Konec historie liberalismu

Ve světě se zestátňují zdroje ropy a plynu, v Česku půjde o uhlí

Zisk elektrárenské společnosti ČEZ za prvních šest měsíců letošního roku ve výši šestnáct miliard korun, který byl zveřejněn v polovině srpna, vedl ihned ke znovuotevření debaty o privatizaci tohoto velmi ziskového gigantu. Hospodářské noviny této diskusi věnovaly dokonce prostor na první a druhé straně. V kontextu celosvětového posunu ve vnímání energetického byznysu vypadá však otázka privatizace společnosti ČEZ jako námět z minulého století. Standardem totiž začíná být naopak znárodňování energetického sektoru. Jednotlivé země zesilují svoji kontrolu energetiky od těžby surovin, přes výrobu až po distribuci elektřiny a nejde jen o Chávezovu Venezuelu, Moralesovu Bolívii či Putinovo Rusko. V posledních týdnech začaly o znárodňování, vyvlastnění za náhradu či reprivatizaci hlasitě mluvit i vlády v sousedním Polsku a Slovensku. Reprezentace zemí, jako jsou Španělsko, Velká Británie, Francie či Spojené státy, jsou sice ve volbě slov a dalších prostředků většinou politicky korektnější, ale také u nich je v případě energetického sektoru nepřehlédnutelný odklon od liberalismu k ochranářství. První polovina devadesátých let se nesla ve znamení neoliberalismu. Bestsellerem se stala kniha Francise Fukujamy Konec historie, která hlásala definitivní vítězství liberálního kapitalismu nad všemi ostatními politickoekonomickými systémy. Mezinárodní měnový fond a Světová banka hovořily o privatizaci jako o jednom z klíčů k hospodářskému úspěchu a podmínce k poskytnutí úvěrů a přilákání zahraničních investorů. Nakolik byl či nebyl centrálně šířený neoliberalismus dobrým receptem na problematické ekonomiky východní Evropy či Latinské Ameriky, ponechejme pro tuto chvíli stranou. Byť v České republice to tak nevypadá, vítr se otočil. Minimálně v energetickém sektoru totiž napříč planetou vane v posledních pár letech duch nacionalismu a státního ochranářství. Trend znárodňování ropného, plynárenského a vůbec energetického sektoru začíná být stále více zřejmější, přestože je zatím minimálně reflektovaný.
Téma energetické bezpečnosti se stalo jedním z klíčových konceptů v mezinárodně politických vztazích. V červenci se energetická bezpečnost stala hlavním předmětem jednání skupiny G8 v ruském Petrohradu. Ukazuje se, že nedostatečné zásoby ropy vzhledem k rostoucí celosvětové poptávce a naprostá závislost světové ekonomiky na ní, vyčleňují ropu a její případné energetické substituty (zejména tedy zemní plyn, částečně i uhlí) z řady ostatních nerostných surovin. Těžba ropy, její transport a navazující petrochemický průmysl mají pro všechny průmyslově vyspělé, ale i pro většinu rozvojových zemí fundamentální důležitost a pro politické reprezentace je zajištění dostatku energetických zdrojů podobně podstatné jako zabezpečení země před vojenským útokem. Spojení přívlastku energetická s podstatným jménem bezpečnost není náhodné a přesně odpovídá současné náladě světa.

Průkopník.

Venezuelský prezident Hugo Chávez je v Latinské Americe průkopníkem současné fáze znárodňování zdrojů ropy a zemního plynu. Nejprve donutil zahraniční těžařské koncerny, které v jeho zemi do té doby svobodně podnikaly, aby vytvořily společné firmy se státním podnikem Petroleos de Venezuela. Základní podmínkou takového společného podniku je, že většinový podíl v něm má venezuelská strana. Firmám, které se nechtěly podrobit (italská ENI a francouzský Total), jejich ropná pole znárodnil. Zároveň rozhodl, že zahraniční firmy se musejí více dělit o svůj zisk přinesený rostoucí cenou ropy, a proto jim mnohonásobně zvýšil poplatky za těžbu. Od loňského roku se zdálo, že nové podmínky pro operování těžebních společností ve Venezuele jsou ustálené, ale letos v květnu se Chávez rozhodl, že je opět na čase utáhnout šrouby. V televizním pořadu „Ahoj, prezidente“ obvinil zahraniční ropné společnosti, že stále vydělávají ve Venezuele moc peněz. Oznámil, že aby sjednal nápravu, zdvojnásobí jim poplatky za těžbu a zvýší jim daň z příjmu na padesát procent.

