O budoucnosti unie se rozhoduje za zavřenými dveřmi. Pro Česko to nemusí být špatná zpráva
Kdo sledoval příchody a odchody politiků na schůzce ministrů financí EU, která se před dvěma týdny konala v bruselském paláci Justus Lipsius, mohl si udělat obrázek o současné Evropě mnohem pestřejší, než jaký nabízejí data a tabulky, jimiž se správci státních kas ohánějí. Zatímco Miroslav Kalousek měl již kolem jedné hodiny padla a odpovídal na otázky českých novinářů, oficiální tisková konference eurozóny začala o čtyři hodiny později. S trochou nadsázky si český ministr musel připadat jako v dobách kabinetní diplomacie 19. století – zatímco někteří rozhodují, jiní jen z předsálí přihlížejí. Je v tom další paradox EU. I když navenek stále existuje složitý mechanismus rozdělení pravomocí, ve skutečnosti se o stabilitě evropského projektu rozhoduje za zavřenými dveřmi, kde se uzavírají zákulisní dohody.
Znovunastolené téma
Když odstupující řecký premiér Jorgos Papandreu vystrašil Evropu svým nápadem nechat si záchranný plán na pomoc helénské republice posvětit v referendu, stačilo pár telefonátů od kancléřky Merkelové a myšlenka byla ze stolu. A není náhodou, že nový italský premiér Mario Monti strávil v Bruselu deset let jako eurokomisař. „Supermario“, který by měl hájit pošramocené národní zájmy, je přitom paradoxně spoluzakladatelem lobbistické skupiny The Spinelli Group, která naopak hlásá, že éra národní politiky skončila a je třeba zvyknout si na opravdovou evropskou federaci. Strach z centrální evropské vlády byrokratů, v níž se národní politiky rozpustí jako pověstná kostka cukru symbolizující kdysi české předsednictví EU, přesto není namístě. Krize totiž ukázala, že tradiční unijní rozhodovací centra v podobě komise nebo parlamentu hrají podřadnou roli. A už vůbec nikdo nezaznamenal jediný názor na budoucnost evropské měny od úřadujícího předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye. Také stabilizační mechanismus EFSF byl loni v květnu vyhandlován nikoli ve složitém systému spolurozhodování, ale výhradně evropskými lídry. Politici hlásající nutnost výkonné centrální eurovlády mají za sebou vlivnou lobby – bruselské think-tanky. „Kromě federálního uspořádání nevidím žádné jiné řešení,“ říká za všechny Diego Valiante z Centre for European Policy Studies. První vlaštovkou je ostatně nápad zřídit nový post evropského komisaře pro rozpočtovou disciplínu, tzv. sparkommissara, po němž volá také šéfekonom Evropské centrální banky Jürgen Stark. „Zvykejme si na to slovo, protože se stane běžnou součástí unijní hantýrky,“ nabádá Oliver Grimm, bruselský korespondent rakouského deníku Die Presse. Mimochodem – výrazy převzaté z němčiny současnému bruselskému žargonu suverénně vévodí a předstihnou i jinak nadužívané zkratky finančních mechanismů pro boj s krizí (viz tabulka Nový bruselský slovníček).
Kerneuropa opět na scéně
Němčina jako předzvěst evropské federace není náhodná. Právě kancléřka Angela Merkelová minulý týden na sjezdu své CDU v Lipsku za fiskální federaci lobbovala. A to včetně možnosti, aby případní potížisté eurozónu opustili. Na scénu se tak pomalu vrací Kerneuropa (Jádro Evropy) – myšlenka, která sice v roce 1994 vzešla ze samotné CDU, Merkelová ji ale sama dosud zavrhuje. Jejím duchovním otcem je mimo jiné Wolfgang Schäuble, současný ministr financí. Ten v době, kdy měla EU pouhých dvanáct členů, navrhoval, aby Německo, Francie a Benelux tvořily společně samotné jádro unie, které mělo v jeho představě „jednat o poznání více v zájmu společenství než ostatní“. Jinými slovy budovat užší spolek, k němuž se pak ostatní budou moci přidat. „Jádro nesmí zůstat uzamčené, musí být otevřené každému členovi, který je schopen dostát požadavkům,“ napsal před patnácti lety Schäuble v jedenáctistránkovém materiálu.
