Spor o hierarchii v nakládání s odpady
Těžko uvěřit, jak poplatná náladám ve společnosti byla koncepce nakládání s odpady. Plán odpadového hospodářství se v roce 1991 musel skrýt za slovo program, protože plánování bylo považováno za socialistický přežitek, který v nové společnosti nemá místo. Avšak ani sám program ze stejných příčin nepřežil. Byl proti srsti všem, kteří naivně věřili, že si to nejsprávnější nakládání s odpady vymůže ruka trhu. Tak se Česká republika stala baštou skládkování a tří předimenzovaných spaloven, které trpí většinou nedostatkem spalitelných odpadů a opakujících se problémů s odbytem tepla. V České republice se dosud recykluje pouhých sedm procent komunálního odpadu, zatímco v Německu a Rakousku okolo 50 procent, v Dánsku dokonce 62 procent.
Přitom na investicích do odpadového hospodářství se v Česku nijak nešetřilo. V letech 1992 až 1998 se ročně proinvestovalo od tří do pěti miliard korun. „Peníze tekly, ale efekt se dostavoval někde jinde někomu jinému,“ komentuje to zhrzený „otec“ nevyužitého programu z roku 1991 Bohuslav Beneš. „Kde jsme za těch deset let mohli být, kdybychom k řešení problému přistupovali koncepčně?“
Není plán jako plán.
Od loňského prosince konečně koncepční návrh existuje. S podporou z fondu Phare ho vypracovala britská firma AEA Technology Environment. Čiší z něj autorská erudice i odvaha pojmenovat věci pravými jmény – ne náhodou se projekt jmenuje Plán odpadového hospodářství pro Českou republiku. Přesto je odsouzen k tomu, aby zůstal v šuplíku. Kvůli biodegradativnímu odpadu, který je na skládkách na sto let zdrojem skleníkových plynů - metanu a oxidu uhličitého - se jeho autoři zhlédli ve spalovnách. Ty sice rovněž vyprodukují oxid uhličitý, ale také využitelné teplo. Plán AEA Technology předpokládá, že už v roce 2005 má přibýt deset spaloven a v roce 2010 dalších deset. Což je nereálné nejen z hlediska náhlých velkých investic, ale i kvůli nemodernímu pojetí odpadového hospodářství. Řešení bylo poplatné starším evropským koncepcím, které už většina zemí opouští, a českým náladám.
Ministerstvo životního prostředí nebylo s projektem spokojeno a zadalo si vypracování Zelené alternativy. Odborníci spojení s nevládními organizacemi pro změnu spalování popřeli a nalezli jiné technologie, investičně mnohem méně náročné, které navíc mají tu přednost, že na rozdíl od spaloven neprodukují dioxiny ani jedovaté popílky, s jejichž likvidací jsou další problémy.
Nejnovější návrh plánu zpracovaný přímo na ministerstvu se v tomto klíčovém bodě o Zelenou alternativu opírá. „Jsou i jiné postupy, než ten nejjednodušší a zároveň nejdražší, které nabízejí termické využití odpadu,“ vysvětluje náměstkyně ministra Eva Tylová. „Je to především důslednější třídění odpadu a recyklace, doplněná kompostováním. Proč by se mokré bioodpady měly nákladně spalovat?,“ ptá se Tylová.
Tento plán na rozdíl od předchozího přímo neukládá krajům, jaké zařízení na zpracování odpadů by měly použít. Pouze vymezuje cíle. Nicméně termické využití odpadů je v něm na posledním místě mezi všemi možnými řešeními.
To se některým dodavatelům, zaměřeným na výstavbu spaloven a natěšeným předchozím plánem, nemusí líbit. Není žádným tajemstvím, že nového ministra Libora Ambrozka obletují jestřábi, kteří se snaží prověřit pevnost jeho zeleného ukotvení, které tak rozhodně projevoval v Poslanecké sněmovně. Plán odpadového hospodářství se mu nepochybně stane osobní zkouškou environmentální odolnosti. O výrobcích kompostáren zatím není neslyšet, zato spalovací lobby je viditelná a mocná.
Korigováno hlasem lidu.
Souběžně s přípravou plánu odpadového hospodářství probíhá proces jeho strategického posuzování z hlediska vstřícnosti k životnímu prostředí. Je to vůbec první koncepce předkládaná tímto ministerstvem, a tak by proces posuzování měl být ukázkový pro všechny ostatní resorty.
Posuzovatelský tým podrobuje kritické analýze každý bod plánu, a to dvěma i více metodami. Vedoucí týmu Miroslav Martiš říká, že každý soud je výsledkem konsensu pětice posuzovatelů.
