Politické hnutí proti klimatickým změnám zničila nepravdivá tvrzení
Politické hnutí proti globálnímu oteplování, jak jsme je až dosud znali, zašlo na úbytě. Jeho zdravotní stav se během posledního roku neustále zhoršoval. Neúspěšný kodaňský summit o globálním oteplování loni v prosinci pak odchod hnutí urychlil. Přesto jeho současný skon mnohé překvapil. Příčiny úmrtí byly dvě – chybné vědecké postupy a špatná politika.
Nepravdivá tvrzení
Po mnoha letech poučování aktivistů proti globálnímu oteplování o nevyvratitelnosti vědeckých důkazů se ukázalo, že dvě jejich nejvýznamnější instituce porušovaly zákony, skrývaly údaje a uváděly přehnaná a nepravdivá tvrzení, jež často neměla žádnou oporu ve výzkumu. Začalo to zveřejněním e-mailů, jež odpůrci klimatických změn zcizili prominentním klimatologickým vědcům z Východoanglické univerzity, sídla výzkumného institutu, který o globálním oteplování poskytuje klíčové údaje. Ti v e-mailech upravovali klimatické údaje ve prospěch teorie globálního oteplování.
Britská vláda navíc dospěla k závěru, že institut porušil zákon o svobodě informací. Vědci totiž odmítli předat údaje svým kritikům, aby mohli zkontrolovat jejich propočty a metody. Po tomto skandálu následovalo odhalení nepravdivého tvrzení ve zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) OSN z jara 2007, dle něhož měly himálajské ledovce roztát do roku 2035.
Šokující novinky
Nyní se objevily další dvě šokující novinky zpochybňující některá tvrzení ve zprávě IPCC z roku 2007. Za prvé dle deníku London Times není pravda, že v důsledku globálního oteplování zmizí 40 procent amazonských deštných pralesů. Toto tvrzení totiž pochází od environmentalistické nátlakové skupiny World Wildlife Fund (WWF) a jejích dvou aktivistů, kteří však svůj „výzkum“ založili na studii publikované ve vědeckém časopise Nature. Ta se přitom nezabývala úbytkem dešťových srážek, ale dopady lidské činnosti, jako je kácení a vypalování, na prales.
Za druhé nizozemská vláda požádala IPCC, aby vysvětlil nepřesné tvrzení ve zprávě, dle níž více než polovina Nizozemska leží pod úrovní hladiny moře. Dle vlády je to však pouze 26 procent. Mluvčí nizozemského ministerstva životního prostředí Trimo Vallaart prohlásil, že experti IPCC dospěli k závěru, že pod úrovní hladiny moře leží 55 procent Nizozemska, protože k 26 připočítali 29 procent jeho území, jež ohrožují říční povodně. A dodal, že IPCC obdržel od nizozemského úřadu pro environmentální plánování přesné údaje a že o opravě chyby se již několikrát jednalo, ale instituce OSN ji dosud neopravila. IPCC hájí svá tvrzení tím, že klimatické změny mohou zvýšit účinky a četnost přírodních katastrof, jako jsou hurikány a povodně.
Chybná politická strategie
Snaha environmentalistických aktivistů zkreslovat údaje o globálním oteplování má své příčiny. Přeháněli hrozbu globálního oteplování, protože si uvědomovali, že reálnými údaji nedokážou přesvědčit vlády zemí světa, aby dělaly, co je dle nich třeba. Nadsazování hrozby globálního oteplování se tedy nezdá neúmyslné. Začíná to vypadat, že šlo o vědomou politickou strategii, jež však neuspěla.
Vše, co pochází z IPCC a z klimatického oddělení Východoanglické univerzity, není nepravdivé. Většina výsledků jejich práce je však natolik zkreslená, že by boji proti klimatickým změnám nejlépe posloužilo, kdyby se dotyčné instituce změnily. Nové vedení by zatím mohlo stačit, ale veškerou jejich produkci musejí zkontrolovat nezávislé agentury.
Environmentalističtí aktivisté proti globálnímu oteplování se ocitli v nesnázích, protože se řídili chybnou politickou strategií. Nikdy totiž nedokázali zaujmout pragmatický přístup, s jehož pomocí by v kontextu současného mezinárodního řádu dosáhli svého.
Politické hnutí proti globálnímu oteplování navrhlo celistvý soubor mezinárodních smluv, které se týkaly převodu obrovských finančních prostředků, regulací státních ekonomik a zásadních změn vnitřní ekonomické politiky většiny zemí světa. Nikdy se mu však nepodařilo učinit ani první krok. Totiž přesvědčit země světa, aby odsouhlasily tyto smlouvy, převody finančních prostředků a politiku, jež by alespoň na papíře utvářela program k naplnění jeho hlavních cílů.
