Osobnost zesnulého prvního ruského prezidenta byla plná paradoxů
Boris Nikolajevič Jelcin o sobě napůl žertem, napůl vážně říkal: „Chci být první, nejsilnější a nejlepší.“ Často se mu to v životě dařilo. Rozhodně častěji než komukoli jinému.
Postavou i duší „medvěd“, trochu hrubý i příliš lidový, někteří říkali, že až primitivní, ale galantní k ženám, dá-li se za galantnost považovat i štípání dam do zadní části těla. Vtipný, otevřený a společenský, za což si získal přízeň i mnoha světových politiků, kteří v moři šedivých, nudných sak ocenili trochu bodrosti a neformálnosti. Byl takový prý vždycky, už jako dorostenec. A takového si ho brala Naina Josifovna a tohoto rozšafného tatínka měly jeho dcery. Na rozdíl od většiny politiků se choval skoro stejně doma, v kruhu přátel i v Kremlu či na zahraničních návštěvách. Mnozí to za jeho života a prezidentování kritizovali. Teď, když zemřel, stala se jeho bezprostřednost a snad i drzost a schopnost vytvářet trapasy jednou z opěvovaných vlastností.
Rozporuplný život.
Boris Jelcin vejde do dějin především jako člověk, který zrušil Sovětský svaz, ukončil totalitní éru a z tanku před Nejvyšším sovětem vyzval shromáždění lidí, aby bránili demokracii třeba se zbraní v ruce. Byl také sovětským aparátčíkem, oblastním tajemníkem, šéfem moskevské stranické buňky a členem Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Nikdo neví, co se mu honilo v hlavě, když se prostě jednou rozhodl s komunistickou závislostí skoncovat. Možná si vzpomněl na svého dědečka, který byl sovětskými orgány „rozkulačen“, nebo na tatínka, který se stal obětí stalinských represí. Teprve nedlouho před smrtí Jelcin přiznal, že byl v pěti měsících pokřtěn. Celý život si tohle tajemství uchovával. Nejdříve proto, že by jinak musel oželet politickou kariéru, později se styděl za svou předchozí zbabělost.
Pouť k Jordánu.
Asi celý život věděl, že strana a Lenin nejsou nic ve srovnání se silami vyššími. Zdá se to být podivné u člověka s takovou stranickou minulostí, ale bude to tak. Boris Jelcin věřil v Boha. Jeho úplně poslední zahraniční cesta vedla do Jordánska. Přesně 27 dnů před svým pohřbem si Boris Nikolajevič přijel na svatá místa smýt hříchy. Přímo do řeky Jordán. Nebyl to turistický výstřelek, ale pouť, mise, pokání. Sovětský funkcionář, co rovnal do latě soudruhy ve Sverdlovské oblasti a od roku 1985 i v hlavním městě Moskvě, se z posledních sil snažil nalézt duševní rovnováhu. A také odpuštění. Jelcin v Jordánsku podruhé v životě prosil úpěnlivě o odpuštění. Naina ho musela podpírat, byl oteklý a zpocený, ale dokázal to.
První omluva.
Poprvé se však Rusům omluvil už v roce 1999. „Prosím vás o odpuštění za to,“ pronesl 31. prosince toho roku, „že se mnohé naše sny nesplnily a že jsem nesplnil některé naděje…“ Bylo to jeho bezkonkurenčně nejlepší veřejné vystoupení. A také poslední řeč, kterou pronesl ještě v roli prezidenta. Dikcí a unaveným výrazem, opuchlou tváří a špatnou artikulací nápadně připomínal generálního tajemníka ÚV SSSR Leonida Iljiče Brežněva v jeho nejhorším období. Jenže na rozdíl od něj pronesl slova, co se měla tehdy vytesat a každý z následujících ruských - a nejen těch - prezidentů by si je měl odříkávat denně před spaním: „Odcházím dříve, než musím. Pochopil jsem, že to musím udělat. Rusko by mělo vstoupit do nového tisíciletí s novými politiky. A my, kdo jsme už dlouho u moci, musíme odejít.“ Rusové, kteří se chystali k novoroční veselici, stanuli u televizních obrazovek s otevřenými pusami.