Kromě nich do přípravy plánu přímo vstupuje veřejnost. „Proces je maximálně efektivní, když se lidé mohou k plánu vyjadřovat už v procesu příprav,“ tvrdí ředitelka české kanceláře Regionálního environmentálního centra pro střední a východní Evropu Simona Šulcová, která veřejná posuzování projektu ve všech čtrnácti krajích organizuje. „Připustit veřejnost až ke kompletně hotovému projektu ´svázanému v mašličkách´ si přímo říká o vyvolání konfliktů. My veřejnosti umožňujeme podílet se na vzniku projektu a lidé to ocení,“ dodává na vysvětlenou.
Šulcová už shromáždila přes tři stovky připomínek. Každou z nich lze dohledat na internetu i s patřičnou odpovědí. A nejde jen o opozici z nevládních ekologických organizací. Do veřejného procesu se zapojují i úředníci státní správy, představitelé samosprávy a do značné míry podnikatelé, kteří přicházejí s nejkonkrétnějšími připomínkami.
S postupným cizelováním a vkladem dalších a dalších lidí se ztěžuje možnost návratu ke spalovací koncepci. Přesto panují obavy, že tato možnost stále visí ve vzduchu.
Hra s ohněm.
„Spalování je technologický proces, který má v odpadovém hospodářství neodmyslitelné místo,“ zdůrazňuje Beneš. „Jenže nesmí být přeceňováno ani podceňováno. V Česku to kolísá podle nálad, a ne podle smyslu a potřeby,“ dodává. Beneš míní, že spalovat odpad z domácností je problematickým rozhodnutím. Zato při zneškodňování nebezpečných odpadů je mnohdy potřebné. „Mělo by však být v rovnováze s ostatními způsoby,“ je přesvědčen Beneš. Jenže předchozí návrh z dílny AEA jako by fyzikálně-chemické či biologické procesy vůbec neznal. „Byla by to hrubá technologická chyba,“ tvrdí Beneš. „A bylo by to nesmírně drahé a platili bychom to všichni.“ Jen velmi neochotně přistupuje spalovací lobby na zpřísňující se emisní limity. Standardy Evropské unie měly u nás platit od 1. ledna 2003, šikovným manévrováním se spalovačům podařilo oddálit platnost normy až na konec roku 2004. I to cosi vypovídá o věrohodnosti koncepce spalování. Chemický expert Miroslav Punčochář nevidí v dodržování emisních limitů u nových moderních spalovacích technologií velký problém. „Daleko víc je to problém společenský,“ tvrdí. „Masivní investicí do spaloven komunálního odpadu bychom na dlouhá léta předurčili osud odpadového hospodářství v České republice. Jednou postavená spalovna se stane bumbrlíčkem, kterého budeme muset pár desítek let živit. Bude vyžadovat další a další stravu, a to tam bude třídění, recyklace, nové materiálové využití…“
Hierarchie rozumu.
„Nejbezpečnější je, když žádný odpad nemusí vzniknout,“ zdůrazňuje Tylová. „A když už vzniká, tak bychom se měli snažit, aby měl co nejmenší objem a ubývalo jeho nebezpečných vlastností.“ Na samém vrcholu nakládání s obaly tedy stojí prevence.
Dobré je, když odpad nebo jeho část umíme opětovně využít. A když ne, tak na nižším stupínku stojí jeho způsobilost k recyklaci, tedy stát se surovinou pro výrobu stejného nebo jiného výrobku. Teprve pak následuje zhodnocení odpadu kompostováním nebo jako energetický zdroj ve spalovně. Na samém konci žebříčku je skládkování nebo jeho spálení bez využití energie. „Opakované použití má přednost před materiálovým využitím, materiálové využití před energetickým, energetické využití před skládkováním,“ shrnuje jednu ze zásad připravovaného plánu Tylová.
Strategickým cílem plánu je, aby nakládání s odpady odpovídalo zásadám trvale udržitelného rozvoje. A aby se jednou provždy už porušila závislost, že ekonomický růst je vykupován zvýšeným vznikem odpadů.
Významným cílem je, aby vzniklé odpady ve výrobě co nejvíc nahrazovaly nově vytěžené primární suroviny. Plán myslí i na ochranu zdraví lidí i přírody.
Jeden ze strategických cílů bude obtížné splnit: snížit objem produkovaných odpadů. Kupa odpadů z našich domácností totiž rok od roku roste. A protože jsme se čtyřmi miliony tun za evropským průměrem, někteří odborníci si myslí, že se vršení té kupy nezastaví, dokud se i v tomto negativním parametru Evropě nevyrovnáme.
Zato vyrovnat se takovému Dánsku v prevenci odpadů nijak nespěcháme. Jdou na to různými cestami včetně ekologické daně. Jsou hrdí, že v letech 1993 až 1999 snížili spotřebu plastových tašek o 70 procent. Lidé začali nosit vlastní textilní tašky. Přesně v téže době většina lidí v Česku nákupní tašky odložila a začala hromadně šustit plastovými pytlíky. Kdyby existoval plán (program) odpadového hospodářství kontinuálně, možná se to nemuselo přihodit.
