonomické vývody jsou správné, jen s tím, že provozovat se ziskem honitbu (uveden dokonce jeden milion korun) je utopický a nedosažitelný sen. Ve většině případů se s největším úsilím dosáhne vyrovnaného hospodaření. Zkrátka, co se získá na poplatkových lovech (a těch lukrativních, dobře prodejných trofejí není zase tak mnoho!) a z prodeje zvěřiny se musí dát za nájmy a krmivo a placení škod. V těchto ohledech je komercializace myslivosti v ČR daleko tvrdší, širší a hlubší než v jiných evropských zemích a nelze ji srovnat třeba se Skandinávií a podobně. Naprosto výjimečně vysoké a tvrdé jsou požadavky zákona na úhradu škod způsobených zvěří, kdy je myslivec zákonem trestán za to že plní nařízení stejného zákona a udržuje stav zvěře, která se přirozeně nakrmí. Úhrada škod v takovém rozsahu jako u nás nemá v Evropě též obdoby.
dr. Ing. Jiří Hanák, soudní znalec a majitel honitby
Jsem pravidelným čtenářem Vašeho časopisu EURO, který mne v mnohém obohacuje a inspiruje. V čísle 2/2008 mě kromě jiného zaujaly články k problematice myslivosti a lovu. Jsem řadu let aktivním myslivcem a v poslední době i mysliveckým trubačem. Myslivecké troubení, jako součást tradic české myslivosti a české kultury vůbec, není náhodnou aktivitou (viz prohlášení pana Šustra „… není až tak důležité, co a jak se troubí. Hlavně že se troubí…“), ale systémově řízenou činností, kterou se od roku 1991 programově zabývá Klub trubačů při Českomoravské myslivecké jednotě (ČMMJ). Klub pečuje o vzdělávání mysliveckých trubačů, pořádá odborné semináře, zajišťuje soustavnou výuku zájemců v rámci Trubačské školy J. Selementa, organizuje národní i mezinárodní soutěže… Jedním z cílů klubu, ve kterém působí v rolích hudebních pedagogů i špičkoví hráči, například České filharmonie, je i snaha, aby v každém mysliveckém sdružení či honebním společenstvu byl alespoň jeden kvalifikovaný myslivecký trubač. Tedy opak toho, co naznačujete poněkud nešťastným výrokem pana Šustra. Myslivecké troubení zaznamenává v posledních letech značný rozvoj a až renesanční obrodu. Koneckonců názory veřejnosti na současnou myslivost a lov obecně jsou velmi pestré, a ne vždy lichotivé, a možná by bylo zajímavé představit i jiné hodnoty této dávné činnosti.
Pavel Kořan, Klub trubačů ČMMJ
