Jsou to více než dva roky, co se stát vzdal podstatné části přímé odpovědnosti za zdravotnictví, když poněkud zbrkle předal bývalé okresní nemocnice (například spolu se záchrannou službou) do kompetence krajů. Tím se ovšem také z velké míry zbavil problémů s jejich hospodařením a povinnosti rozhodovat o dalším osudu nemocnic. Zadlužené a mnohde neefektivní nemocnice se pod správou krajů zvolna zotavují, ale celkový ekonomický stav českého zdravotnictví se zhoršuje. Náklady začaly vykazovat takřka exponenciální růst. Neustále se prohlubující deficit dokládá, že takovému tempu růstu nestačí sekundovat ani různé pokusy o zvyšování úhrad ze zdravotního pojištění. Je proto nutné hledat možnosti, jak zajistit finanční udržitelnost zdravotnictví i pro příští léta. Přitom je zároveň žádoucí zachovat dosavadní míru solidarity s nemocnými či méně majetnými občany, skutečnou kvalitu poskytované péče a rozumnou úroveň její dostupnosti.
Změna situace.
Ve vyspělém světě se setkáváme s poměrně pestrou škálou variant několika základních systémů úhrady zdravotní péče. V evropských podmínkách jde buď o „odstátněný“ systém založený na existenci zdravotních pojišťoven, anebo o „státní“ systém národní zdravotní služby. V česku jsme se po roce 1989 přiklonili k prvnímu modelu, a navázali tak na tradici „bismarckovského sociálně-zdravotního pojištění“, které se vyvinulo ve střední Evropě koncem 19. století. Na rozdíl od Rakouska a Německa však u nás byla přerušena historická kontinuita a po znovuobnovení systému zdravotního pojištění už nebyl propojen s pojištěním nemocenským a úrazovým.
Všechny evropské systémy však mají jeden společný klíčový problém: jsou svým způsobem zastaralé. Vznikly většinou v dobách, kdy byly k dispozici zcela jiné medicínské technologie, omezený sortiment léků a lidé umírali na výrazně odlišné spektrum nemocí. To vše se změnilo a přibyly nové výzvy, jako je pokles podílu ekonomicky činného obyvatelstva (stárnutí populace), eskalace nákladů a rostoucí očekávání pacientů.
Na půl cesty.
Ani Česká republika nemůže ustrnout ve starých kolejích. Nečiní tak ani její nejbližší „bismarckovští“ sousedé - vzpomeňme na reformní snahy v Německu či na slovenskou reformu. Nemusíme zrovna vyhlásit revoluci. Stačí, když dáme prostor skutečnému zdravotnímu pojištění, jehož vývoj se zadrhl v půli cesty a více zapojíme do hry občany. Už jen proto, že máme nejvyšší podíl veřejných zdrojů na hrazení zdravotní péče v Evropě a rekordně nízkou spoluúčast pacientů.
Češi neznají cenu zdravotnických úkonů a léků, které jsou jim poskytovány, a na základě toho se i chovají. Snadno zaměňují bezplatnost zdravotní péče za pocit, že je také zadarmo. To nese rizika zneužívání zdravotnických služeb, zanedbávání vlastního zdraví… Navíc jsou pojišťovny nucené hradit náklady na služby spojené s poskytováním zdravotní péče, nejen na péči samotnou. Nemocnému člověku ležícímu doma vůbec nepřipadá divné, když si platí stravování, energie a další výdaje sám. Proč by to mělo být v nemocnici jiné? Zatížení pacienta například padesátikorunou za den pobytu a stravy na nemocničním lůžku by nemělo pro nikoho, ba ani důchodce, představovat mimořádný, nezvládnutelný výdaj. O možných formách spoluúčasti pacientů by měla být vedena seriózní celonárodní debata a přinejmenším by nemělo být zakazováno připlatit si těm nemocným, kteří pro to mají důvody a mají na to peníze. Stejně to nakonec udělají, ale ponižující formou úplatků.
Restrukturalizace.
Krajské samosprávy se už nyní snaží měnit tvář českého zdravotnictví. Bezprostředně po převzetí zdravotnických zařízení se soustředily na jejich ekonomiku. Současný úhradový systém však neumožňuje vybřednout ze situace zásadnějším způsobem. V Karlovarském kraji jsme transformací nemocnic z příspěvkových organizací na obchodní společnosti alespoň nastavili průhledné mechanismy jejich fungování, zlepšili ekonomickou kondici a stanovili jasnou odpovědnost managementů. Nyní chceme vytvořit dlouhodobě stabilní „síť“ poskytování kvalitních zdravotních služeb.
Pokud ovšem chceme přizpůsobit strukturu těchto služeb skutečným potřebám občanů a přitom respektovat omezenost dostupných finančních zdrojů, nevyhneme se restrukturalizaci oborů v rámci našich nemocnic. Samozřejmě že v každé nemocnici musí být zachována škála základních lékařských oborů. Nechceme ovšem nadále uměle udržovat ve všech zařízeních všechny specializované obory, bez ohledu na kvalitu personálu a vybavení.
Nejde o kilometry.
Kapacitu lékařů s nejvyšší erudicí a špičkových přístrojů je třeba soustředit do vybraných center. Jejich další rozvoj musí vycházet z demografického vývoje v kraji, z údajů o nemocnosti a dalších faktorů. Jinak je třeba plánovat dostupnost rychlé záchranné služby a jinak například dlouhodobě plánovaných chirurgických zákroků. V době, kdy není problém přepravit se i na větší vzdálenosti, není pro pacienta až tak důležité, zda je plánovaná operace provedena ve čtyřicet nebo osmdesát kilometrů vzdálené nemocnici, jako to, aby ho operoval zkušený lékař, který má dispozici kvalitní zázemí.
Reoperace a zbytečné komplikace zdravotní péči nesmírně prodražují a působí pacientům utrpení. Restrukturalizace je důležitá také z pohledu kontraktů se zdravotními pojišťovnami. Ty budou v blízké budoucnosti důsledněji než dosud uzavírat smlouvy pouze s takovými poskytovateli, kteří budou svá zařízení provozovat ekonomicky efektivně a budou také poskytovat kvalitní péči. Ke Karlovarskému kraji patří zcela přirozeně také lázeňství. Vedle nesporného přínosu pro rozvoj turistického ruchu, může – při dobré organizaci a připravenosti odborníků – vhodně doplňovat systém poskytování zdravotní péče.
