polemika Čeští komunisté mají jasno: do Evropské unie nechtějí. Rozhodlo tak vedení strany, které projednávalo tři varianty, jak se k této politické prioritě postavit. První možnost zněla "umírněné ano" a podpořili ji Miloslav Ransdorf, Jiří Dolejš a Zuzka Rujbrová, ale jejich podpora mnoho nezmohla.
polemika
Čeští komunisté mají jasno: do Evropské unie nechtějí. Rozhodlo tak vedení strany, které projednávalo tři varianty, jak se k této politické prioritě postavit. První možnost zněla „umírněné ano“ a podpořili ji Miloslav Ransdorf, Jiří Dolejš a Zuzka Rujbrová, ale jejich podpora mnoho nezmohla. Neprošla ovšem ani nejtvrdší varianta, to jest „rozhodné ne“. Názor KSČM tedy zní „umírněné NE“. Co to znamená? Vůbec nic. Není totiž důležité, co si KSČM myslí. Komunisté si v historii mysleli leccos. Na tom by ještě nebylo nic divného. Všechny politické strany měnily své názory a často nedodržovaly to, co kdysi slibovaly. Komunisté jsou výjimeční tím, že v převlékání názorů překonali i ta nejhorší měřítka. Dnes jsou proti vstupu do Evropské unie. Podle svého šéfa Miroslava Grebeníčka kvůli tomu, že pro nás koaliční vláda nevyjednala dostatečně výhodné podmínky. Je dobré, že komunisté hájí naše „národní zájmy“. A je to zároveň milé překvapení. Nikdy to totiž nedělali. Kdysi podporovali „právo sudetských Němců na sebeurčení až k odtržení“. Podporovali Hitlera, protože jim byl jeho národní socialismus blízký. A navíc to byl nepřítel imperialistů a kapitalistů v Anglii a Francii. Že to byli zároveň demokraté? Tím hůř pro ně. Ještě za protektorátu nedělali bolševici proti Německu nic, dokud nezaútočilo na Sovětský svaz. Potom teprve začal jejich odboj, ve kterém si později přivlastnili skoro všechny zásluhy. Po válce pak byli nejaktivnější v odsunu stejných Němců, kterým ještě před pár lety chtěli darovat celé Sudety. Je také dobře známo, co slibovala KSČ sedlákům a živnostníkům. Těžko ji vinit, že to nesplnila: pár let poté, co uchopila moc, už žádní sedláci a živnostníci neexistovali, a nebylo tedy komu slib splnit. Když komunisté připojili zemi k RVHP, nikdo nesměl ani pípnout, že podmínky nejsou dost výhodné. A nikoho se neptali, zda je to v našem národním zájmu. Co se hodilo Moskvě, to se hodilo také komunizmu, a tedy komunistům. Internacionála komunizmu byla idolem, za který jsme museli zaplatit hodně vysokou cenu. „Internacionála demokracie“, do které nyní chceme vstoupit, se ovšem komunistům nezdá dost dobrá - a náhle jsou z nich největší obhájci národních zájmů. Když jde o to jejich stranu zrušit, jsou komunisté těmi největšími obhájci demokracie. V e skutečnosti by samozřejmě nejraději celé demokracii zakroutili krkem, a když to nejde, tak alespoň škodí podle hesla „čím hůře, tím lépe“. Lépe pro ně, pochopitelně, a hůře pro všechny ostatní. Být pro vstup do EU má každý stejné právo jako být proti němu. Důležité je, aby se rozhodoval podle svého svědomí a pokud možno sám za sebe. Názory a doporučení komunistů jsou důležité snad jen v parlamentu, kde mohou blokovat vytvoření efektivní vládní většiny. A kde se s nimi chtě nechtě musí počítat i v tak slavnostní záležitosti, jakou je volba prezidenta. Politici jejich hlasy (bohužel) potřebují. Doufejme, že jen oni. Účast v referendu o vstupu České republiky do Evropské unie by mohla být mnohem větší, než je obvyklé ve volbách, tedy dost velká na to, aby ji hlasy věrných komunistických voličů nemohly ovlivnit. Jestliže doporučení KSČM nevolit EU bylo přijato podle hesla „čím hůře, tím lépe“ (komunistům), potom je to signál pro všechny váhavce, aby šli hlasovat pro vstup do EU. Komunistické heslo totiž můžeme číst i obráceně, a pak je jasno: Čím nám bude lépe, čím budeme spokojenější, tím bude hůře pro preference KSČM. A jak se s doporučením komunistické strany vyrovnají její příznivci? I kdyby dosud byli pro, mají teď být - alespoň umírněně - proti. Žádný problém to pro ně ale asi nebude. KSČ(M) mohla vždycky měnit názory, jak chtěla a o své věrné nikdy nepřišla. Oni totiž nejspíš dosud věří, že Strana má vždy pravdu.
