Publikace na křídovém papíře, specializované weby, vědomostní soutěže s unijní tematikou a z poslední doby třeba výstava „České evropanství“. Brusel dělá pro zvýšení popularity Evropské unie možné i nemožné, ovšem s mizernými výsledky.
Podstatná část veřejnosti stále přijímá podobné aktivity se stejným nadšením, jako prezident Václav Klaus možnost finančně přispět na hnutí Greenpeace.
Upřímně řečeno, většinou ani není divu. Z oficiálních reklamních materiálů nepříjemně křiklavý eurooptimismus přímo kape a nezanedbatelnou část bruselské agendy tvoří nesmyslné aktivity typu hledání korektního názvu pro islámský terorismus. Národní politici svým rutině využívaným trikem svádět veškeré nepopulární kroky na Evropskou unii pak dílo zkázy úspěšně dokonávají.
Není proto velkým tajemstvím, že public relation patří mezi vůbec nejslabší stránky Evropské unie. Vždyť euroúředníci nedokázali vytřískat kladné ohlasy ani z tak silného tématu, jako je prosazení levnějšího volání ze zahraničí. Jakou pak mají šanci třeba s mediálně méně zajímavými, ale hospodářsky velmi přínosnými reformami na poli energetiky?
Ne vždy ale drží Černého Petra samotný Brusel. Třeba jeho šikovný nápad s informačním portálem pro malé a střední podnikatele, kterému se věnujeme v tomto čísle, pohřbili v Česku jen a pouze naši zodpovědní úředníci. Kromě mechanického překladu totiž pro úspěch portálu nehnuli ani prstem. Chybí jakákoliv, byť sebemenší informační kampaň, a drtivá většina materiálů, na které web odkazuje, stále zůstává v angličtině. Právě zde přitom mohly být peníze utraceny daleko užitečněji než na nákladných a zbytečných proevropských iniciativách.
Dokumentuje to jen smutnou pravdu, že nespočet zaměstnanců českého státu obstarávajících evropskou agendu proud informací z Bruselu často místo zjednodušování ještě více komplikuje. Ke škodě nás všech.