Vítězstvím Občanské platformy vznikla platforma pro novou vládní koalici
Svět si po parlamentních volbách v Polsku oddechl: Ti strašní bratři Kaczyńští jsou konečně pryč - Polsko už bude normálním partnerem, a ne nevypočitatelnou neřízenou střelou. Oddechla si i velká část Poláků: Konec „netolerantního policejního“ státu!
Volební ticho.
Volební noc byla dlouhá - až příliš dlouhá. Dychtiví televizní diváci, kteří si v neděli 21. října večer pustili televizi, aby se přesně v osm podívali na první výsledky volebních odhadů, si museli počkat. Dost nepochopitelné zmatky s nedostatkem volebních lístků v několika okrskových komisích ve Varšavě, Krakově a Gdaňsku oddálily oznámení výsledků voleb skoro o tři hodiny. Předseda Ústřední volební komise, který v televizi další a další prodloužení „volebního ticha“ ohlašoval, byl viditelně nervózní. Jaksi to však nevypadalo, že by to byl poslední pokus bratří Kaczyńských udržet se neústavní cestou u moci: I jejich odpůrci byli trochu otrávení, protože bylo zřejmé, že jde spíše o mimořádnou neschopnost než o záměr. Nejotrávenější patrně byli televizní novináři: „Velký večer“ se nekonal, televize musela vysílat náhradní program, přerušovaný vstupy o tom, že se „volební ticho“ prodlužuje.
A také vstupy ze zahraničních volebních obvodů - Polonia, komunita Poláků žijících v zahraničí, se vyznamenala stejně hojnou volební účastí jako jejich krajané v Polsku. Čtyřiapadesátiprocentní účast při volbách je v Polsku neobvyklá - a ve Varšavě přišlo na některých místech volit přes 70 procent oprávněných voličů. Z toho také plynul nedostatek volebních lístků - s tak velkou účastí prostě předsedové jednotlivých komisí nepočítali.
Výsledky.
Volby výrazně - i když ne tak drtivě, jak naznačovaly první odhady - vyhrála Občanská platforma (PO), která získala 41,51 procenta hlasů, 209 míst ve sněmovně a 60 v Senátu. Dosavadní vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) dostala 32,11 procenta hlasů, takže bude mít 166 křesel ve sněmovně a 39 v Senátu. Kromě těchto dvou se do sněmovny dostaly ještě další dvě strany - Levice a demokracie (LiD) se 13,15 procenta hlasů zaujme 53 míst ve sněmovně a Polská lidová strana (PSL) s 8,91 procenta dostane 31 křesel. Stým senátorem se stal Wlodzimierz Cimoszewicz, kterého kandidoval jeho vlastní volební výbor. Jedním z hlavních volebních výsledků tedy je, že voliči smetli z politické scény jak populistickou Sebeobranu (1,53 procenta), tak tvrdě nacionalistickou Ligu polských rodin (LPR, 1,3 procenta).
Nejasný osud Sebeobrany a LPR.
Volební výsledky těchto dvou stran nestačí na státní příspěvek, takže nad budoucím osudem těchto stran se vznáší reálný otazník. Za to by měli polští voliči i zahraniční partneři Polska složit bratrům Kaczyńským okázalý dík, neboť právě koalice PiS s těmito dvěma stranami, která ostatně de facto „položila“ vládu Jarosława Kaczyńského, skutečně byla počinem dost zoufalým. Předsedové obou těchto malých stran (zvaných v polské hantýrce „přílohy“), Andrzej Lepper ze Sebeobrany a Roman Giertych z LPR, byli autory řady výroků a návrhů, které děsily mnohé polské občany i zahraničí. Společná vláda s PiS prokázala, že tyto strany rozhodně nejsou státotvorné, a voliči se od nich odvrátili. Nelze ovšem říct, že PiS jejich voličské hlasy „vyluxovala“, neboť podle průzkumů dala řada jejich dřívějších příznivců hlasy také PO.
Zklamání levice.
Příznivcům levice přinesl výsledek voleb zklamání. Jejich koalice se sice hladce dostala do sněmovny, ale procenta, které LiD získala, nedosahují výšky, do jaké se jednotlivé strany tohoto koaličního seskupení vyšplhaly v minulých volbách. Všechny ostatní parlamentní strany si oproti volbám v roce 2005 značně polepšily co do počtu získaných hlasů. I to je nepochybně jedním z důvodů, proč Aleksander Kwaśniewski komentoval výsledek voleb slovy: „Mám pro vás dobrou zprávu: 21. října skončila čtvrtá republika.“ O úspěchu svého seskupení mluvit nemohl.
Tuskovo dilema.
Předvolební kampaň skutečně mohla nést značku „všichni proti PiS“: Kdyby člověk četl jen vybrané noviny, nevzal by od Kaczyńských kůrku chleba. Jenže slova o „konci bratří Kaczyńských“ jsou trochu absurdní: Vláda Jarosława Kaczyńského sice končí a podá na prvním zasedání sněmovny demisi, ale prezident Lech Kaczyński setrvá v úřadu ještě další tři roky - tedy větší část svého volebního období. Proto měl také předseda PO Donald Tusk dilema: Stát se premiérem - anebo tři roky počkat, kandidovat znovu v prezidentských volbách a zahojit si neúspěch z roku 2005? Zřejmě se rozhodne pro premiérské křeslo, protože kdoví, co bude za tři roky.
Co bude dál.
Jasným koaličním spojencem bude pro vítěznou PO Polská lidová strana. Společně budou mít ve sněmovně nadpoloviční většinu - a zároveň se PO „neušpiní“ spojením s postkomunistickou levicí. Je to koalice jak záměrná, tak nucená - kdyby totiž PO lidovce do koalice nepřibrala, nepochybně by se spojili s PiS, čímž by ve sněmovně vznikl blok dostatečně silný, aby podpořil případné prezidentské veto. Prezidentovo veto některému zákonu může sněmovna přehlasovat třemi pětinami hlasů, a na to by poslanci za PO a LiD bez lidovců nestačili.
Bez stranického zaujetí lze prohlásit, že letošní volby potvrdily sdělení volebního klání z roku 2005 - Polsko překonalo postkomunismus. Střet dvou hlavních stran, Občanské platformy a Práva a spravedlnosti, je soubojem liberálů a konzervativců. Ovšem s tím, že polští liberálové nesou výrazné konzervativní znaky, zatímco konzervativci se kloní k sociálnímu státu. Do roku 2005 vedlo hlavní dělení polské politické scény po linii „postkomunistické“ a „postsolidaritní“. Nyní se však nezdá, že by polští postkomunisté mohli znovu povstat z popela a dostat se k moci.
Kampaň.
Volební kampaň byla ostrá a PiS v ní nepochybně doplatila na svou nechuť k „inteligentům“. Většina médií se k nim stavěla odmítavě, což nepochybně ovlivnilo mnohé voliče. Je však třeba spravedlivě říct, že odpor, jaký se například v univerzitním prostředí zvedl proti lustracím, zavání něčím nepěkným: Z české strany hranic člověk nabude podezření, že mnozí profesoři neodmítají lustrace ani tak ze zásady jako spíše proto, že se v minulosti zapletli s režimem. Tomu by nasvědčovala i vleklá a častá odhalení, vycházející z archivních materiálů obhospodařovaných Ústavem národní paměti (IPN).
V kampani také nezaznělo, že vlády PiS udělaly ledacos dobrého. Například, že miliony Poláků získaly do vlastnictví družstevní byty nebo že vláda takřka o 30 procent zvýšila platy zdravotníků. A konečně - že za dva roky nelze naplnit vládní program, projektovaný na čtyři.
Také boj proti korupci a vznik Ústředního protikorupčního úřadu se vlastně obrátily proti Kaczyńským. Významným znakem kampaně byla poslankyně Beata Sawická, obviněná z korupce, která na tiskové konferenci prolévala slzy nad svou veřejnou skandalizací a jejími důsledky pro její rodinu, načež se uchýlila do nemocnice.
Nešťastné kroky.
Pozici PiS rovněž poškodilo, že se strana za dva roky své vlády rozešla s řadou mediálně známých a oblíbených osobností - především s původním premiérem Kazimierzem Marcinkiewiczem a ministrem obrany Radkem Sikorským. Nejvíce však nepochybně spojení se Sebeobranou a LPR: Kdo se spojuje s populisty a krajními nacionalisty, je zřejmě sám populista a krajní nacionalista. Voliči, pro něž bylo v roce 2005 skoro lhostejné, dají-li hlas PO nebo PiS, protože obě strany stejně po volbách budou vládnout společně, si tentokrát museli ostražitě vybírat. Po všech vzájemných výpadech bylo jasné, že tato koalice je předem odsouzena k neexistenci.
Zahraniční politika.
Součástí volebního večera byl jásot zahraničních představitelů: Od Moskvy po Paříž si politici pochvalovali, jak polští voliči zachránili demokracii. Možná však nešlo ani tolik o demokracii - na té zahraniční pozorovatelé neshledali podstatnějších závad - jako spíše o polský postoj na evropské scéně. Vláda Jarosława Kaczyńského s prezidentem Lechem v zádech představovala na evropské scéně silného hráče, jednoznačně podporujícího Spojené státy americké a odporujícího Rusku. Ti „nemožní Kačeři“ jaksi nechtěli uznat politickou realitu, být politicky korektní. A teď se zřejmě za polskými hranicemi zdá, že s budoucí vládou se bude orgánům Evropské unie jednat snáz. To ovšem ani zdaleka není jisté.