Nejde jen o oprášení staré myšlenky. Představu, že EU bude fungovat podobně jako restaurace, v níž si jednotlivé země „objednají“ svůj podíl integrace, totiž prosazuje třeba bývalý šéf německé diplomacie Joschka Fischer. Politik, který léta propagoval Spojené státy evropské pro všechny, obrátil a chce už jen elitní klub federalistů obklopený periferií Evropy. „Zapomeňme na sedmadvacítku. Bohužel. Ale nevidím možnost, že by se 27 členů dohodlo na nějaké reformě. Budeme muset vytvořit avantgardu. Tento předvoj bude definován společnou snahou o záchranu eura,“ řekl Fischer německému týdeníku Die Zeit. Za dva tři roky prý ostatní pochopí, že federace s jednotným ministerstvem financí je dobrý nápad. „Ostatní země se přidají. To je zkušenost, kterou máme se Schengenem,“ věří německý exministr zahraničí.
Jádro odhodlaných, kteří v zájmu stabilního eura vzdají národní fiskální politiku, by mohlo zafungovat také na finanční trhy. Přesněji řečeno mobilizovat evropské peníze. Předlužené země totiž nepotřebují peníze ani z Číny, ani od jiných mimoevropských investorů. „Evropa je kapitálově bohatá a ve skutečnosti kapitál vyváží. Důvodem, proč je nemožné financovat periferní evropské země, není fakt, že by chyběl kapitál nebo likvidita. Investoři jen nemají důvěru v jejich solventnost,“ píše na svém blogu americký ekonom Michael Pettis.
Česká politika? Kdeže
Co z toho plyne pro Česko? Paradoxně nemusí být dvourychlostní Evropa, tedy rozdělení na aktivní „tvrdé“ jádro sedmadvacítky a periferii nikterak nevýhodné. Není třeba si nalhávat, že existuje něco jako česká politika v rámci EU. „Kolegové z větších zemí často přicházejí s obecnějším návrhem. My máme spíše snahu zdůrazňovat to, co nechceme,“ řekla nedávno v rozhovoru pro týdeník EURO česká velvyslankyně při EU Milena Vicenová. A podobně je tomu i v Evropském parlamentu, kde se hlasuje nikoli podle národní, ale výlučně stranické linie. Server votewatch.eu spočítal, že názory českých europoslanců se téměř vždy shodují s „generální linií“ celoevropské strany. Rozdíl mezi devadesátiprocentní shodou české KSČM s eurokomunisty a 99 procenty u ČSSD a jejího mateřského klubu S&D je opravdu jen kosmetický. Češi v tom ale nejsou ojedinělí – s výjimkou nacionalistických stran se žádná národní politika v europarlamentu nedělá.
A není žádná ostuda, když ji v rámci EU nedělají ani sami politici. „Jaká je rakouská politika v rámci eurozóny? Žádná. Orientujeme se podle toho, co dělají Němci,“ odpovídá Oliver Grimm na otázku, co může podobně velký národ jako Češi vymyslet v eurozóně. „To není ostuda, ale pragmatismus,“ dodává. Tíhnutí k silnějšímu spojenci je nevyhnutelné – ostatně třeba Nicolas Sarkozy v době, kdy byl v polovině 90. let ministrem financí, intervenoval ve prospěch franku, aby držel kurz se silnou německou markou.
S Polskem za atom
Také Česko se v EU může spolehnout na to, že silnější spojenci vždy prosadí politiku, která bude alespoň zčásti výhodná i pro nás. Na rozdíl od doby po napoleonských válkách je totiž „koncert velmocí“ pestřejší a určitě do něj bude jako mluvčí „nových“ členských zemí zasahovat Polsko. Náš severní soused může vystupovat sebevědomě – jako jediná ekonomika v celé EU v době krize neupadlo do recese. „Jsme takovým prosperujícím ostrůvkem na evropské mapě červených čísel,“ pochvaluje si Jurand Drop, rada polského zastoupení při EU.
