Širší pojetí pracovní diskriminace v praxi
Jsem děvkař, ale ne sexuální predátor, bránil se letos v únoru britský armádní důstojník z Dorsetu před southamptonským „pracovním“ soudem. Muže, jehož jméno britská média z důvodu ochrany osobnosti nezveřejnila, obvinila Angela McConnellová ze sexuálního šikanování. „Využil svého postavení nadřízeného k tomu, aby mě donutil k mileneckému vztahu,“ řekla vdaná žena před tribunálem.
Tento případ není v Británii ojedinělý. O právních sporech, vyvolaných pocitem diskriminace na pracovištích, referují média velmi často. Loni v červnu například zaujal případ z letecké základny RAF v Cosfordu, kde si Catherine Brumfittová stěžovala na jednoho z velitelů kvůli „slovním sexuálním útokům“. „Jazyk, kterým důstojník popsal zranění, která po sobě zanechal pachatel znásilnění, ponižoval všechny ženy,“ uvedla Catherine v žalobě.
O čtrnáct dní později vyšel najevo další případ: dvaačtyřicetiletý chirurg Richard Slee se soudu zodpovídal za to, že svou 68leté spolupracovnici „zavalil nevhodnými dárky“. Například růžemi, knihami jako Umění ženského orgasmu nebo Jak svádět, parfémy a černou podprsenkou.
A konečně, v říjnu loňského roku se do titulků britských novin dostal Robert Parker, jeden z vůdčích odborových předáků ve Skotsku. Sekretářka Margaret McAvoyová totiž nařkla Parkera z toho, že ji „zcela zničily jeho nevkusné sexuální návrhy“.
Ačkoli všichni jmenovaní muži před pracovními tribunály tvrdili, že jsou nevinní, své spory nakonec prohráli. Všichni museli opustit svá pracovní místa, a (většinou mimosoudně domluvené) odškodné se pohybovalo od deseti do tří set tisíc liber.
Šikana se obejde i bez sexu.
Podobné případy sexuálního harassmentu (pro něž se v Česku ujalo slovo „harašení“, byť jde spíše o šikanu) ovšem nejsou ve Velké Británii jediným sledovaným druhem „pracovní“ diskriminace. Takřka stejná pozornost se věnuje případům, kdy k rozličným druhům šikany dochází na základě rasy, náboženského přesvědčení, sexuální orientace nebo třeba jen životního stylu. A to i přesto, že k právnímu historickému posunu v těchto záležitostech došlo na ostrovech až v prosinci loňského roku.
Totiž: do loňského prosince znal britský právní řád pouze obecněji formulované zákony o sexuální a rasové diskriminaci. Od počátku prosince 2003 ale začaly platit pracovně právní normy, jež vyžadují dohody členských zemí Evropské unie a které podle britských komentátorů „způsobí na všech pracovištích revoluci“.
Nové normy definují čtyři druhy nepřípustného chování, kterého se může dopustit nadřízený vůči svým zaměstnancům na základě sexuální orientace, náboženského přesvědčení (mezi než mimochodem patří také ateismus), rasy, změněné pracovní schopnosti, věku a podobně: přímou diskriminaci, nepřímou diskriminaci, šikanu (harassment) a mstu (například za stížnosti na základě prvních třech bodů).
Tento výčet sice může znít nevinně, ale co například nové zákony zakládají?
Zaměstnavatel by se mohl dostat do potíží, pokud by se u přijímacích pohovorů ptal, kolik má kandidát (kandidátka) na zaměstnání dětí a je-li ženatý (vdaná).
Jakýkoli vedoucí by mohl být zažalován podřízeným za nemístné anekdoty vůči katolicismu, ateismu, humanismu nebo druidismu, pokud by se dotčený pracovník cítil být – coby vyznavač oněch směrů – ponížen.
Nové zákony by rovněž mohly přispět ke konci podnikových večírků nebo neformálních setkání kolegů v hospodě – byť se konají po pracovní době. Podle výkladu právníků, který zveřejnila BBC, by totiž mohl nespokojený zaměstnanec zažalovat svou firmu za to, že ho nepovýšila jen proto, že se neúčastnil společných alkoholických flámů (dotčený na ony akce chodit nemůže, protože mu konzumaci alkoholu zakazuje víra).
Ostatně, podobně si budou muset zaměstnavatelé dávat dobrý pozor vždy, když budou poskytovat občerstvení. Mezi nabízenými jídly totiž bude muset být vždy takový výběr, aby nezůstal o hladu vyznavač jakéhokoli náboženství či duchovního směru.
Pokud se týká diskriminace na základě věku, Velká Británie využije možnosti dohodnuté v rámci EU a připraví příslušný zákon až s platností od roku 2006.
Veřejnost je pro.
Pracovně právní zákony definující různé druhy popsané diskriminace kritizují v Británii především konzervativní politici a komentátoři. Ale široká veřejnost – alespoň podle dostupných průzkumů – s ochranou „ohrožených skupin“ spíše souhlasí. Rozsáhlý výzkum provedený v roce 2001 potvrzuje, že dvacet procent Britů věří, že zaměstnavatelé běžně diskriminují na základě rasy. Deset procent dotázaných ve stejném průzkumu uvedlo, že vědí o diskriminaci na základě sexuální orientace a dvě procenta se domnívají, že základem šikany je náboženství zaměstnanců.
Výsledky jiné ankety, v níž se sociologové na objednávku časopisu SHE ptali pouze žen, vyzněly poněkud dramatičtěji: dvě třetiny respondentek uvedly, že britský pracovní trh je rasistický a že služební postup se dá odhadnout podle etnického původu zaměstnance. Nejvíce „rovných“ příležitostí je podle dotázaných žen v britském zdravotnictví.
Je to ovšem přesně to zdravotnictví, které uvedl britský Institute of Employment Studies za „největší zdroj sexuální šikany v zemi“. Průzkum, v jehož rámci bylo dotázáno 97 tisíc žen, ukázal, že 37 procent zdravotních sester zakusilo nejméně jednou sexuální „harassment“ od svých nadřízených. Většina z nich uvedla, že své obtěžovatele nezažalovala jednak proto, že prý nevěří ve spravedlivé řízení, a pak kvůli vlastním rodinám, příbuzným a známým.
