Potkával jsem, je to už moc let, jednoho muže. Noblesního muže, zdaleka ne již mladého. Pravidelně každou sobotu odpoledne usedl v boxu tehdy věhlasné vinárny. V šatech od Knížete a s „havana“ mezi rty si poručil sklenku koňaku. „Ale toho nejlepšího, jaký je v domě!“ dodával. Bylo jistě mnoho takových mužů, udivující byl však tajemný rituál, který se pan stavitel – tak jsme mu říkali – jal při konzumaci svého „ixóčka“ provozovat. Vlastně nevím, dá-li se to konzumací v běžném smyslu toho slova nazvat: pomalu, v řadě dlouhých, opakovaných a velmi hlubokých nádechů obsah sklenky „vyčuchal“. A to doslova! Když se mu již nedostávalo libého aroma vzácného moku, dohlédl, aby číšník vylil obsah sklenky, a do nové si poručil další „porci“. Celý proces zopakoval, zaplatil a spokojen odcházel. Ovšem nejen spokojen. Aniž by požil jen jedinou kapku, jevil notné známky „požití“.
Tak tohle je jeden ze způsobů, jak si představuji espritní konzumaci něčeho tak znamenitého, jako je koňak. Zejména z vyšších pater regálu kvality. Nemusí se zrovna „vypít nosem“, ale chvilky s ním jsou – nebo by měly být - obestřeny jistou aristokratickou noblesou. Takto prezentováno alespoň ve starých filmech v dobách, kdy zde bylo k mání koňaku asi jako banánů.
Ovšem dnes je všechno trochu jinak. Dostanete sice snad každou značku, která existuje, spotřeba „tvrdého“ alkoholu ale klesá, ostré drinky už nejsou v kurzu. Snad nejvíce na to doplatil právě koňak. Ve snaze oprášit jeho někdejší slávu, pořádají producentské firmy nejrůznější akce, kterými by upoutaly pozornost konzumentů. Zejména mladé generace. I objevily se receptury kdysi neslýchané, ba nemyslitelné. Jednou z nich je koňak „přes led“. Nezkusil jsem to, upřímně řečeno, neumím si představit, kterak „pan stavitel“ noří sídlo svého čichu mezi ledové kostky, aby v chladném blednoucím nápoji vyhledal kýžené buketní nuance.
Světlo světa spatřil drink ještě neobvyklejší. Vznikl v Americe - kde jinde - a pobláznil snad celou mladou generaci. Říká se mu „Heni“; za mazlivou zdrobnělinou se skrývá nový produkt společnosti Hennessy, ve skladbě jednodušší koňak Fine, „nastavený“ tonikem nebo jiným, sladším bezbarvým nealko nápojem. Ač jsem staromilec, který si na podobné novinky jen těžko zvyká, chápu, že „free“ svět třetího tisíciletí je jiný. Staví své „chrámy“, ctí jiné hodnoty. Jsem ale staromilec tolerantní, vydařené novinky nebo slibné experimenty z kuchyně či baru akceptující, a okusil jsem tu neobvyklou kombinaci dvou tolik rozdílných komponent - stoleté esence převzácných krůpějí „vody života“ ve spojení s produktem moderního nápojového průmyslu. Zvláštní spojení: ušlechtilý buketní výraz koňaku má ve skladbě vůní své místo, v chuti se ale v záplavě „umělých“ tónů prosazuje jen stopově a jeho přítomnost je pouze tušená. Ze dvou nejpopulárnějších variet - s tonikem nebo sladkým spritem či seven upem - je ta prvá asi přijatelnější, tedy pro mne. Lepivá, cukrkandlová nasládlost druhé kombinace sice trochu ožívá perličkami oxidu, v konečném vyznění tam však koňak hraje roli menší než malou.
Dovedu si představit, jak tahle směsice s převahou té nové, trendy chuti nealko nápoje třetího věku může oslovit stovky návštěvníků diskoték v amerických městech. A nejen amerických, heni zahájil vítězné tažení po Asii, propadli mu prý zejména mladí Číňané. Nedokážu ale akceptovat myšlenku, byť ryze teoretickou, že by snad takto podávaný koňak dal zmizet ze světa „panům stavitelům“, espritním mužům typu Oldřicha Nového nebo nonšalantním aristokratům, těm, kdo mají konzumaci koňaku zavedenou coby obřad, jakousi až magickou chvilku, v níž oblá sklenka s temně zlatým, omamně vonícím obsahem dává zapomenout na strasti vezdejšího světa. Nevím, jestli tohle umějí přinést mixáže, o nichž byla řeč. Jenže ono se to od nich asi ani neočekává.