Upřímnost.
Oteklý, zjevně nemocný Jelcin měl za zády vánoční stromeček s modrými koulemi a před sebou čtecí zařízení s textem, který si sám vymyslel. Už mu činilo velké potíže vlastní slova po sobě zopakovat. Byl to jeden z nejupřímnějších projevů státníka. Až mrazilo, když říkal: „To nejdůležitější ve svém životě jsem už udělal. Rusko se už nikdy nevrátí do minulosti. Už půjde jen dopředu. Nesmím tomu překážet.“ A odevzdal žezlo tomu, koho považoval za nejlepšího „ochránce Ruska, klidu a pořádku, za mladého prezidenta, který půjde v jeho šlépějích, ale bude si vykračovat rázněji a nebude škobrtat díky špatnému krevnímu oběhu“.
Odchod včas.
Poslední jeho prezidentská slova byla: „Opatrujte Rusko.“ Myslel to vážně. Ať už se o něm říkalo cokoli, ať už se jeho rodina stala terčem obvinění z korupce, státní zlodějny a zabírání těch nejlukrativnějších bývalých sovětských podniků, Jelcin zcela určitě vždy myslel především na blaho Ruska.
Stihnul to. Jelcin stihnul odejít včas. Ano, bylo to za pět minut dvanáct, ale nemuseli ho vynášet ani retušovat. Měl však namále a zvládnul ta nejkritičtější období jedině díky neuvěřitelné vůli. Měl řadu nedobrých vlastností, nepřekypoval vzděláním, neuměl jazyky, byl občas namyšlený a panovačný, ale vlastnil záviděníhodnou vůli.
Rozpuštění Sovětského svazu.
Největší zkouškou jeho železné vůle byl rok 1996. Podruhé kandidoval v prezidentských volbách a zase tu bitvu cítil jako vabank. Připomínalo mu to památný rok 1991, kdy zametl se sovětskou historií, ukázal, že Gorbačovovy perestrojka a glasnosť už mu jsou málo, a 12. června byl zvolen prvním ruským prezidentem. Za půl roku bez jakéhokoli pověření či mandátu rozpustil Sovětský svaz. Zase riskoval. Stejně jako když se několik let předtím na sjezdu lidových poslanců postavil svému učiteli, prvnímu sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. „Už tě do politiky nepustím,“ řekl mu Gorbačov poté, co se Jelcin jal kritizovat stranický aparát. Jenže Jelcin svého učitele už neposlouchal. A v roce 1990 se jemu navzdory stal předsedou Nejvyššího sovětu Ruské sovětské socialistické republiky. To byla přímá cesta na prezidentský trůn.
Cena za záchranu.
Byla to bouřlivá léta a Jelcin byl tehdy ve skvělé kondici. Pevný krok mu kazil jen občasný nekontrolovaný příjem alkoholu. Permanentní nervové vypětí, stres, obrovská fyzická zátěž, to by nevydržel ani ruský medvěd. A za pár let tělo začalo vypovídat službu. Jenže na tom, jak dlouho ještě Jelcin vydrží, záležel nejen osud ekonomických reforem, ale i Ruska jako nezávislého, svobodně se rozvíjejícího státu. Vždyť v prezidentských volbách v roce 1996 zase kandidoval komunistický a poměrně stále populární lídr Gennadij Zjuganov. Jelcin byl už katastrofálně unaven, cítil se velmi špatně, nemohl ráno vstát a večer usnout. Nevyšel svižně už ani tři schody a dech se mu nebezpečně krátil. Přemluvili ho. Vysvětlili mu, že když nebude kandidovat on, ale někdo z nepopulárních mladých mužů z demokratického tábora, Zjuganov zvítězí. Všechno, za co Jelcin bojoval, přijde vniveč. Nevím, co by na to řekl lékař, ale protože jsem tehdy mohla Borise Nikolajeviče z dost velké blízkosti pozorovat, myslím si, že svou vůlí srdce na chvíli uzdravil. Křepčil na předvolebních koncertech, až se ze všech kolem něj kouřilo a on se smál. Běhal, pohyboval se zase svižně, hovořil bez nádechu, opuchlost opadla a tváře zrůžověly. Byla to famózní proměna. Volby vyhrál a málem zemřel. Za pár týdnů už ležel v nemocnici a naděje na přežití nebyla velká. Srdce potřebovalo generální opravu.
