KONEC DRUHÉ PŮLKY

Sněmovna zakázala celníkům to, co už mají

Nezdá se pravděpodobné, že by novela celního zákona ztroskotala ve sněmovním druhém čtení proto – jak se psalo v denním tisku – že udělovala celníkům příliš rozsáhlé represivní pravomoci. Zamítnutím vládního návrhu pravicoví poslanci jako jeden muž dali najevo, že nehodlají být sociální demokracii nápomocni v plnění jednoho z důležitých bodů jejího volebního programu a též vládního programového prohlášení. Tedy zřízení speciální složky pro potírání hospodářské trestné činnosti – finanční policie. Ta, jak uvedl ve sněmovně předkladatel novely, ministr financí Pavel Mertlík, by měla vznikat ve dvou rovinách: jako vlastní finanční policie v rámci Policie České republiky, určená k odhalování a vyšetřování závažné hospodářské trestné činnosti, a jako celní a finanční stráž podřízená ministerstvu financí a specializovaná na prosazování zákonnosti v celní a daňové správě. Odtroubením této druhé poloviny byl odtrouben celý úkol a je takřka jisté, že toto své předsevzetí sociálnědemokratická vláda nesplní. Především o to koncem května (a předtím v únoru) v Parlamentu šlo, ačkoliv to nikdo z aktérů nevyslovil naplno. Jen místopředseda sněmovny a ODS Ivan Langer se v zápalu boje neudržel a tuto souvislost zmínil: „Myslím, že je právem menšinové vlády navrhovat zákony, které jsou v souladu s jejím programovým prohlášením, ale myslím, že je výsostným právem většiny v Poslanecké sněmovně takovýto návrh zákona zamítnout, je–li přesvědčena o tom, že je to návrh špatný. Komisi! Špatnost návrhu poslanci ODS, Unie svobody a lidovců – KSČM tradičně jistila sociální demokraty – oficiálně zdůvodňovali tím, že navrhované pravomoci inspektorátů celního a daňového pátrání jsou neúměrně široké a postrádají opodstatnění. Nejvýřečnější představitelé opozice pak použili tak mediálně silné kalibry, jako „další paralelní mocenské struktury (Ivan Langer, ODS), „omezování svobody občana (Miroslava Němcová, ODS) nebo „pátá zpravodajská služba (Miroslav Kalousek, KDU–ČSL). Ivan Pilip (Unie svobody), sám svého času ministr financí, do jehož resortu celní správa spadá, pak svedl problematiku mezinárodního organizovaného zločinu, jímž podloudnictví bezesporu je, k „podfakturacím různých dovozů . Jako jednu z cest účinnějšího boje proti „nekorektním dovozům spotřebního zboží doporučil zřídit parlamentní komisi pro otázky vnitřního obchodu, neboť parlamentní komise, jak známo, jsou na všechno. Málo nového. Ve skutečnosti poslední návrh novely celního zákona zase tak převratný nebyl a zásadně nové kompetence celníkům nedával. Například operativně pátrací prostředky mohou používat už od roku 1997, kdy se právě Pilip stal ministrem, a jako orgán činný v trestním řízení působí ještě o dva roky déle. Hlavní užitečnost novely mohla spočívat hlavně v tom, že dosavadní zmocnění celníků by byla upřesněna a systemizována ve dvou základních právních normách – celním zákonu a trestním řádu. Pokud Ivan Langer nazval vytvářením paralelních mocenských struktur ve státě „používání (celníky – pozn. red.) operativní techniky, odposlechů, sledování a podobně , pak by mu mělo být známo, že tyto pravomoci celníkům za určených podmínek dává třetí díl platného celního zákona, jehož název zní: Oprávnění k používání operativně pátracích prostředků a operativní techniky. A pokud se Langerův kolega z poslaneckého klubu Pavel Lang pozastavoval nad „povinností bank, spořitelních a úvěrových družstev sdělit čísla účtů majitele, stavy, pohyb, úvěry a vklady osob, o kterých celní stráž bude mít zájem zjišťovat informace , pak je na místě připomenout paragraf 51 platného zákona nazvaný Součinnost třetích osob, kde v čtvrtém odstavci stojí: „Banky jsou povinny jen na písemné vyžádání celních orgánů, i bez souhlasu klienta, sdělovat čísla bankovních účtů a jejich