V poradně Profitu č. 40/2007 jsme uveřejnili dotaz týkající se koncesionářských poplatků. Informace uvedená v odpovědi bohužel nebyla zcela správná.
V poradně Profitu č. 40/2007 jsme uveřejnili dotaz týkající se koncesionářských poplatků. Informace uvedená v odpovědi bohužel nebyla zcela správná.
Nejdříve zopakujme část odpovědi právníka Jana Beneše, která byla bezchybná: Koncesionářské poplatky jsou vlastně „daní za vlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače“ – tedy bez ohledu na to, zda skutečně sledujete Českou televizi nebo Český rozhlas. Důvody jsou zhruba dva: Jednak je dokazování v tomto případě téměř nemožné, navíc snad každý občas sleduje sportovní přenosy, které veřejnoprávní stanice nabízejí. Druhým důvodem je teorie, že na financování veřejné služby by se měli podílet všichni, přestože se dobrovolně rozhodnou ji nevyužít.
Zatímco fyzické osoby platí jen jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek nezávisle na počtu přijímačů, právnické osoby tolik poplatků, kolik mají přijímačů.
Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, analogicky to platí o zařízení umožňujícím rozhlasový příjem. Podle zá-
kona se tedy musí platit i za MP3 přehrávač či discman (pokud umožňují poslech rozhlasového vysílání), nebo za autorádio či například televizní kartu v počítači.
Jestliže jedno zařízení umožňuje příjem jak televizního, tak rozhlasového vysílání, platí se za něj oba poplatky. Je-li rozhlasový nebo televizní přijímač příslušenstvím dopravního prostředku, je poplatníkem provozovatel dopravního prostředku.
Pokud fyzická nebo právnická osoba užívá televizní přijímač, který není v jejím vlastnictví, stává se poplatníkem tato osoba, pokud jej drží nebo užívá alespoň jeden měsíc. Firma tedy není povinna platit poplatek za přijímač, který si na pracoviště přinese zaměstnanec, přinejmenším po dobu prvního měsíce. Podle řady právníků není povinna platit jej ani poté, pokud jej drží nebo užívá pouze zaměstnanec, nikoliv právnická osoba (zákon totiž hovoří o „užívání právnickou osobou“). Samozřejmě ale jen v případě, že zaměstnancova domácnost už řádně odvádí televizní či rozhlasový poplatek.
Měsíční výše televizního poplatku činí od letošního 1. ledna 120 korun, od začátku příštího roku vzroste na 135 korun. Rozhlasový poplatek zůstává na 45 korunách měsíčně.
Zbývající část odpovědi v Profitu č. 40 byla bohužel nesprávná. Právník Beneš totiž uvedl, že zákon rozlišuje jen fyzickou a právnickou osobu, takže podnikající fyzická osoba se může řídit předpisy pro „normální“ fyzické osoby. „Velice se čtenářům omlouvám za chybu. Tak jako většina právníků ani já nejsem odborníkem na koncesionářské poplatky. Při odpovídání na dotaz jsem proto postupoval jako běžný podnikatel. V příslušném zákoně (č. 348/2005 Sb., v platném znění) je v části, definující skupiny plátců poplatků, skutečně pouze rozlišení na fyzické a právnické osoby. Bohužel o kus dál je v jiné části zákona ukryta výjimka právě pro podnikající fyzické osoby,“ vysvětluje Jan Beneš.
Zmíněná výjimka stanoví: „Poplatník, který je fyzickou osobou, která je podnikatelem, platí rozhlasový nebo televizní poplatek z každého rozhlasového nebo televizního přijímače, který používá k podnikání nebo v souvislosti s ním. Tím není dotčena povinnost platit poplatky také jako fyzická osoba (tedy za přijímač v domácnosti).“
Jiří Lípa, vedoucí oddělení poplatků České televize, k tomu dodává: „Další výjimka platí pro poplatníka, který v rámci podnikání vyrábí, opravuje nebo prodává televizní přijímače. Ten hradí poplatek pouze z takového počtu přijímačů, kolik má provozoven.“
Tolik k základním zásadám pro placení koncesionářských poplatků. Odpovědi na některé specifičtější dotazy přineseme v příštím čísle.
Petr Kučera
a Petra Sýkorová, Profit