Kromě toho guvernér polské centrální banky Marek Belka potvrdil, že přijetí společné měny nadále zůstává strategickým cílem. Varšava tak zůstává spojnicí mezi tvrdým jádrem eurozóny volajícím po federaci a středoevropským regionem, který se obává, že ho potíže předlužených zemí ve spojení s hlubší integrací stáhnou ke dnu. I v politických otázkách by Polsko mohlo fungovat jako evropský mluvčí Česka. Nevolá po další integraci, nabádá k reformám a k rozpočtovým škrtům a podporuje jadernou energetiku. Polský premiér Donald Tusk ani Petr Nečas se ostatně netají tím, že chtějí v rámci EU vytvořit protiváhu protijaderné lobby z Německa a Rakouska.
Česko se může opřít také o dobré vyjednávací pozice Britů. S konzervativci a polskou stranou Právo a spravedlnost ostatně ODS tvoří v europarlamentu společnou skupinu Evropských konzervativců a reformistů. Také Britové českým zájmům dobře rozumějí – alespoň těm, které v EU zastává současná koalice. Praha i Londýn sdílí odpor k hlubší evropské integraci a k zavedení daně na finanční transakce, obě země také chtějí další liberalizaci vnitřního obchodu unie. Británii také daleko více než Polsku leží na srdci osud eura. „K eurozóně se nepřipojíme, ale čtyřicet procent našeho exportu tam směřuje a my chceme, aby eurozóna svoje problémy zvládla,“ řekl premiér David Cameron v létě v Praze.
Brity zajímá euro, ne EU
O síle britsko-českého spojenectví si nicméně nelze dělat velké iluze – evropská politika hraje ve Velké Británii jen okrajovou roli a londýnskou City jako finanční centrum zajímá především osud eura, méně pak třeba vzájemný dozor nad rozpočty nebo reforma agrární politiky. Dobře to ilustruje i přehmat agentury Reuters, která koncem října referovala o tom, že se Cameron na summitu EU sešel separátně s šéfy vlád zemí neplatících eurem a slíbil jim, že se bude brát za jejich zájmy. Mimo jiné prý jednal i s „lídrem Československa“. Zatímco Poláci i Britové za nás v EU mohou odvést slušný kus práce, stále hledáme kontakt na vhodného spojence v „tvrdém jádru“, kam ani Polsko, ani Velká Británie patřit nebudou. Historicky, geograficky, ale především ekonomicky bychom se měli poohlížet v Německu. Jenže naposledy si čeští a němečtí politici v otázce EU notovali za Gerharda Schrödera. Přesto by se česká politika o německý sen o evropské federaci měla zajímat – i když v něm s největší pravděpodobností figurovat nebude. „Potřebujeme Evropu, aby se Německu vedlo dobře,“ prohlásila kancléřka Merkelová na lipském sněmu CDU. My k tomu zase potřebujeme Německo, dodejme si u nás.
Nový bruselský slovníček Sparkommissar – německý termín pro evropského komisaře pro rozpočtovou disciplínu. Všeobecně se zavedení postu považuje za první krok k evropskému ministerstvu financí.
Merkozy – Duo Angela Merkelová–Nicolas Sarkozy, které udává tón debat o financování dluhů eurozóny a budoucím uspořádání EU.
Schadenfreude – radost z neúspěchu jiných. Slovo používané jako kritika těch, kteří si myslí, že si Řekové, Portugalci, Španělé a Italové za své problémy mohou sami.
Kerneuropa – patnáct let stará myšlenka, podle níž by Německo a skupina uvědomělých zemí měly tvořit jádro, zatímco ostatní státy EU periferii.
SPV – special purpose vehicle, tedy mechanimus zvláštního určení, elegantní zkratka pro všechny záruční a záchranné fondy na pomoc krizi eura.
