Komunisté při chuti

Se současnými preferencemi KSČM nejspíš ani v podzimních volbách příliš neuspěje

Už více než před rokem položil šéf KSČM Vojtěch Filip své straně otázku, má-li odvahu postavit se do čela společenských procesů, které prý nutně musejí nastat v odporu proti Topolánkově vládě. Tehdy se nedočkal odpovědi. Letos v květnu ho však hradecký sjezd výraznou většinou v předsednické funkci potvrdil a až na jednu výjimku mu zvolil loajální místopředsedy. Filip nyní, na dohled před podzimními volbami, svoji loňskou otázku zaktualizoval. KSČM nikdo neuvěří, řekl na zasedání ÚV KSČM, že by zvládla situaci v krajích, zůstane-li jen „důslednou opozicí“. Už není možné, aby se spokojila se svým současným postavením. Prý probíhá „politický zápas, který rozhodne způsobem výrazně jiným než dosud o dalším směřování České republiky“. Filip by chtěl mít z KSČM politickou stranu, jež by mohla „jako řídící síla nejdříve v krajích a poté v celé ČR také rozhodovat o dalším směřování naší země“.
Komunisté však nejsou v situaci, aby mohli vyvolat boj o charakter státu jako Šmeralova marxistická levice v letech 1919 až 1921 a Gottwald „horké léto 1947“, jež se stalo předehrou k únoru 1948, kdy KSČ schlamstla moc ve státě. Filipova strana se nemůže opřít o žádného Stalina, o Sovětský svaz, o nějaké Informbyro, neřkuli o jednotu mezinárodního komunistického hnutí, které je dnes relativně slabé, nejednotné a s ohnisky daleko za oceány. A jen vlastními silami KSČM, jíž nestačí se na dalším směřování ČR podílet, ale rovnou o něm „rozhodovat“, to Filipova strana nezmůže.
Komunistický europoslanec, intelektuální „mozek“ strany a snílek Miloslav Ransdorf si sice myslí, že program KSČM odpovídá požadavkům až čtyř pětin občanů, leč co je jí to platné, když její volební zisky jsou jen zlomkem tohoto odhadu. Navíc v poslední době postupně klesaly. Zatímco v krajských volbách 2000 získala KSČM 21,14 procenta hlasů, v roce 2004 to bylo 19,88 procenta. A co se týče voleb do Poslanecké sněmovny, z 18,51 procenta v roce 2002 spadli komunisté v červnu 2006 na 12,81 procenta. Filip z toho vyvozuje, že „jen na nespokojenosti nelze stavět naši politiku“ a že je třeba nabídnout pozitivní program a takové kandidáty, aby k volbám přišli i ti, kteří na současnou vládu nadávají v hospodách, ale v den D nejsou ochotni se vyjádřit. Takových byly v červnu 2006 celkem asi dvě pětiny a v krajských volbách to bývají i dvě třetiny. Přitom všechny strany si dělají čáku na to, urvat kus z potenciálu nevoličů, pravidelně a pravidelně spláčou nad výdělkem! Kdyby situace v zemi byla skutečně natolik neutěšená, jak alarmuje KSČM, i tito apatičtí občané by se už bývali postavili na zadní. Ani pak by však nemuseli následovat KSČM. Tu ve velkorysosti slibů dokáže předhonit nějaký nový Miroslav Sládek, jenž „nahází všechny do Vltavy“ už zítra, zatímco marxisté docílí zásadních změn „narůstáním revoluční situace“ teprve pozítří.
Se současnými, zhruba patnáctiprocentními stranickými preferencemi KSČM nejspíš ani v podzimních volbách díru do světa neudělá. Hlavním protivníkem komunistů v nich bude ODS, jejíž politika je prý „nepřátelská občanům ČR“. Hlavním konkurentem volebnímu elektorátu KSČM je dle Filipa sociální demokracie, v níž je, tvrdí, mnoho konstruktivních lidí, ale také antikomunistů, přičemž však Jiří Paroubek vidí KSČM jako „indiánskou rezervaci“. O zelených se Filip nezmínil: v Libereckém kraji měli sice chutě spolupracovat po volbách i s komunisty, ale po „domluvě“ Bursíkova vedení si je museli nechat zajít. A o lidovcích, kteří v obcích s komunisty sice spolupracují, ale na vyšších úrovních si je drží od těla, se nezmínil jakbysmet! Co z toho vyplývá? Inu že na účast KSČM v krajských „vládních“ koalicích to opět nevypadá. Ledaže by ODS hodně prohrála a naopak ČSSD uspěla tak, aby Jiří Paroubek ve snaze konečně podrazit v krajích Topolánkově vládě nohy přece jen přistoupil na „jednotnou fontu“ s komunisty. Pokud by šlo o Filipa, asi by docela rád strčil nohu mezi dveře k moci, kdyby mu byly pootevřeny. Dle italského reformního komunisty Gramsciho, jehož osvícenější část KSČM ráda cituje, lze v poměrech parlamentní demokracie moc úspěšně dobýt právě soustředěným a souběžným tlakem „shora“ a „zdola“. „Zdola“ to zatím v krajích nedostatečně silné a nekooperující české levici příliš nešlo. Filip by nicméně musel počítat s tím, že pro část komunistů, jak vyjevily „festovní“ Haló noviny, ČSSD „svým omezením mantinely současných pořádků“ (slůvka „revoluční“ se bojí jako čert kříže) „je programově, koncepčně odsouzena ke zmaru“. Že by další recidiva „dětské nemoci levičáctví“ v KSČM? Jestliže ano, Filipem vytouženého dohledného podílu komunistů na moci se netřeba obávat.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu