Dvacet let po pádu socialismu vznikla krakatice, která není nikomu odpovědná
V českém volebním systému nevolíme konkrétní poslance, jimž bychom mohli klást otázky, jak se budou chovat či co budou prosazovat, a kteří by se voličům museli zodpovídat. Volíme strany, tedy obecný program, který se nám líbí víc než jiné. Popřípadě je spojen s lidmi a programy, kterým fandíme, chceme je podpořit či si myslíme, že nějak prospějí. Strana, které dáme hlas, pak může být ve volbách více či méně úspěšná. Dle toho, kolik voličů přesvědčila a získala hlasů. A na základě toho prosazovat program slíbený voličům.
Nedůvěra občanů
Občas se stává, že poslanci zvolení za určitou stranu se rozhodnou, že ji z nějakých vyšších či nižších pohnutek změní – tedy její tým, program a tak dále. To nastalo i po minulých volbách. Kdyby se to stalo ve fotbale, bylo by to, jako by hráč začal útočit na vlastní branku. A třeba přitom převlékl i dres. Takového hráče by fanoušci vypískali, sudí vyloučil nebo trenér odvolal. Ve sportu totiž navzdory všem nešvarům platí fair play.
V české politice však nikoli. Voliči sice protestují, ale dotyčného politika nikdo z Parlamentu nevyloučí a vedení příslušné politické strany ho nemůže odvolat. Něco není v pořádku. Není to fair play – především vůči voličům. Demokracie v Česku je něčím úplně jiným, než by měla být. Je vzdálená tomu, co pod tímto pojmem většina občanů chápe. Dnešní pravidla hry totiž umožňují zákulisní manipulace, nátlak, úplatkářství a kdo ví co ještě. To vyvolává nedůvěru občanů k politikům a politice.
Supervoliči
Vedle poslanců, politiků a řadových voličů vstupují do hry na demokracii i další vlivné síly. Například čeští oligarchové – jacísi supervoliči, protože sponzorují politické strany nebo konkrétní politiky. Ti při rozhodování berou jejich názory v úvahu, protože nechtějí přijít o sponzorské dary a možná i o vliv. Je velkou otázkou, kdo koho vlastně podporuje nebo vytváří. Zda oligarchové politiky, nebo naopak. Nejspíš platí obojí, protože jedni potřebují druhé. Šéfy státních nebo polostátních firem dosazují do funkcí politici. Politici a státní úředníci zase zasedají v dozorčích radách. A na oplátku dosazují do funkcí „své“ ministry a státní úředníky.
Dostat takovou funkci a pobírat s ní spojené prebendy v řádu milionů korun je sice příjemné, nikoli však rozhodující. V této hře je důležité, aby politici a státní úředníci činili rozhodnutí, která přinesou oligarchům prospěch například ve formě státních zakázek, výběrových řízení či privatizací. A i jednotlivé případy mohou přinést obrovský prospěch. Na oplátku ani odměna nebývá „jen milionová“.
To se děje nejen v centru politické moci, ale i v krajích, městech a obcích. Proto ona nechuť veřejných činitelů zveřejňovat majetky a příjmy. Dnes vzniká mnoho výstavných vil a luxusních bytů a je otázkou, kdo si je kupuje. Je-li víc takových, kteří si na ně vydělali legálně jako podnikatelé či manageři, nebo těch, kdo si je koupili za peníze daňových poplatníků. Do této korupce není více vidět kvůli lobbistům. Oni totiž tyto „obchody“ většinou zprostředkovávají. Strany, politici i oligarchové mají své lobbisty, kteří mažou soukolí, aby nevrzala. V české politické kultuře je úloha těchto lidí obzvlášť nechutná. A politici se za ně rádi schovávají.
Změna pravidel hry
To způsobuje, že se volební sliby stávají cárem papíru, pohádkou pro naivní voliče. Ty je třeba jednou za několik let dostat k volebním urnám, aby zlegalizovali tyto dlouhodobé a masové loupeže státního majetku. Míra korupce a krádeží v ČR je nebývalá. Bohatství je v ČR většinou založené na „bahně“, které možná předčí i mravní bídu socialistického režimu. Politici zapomněli na majetková přiznání a progresivní zdanění majetků, jejichž původ je často nejasný a nezdaněný. Přesto se nic neděje.
Dvacet let po pádu socialismu vznikla krakatice z politiků, státních úředníků a oligarchů, která není nikomu odpovědná. Její souputníci se chovají jako nadlidé, kteří si uzurpují moc nad občany víc než v minulosti. Stali se téměř nepozorovaně „majiteli“ státu. Demokracie přestala existovat! Proto je třeba přimět politické strany, aby změnily pravidla hry na takzvanou demokracii. A nezvolit toho, kdo se nezaváže je změnit ve prospěch voličů.