Přes chyby úspěch.
Není divu. První polovina devadesátých let dala prezidentovi zabrat. Udělal více chyb, než bylo zdrávo. Ta největší stála život desetitisíce lidí. K válce v Čečensku dal pokyn možná proto, že měl špatné informace, ale to ho neomlouvá. Jako vrchní velitel ruských ozbrojených sil nese veškerou zodpovědnost a ani smrt by ho neměla osvobodit od seriózního posouzení jeho viny mezinárodním nezávislým soudem. S ekonomikou byl také na štíru. Jednou se spolu s legendárním reformátorem Jegorem Gajdarem s obrovskou vervou pouštěl do nepopulárních změn, které nedokázal dotáhnout do konce. Gajdara vyhodil, protože se lid zlobil. Ceny ropy klesly na 20 dolarů za barel.
Přesto dokázal skoro nemožné. Rozbil sice velmoc, ale zabránil občanské válce. Prolil krev v Čečensku, ale nedopustil krvavá jatka v celém bývalém Sovětském svazu. Tento instinktem obdařený muž se dobře orientoval díky politickému citu v dramatických situacích i potlačení strachu. Byl po dlouhé době prvním ruským vůdcem, který se postavil do čela armády, když šla do boje.
Starost o zemi.
Po úspěšné operaci v roce 1996 se vrátil do Kremlu. Už to však nikdy nebyl ten sebejistý mocnář, co se díval na svět ze své úctyhodné výšky. Každá sklenka vodky na něm byla znát, jako kdyby vypil celou láhev. Tloustnul, opuchal, nechal tenisu, a když řval na své pomocníky, motala se mu hlava. Byl konec, a Jelcin to věděl. Snažil se dotáhnout břemeno moci co nejblíže cíli. Ale jaký byl vlastně ten cíl? Stabilita, konec války na Kavkaze, ekonomická prosperita a růst životní úrovně. „Chci, abyste to věděli. Nikdy jsem vám to ještě neřekl… Bolest každého z vás byla i tou mou, mého srdce, původcem bezesných nocí, mučivého trápení. Co mám dělat, aby se lidem žilo alespoň trošičku lépe? Důležitější úkol pro mne neexistoval. Udělal jsem, co jsem mohl.“ Jelcin mluvil tehdy na Silvestra 1999 opravdu upřímně. Víc udělat nemohl. „Loučím se a chci každému z vás říci: buďte šťastni. Zasloužíte si štěstí a klid.“ Poslední slova jako by potvrzovala, že si svým nástupcem není stoprocentně jistý. „Dejte pozor na Rusko,“ zvolal.
Nejasná životní bilance.
Možná si v hlavě tehdy všechno rovnal, snad vzpomínal na chvíle, kdy rozhodnutí bylo jen a jen na něm a on zvolil špatně. V roce 1994 vydal rozhodnutí rozstřílet parlament z tanků, naslouchal úchylným radám ministra obrany Pavla Gračova a rozbombardoval Čečensko, nechal se ovlivňovat svými nenasytnými příbuznými a přihrál jim z pozice své funkce lukrativní byznys. Není vůbec jisté, vykonal-li více činů se znaménkem plus, či minus. Stoprocentně je však jisté, že se stal prvním ruským vladařem, který se za ta „minus“ omluvil. A ještě si zajel 27 dnů před smrti své hříchy smýt do Jordánu..
Poprvé za více než sto let se 25. dubna 2007 s ruským mocnářem loučila jeho země v chrámu. A modlitbou. Zase byl Boris Nikolajevič v něčem první.
Popisek 1: První ruský prezident Boris Jelcin, zvolený v roce 1991 v demokratických volbách, mezi svými stoupenci
Popisek 2: Předvolební kampaň v roce 1996 je v plném rytmu
Popisek 3: Pokání. Odstupující prezident prosí na Silvestra 1999 své spoluobčany o odpuštění.