pohyb a údaje o úvěrech a vkladech ve věci celního a daňového řízení, jehož je klient účastníkem. Opožděná je i další Langova výhrada k „povinnosti držitelů telekomunikační licence sdělit celním orgánům údaje, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství . Také tuto kompetenci celníkům dává stávající znění celního zákona (paragraf 51, odstavec 3), kde je ovšem pojata velmi široce a mnohoznačně, takže novela sledovala žádoucí cíl toto oprávnění konkretizovat. Obdobně lze hovořit o pravomocích celních orgánů při zadržení pachatelů, snímání otisků prstů, vykonání osobní prohlídky, o právu vstupovat do provozoven a bytů, jsou–li zároveň prostorami k podnikání, o povinnostech občanů a firem poskytovat celníkům součinnost. Také to už obsahuje jak současná právní úprava dávající celním orgánům postavení orgánů činných v trestním řízení, tak celní zákon, který platí od roku 1993 a od té doby byl do této chvíle osmnáctkrát novelizován. Nezájem. Navrhovaná rozšíření pravomocí (například oprávnění k sejmutí otisků prstů, k držení nebezpečných látek a padělků, k provádění služebních úkonů na území cizího státu, k soustřeďování, uchovávání, zpracování a vzájemné výměně informací) nebyla zásadní a dalo se o nich diskutovat, respektive je prostřednictvím pozměňovacích návrhů upravit stejně jako vládní představu nového organizačního uspořádání celních orgánů, která se bůhví proč stala součástí jmenovaného zákona. Nebyl zájem, takže vládní návrh skončil už ve druhém čtení. „Je zajímavé, prohlásil v této souvislosti Bohuslav Sobotka (ČSSD), „že tato dramatická diskuse zaznívá až teď, teprve ve druhém čtení, že v tomto rozsahu nezazněla v prvním čtení, a musím říci, že v tomto rozsahu nezazněla ani při projednávání věci na výborech. Měl – nepočítáme–li řadu návrhů poslankyně Němcové – pravdu. Za pozornost stojí i obava Karla Vymětala (KSČM), „že celní správa bude mít povinnosti a nebude mít žádné oprávnění a „aby se pod ochranou osobnosti neschovávali všelijací podvodníci a darebáci a my na ně prostě nemohli . Matná vláda. Jinak ovšem byli levicoví poslanci tradičně nepřesvědčiví a vlažní. Sociálnědemokratický klub to korunoval tím, že nehlasoval kompletní. Novela celního zákona totiž nebyla smetena, jak se psalo, ale za důsledného hlasování podle klubové příslušnosti neprošla o čtyři hlasy v poměru 95:91. Na neúspěchu se podepsala i sama vláda, která nebyla schopna připravit přesvědčivý a dlouhodobý rozbor finančních nákladů na zřízení celní a finanční stráže, takže se ve sněmovně argumentovalo hausnumery od padesáti milionů do půl miliardy. A ani unavený ministr Mertlík nedokázal upozornit, že navrhovaný růst pracovníků o půldruhého tisíce (opravdu hodně velkorysé číslo) se netýkal ani tak specialistů pro boj s podloudnictvím, neboť ti se nehledají na inzerát, ale především pracovníků v nižších platových stupních, kteří by posílili hlavně asistenční službu celní a finanční stráže při finančních úřadech (například exekuce, doručování písemností nebo ostraha), což je úkol, který řešily i předchozí vlády. O něčem jiném. Příznačné je, že ministr financí Pavel Mertlík zdůvodňoval novelu celního zákona nezbytností souladu s nároky – současnými i očekávanými – Evropské unie a požadavky Kjótské úmluvy o celních režimech, zatímco opozice kontrovala, že nemusíme být papežštější než papež. Tento gard se po volbách může otočit. Neměnné ale je a diskuse o novele celního zákona to ukázala exemplárně, že jednání Parlamentu jsou vlastně šifrovaná a jde o něco jiného, než co se říká. Většina poslanců se totiž nepochybně vnitřně ztotožňuje s tím, že překračování právního rámce je i v podnikání v zájmu pouze omezeného okruhu občanů a nesvědčí ani volnému trhu. Také proto má například Německo výkonný celní kriminální úřad, k jehož pravomocím má naše celní správa daleko.