Bolívijští a ekvádorští indiáni.

Bolivijský prezident Evo Morales se letos na jaře sešel s prezidenty Venezuely Chávezem a Kuby Castrem a vzápětí znárodnil všechny zdroje ropy a zemního plynu. „Je to historický den. Den, kdy Bolívie získá absolutní kontrolu nad svým přírodním bohatstvím,“ uvedl Morales při vyhlašování dekretu, po kterém armáda obsadila oblasti těžby. Produkci i export by měla zajišťovat bolivijská státní firma YPFB. Mezi postiženými firmami jsou americký Exxon, francouzský Total, španělský Repson, brazilský Petrobras a britský British Gas.
„Demokracie takto někdy zkrátka funguje. Morales, ajmarský indián a rolník, dosáhl loni v prosinci drtivého vítězství díky příslibu, že znárodní ropný a plynárenský sektor. Nyní jen plní daný slib. Morales má silné argumenty, že privatizace v polovině 90. let byla protiústavní. Bolivijská ústava vyžadovala, aby privatizační smlouvy schválil kongres, což se nestalo. Přidejme k tomu dlouhé dějiny podvodů, v jejichž rámci 'privatizace' přírodních zdrojů do rukou velkých ekonomických hráčů prospěla hrstce Bolivijců,“ napsal letos v květnu pro New York Times William Powers.
Ke stejnému postupu se letos odhodlal i Ekvádor. Vláda v květnu zrušila kontrakt americké ropné společnosti Occidental Petroleum a vzápětí ekvádorská státní ropná společnost Petroecuador převzala plnou kontrolu nad těžbou. I v Ekvádoru jde o indiány. Těžba americké společnosti devastovala půdu a vodní zdroje domorodého obyvatelstva, kteří s podporou několika občanských iniciativ proti těžbě ropy na svém území již několik bojují.

Konec ruských ropných magnátů.

O úsilí ruského prezidenta Vladimira Putina dostat pod kontrolu Kremlu energetický průmysl, se v České republice píše relativně nejčastěji. Nejznámnějším a největším případem „znárodnění“ je samozřejmě Jukos.
Ještě před dvěma lety největší soukromá ruská ropná společnost Jukos, která produkovala pětinu ruské ropy, a její generální ředitel Michail Chodorkovskij padli před třemi lety pod soukolí ruských státních orgánů. Daňové úřady v součinnosti s policií a justicí a pod zřejmou taktovkou Kremlu dosáhly během několik let všeho, čeho dosáhnout chtěly. Nejprve ze společnosti vyjmuly hlavní těžební těžební divizi Juganskněftěgaz a ve zmanipulované aukci ji získala státní ropná společnost Rosněfť. Juganskněftěgaz se na celkové těžbě Jukosu podílela šedesáti procenty. Poté byl Michail Chodorkovskij poslán do sibiřského kriminálu a nakonec letos v létě byl nad zbytkem Jukosu prohlášen konkurz. Největší soukromě vlastněná ruská ropná společnost tak zmizela ze světa, její boss byl odklizen a aktiva převedena na ruským státem řízenou společnost. V praxi tak byly naplněny teoretické závěry diplomové práce ruského prezidenta. Vladimir Putin se nikdy netajil tím, že zdroje ropy a plynu a také jejich distribuční cesty musí mít ruský stát pod svou kontrolou, aby tak mohl využívat svoji strategickou výhodu země bohaté na nerostné suroviny. Jukos byl největším a z hlediska kontroly ruské ropy klíčovým soustem, ale nezůstalo jen u něho. Byť v ostatních případech byli investoři již poučenější a strategická aktiva, která chtěl Kreml získat pod svoji kontrolu, odevzdávali „dobrovolně“. Posledním příkladem takového citlivě provedeného znárodnění bylo vyjmutí části ropných zdrojů ze společnosti TNK-BP, ve které drží poloviční podíl britský koncern BP, a to přes zprostředkující čínskou společnost Sinopec. Sinopec letos v červnu odkoupil od TNK-BP ropnou společnost Udmurtněfť a vzápětí prodal podíl 51 procent v Udmurtněfti ruské státní společnosti Rosněfť.
Je také možné připomenout jiného ruského oligarchu Romana Abramoviče. Ten se rozhodl o ropu s Putinem nepřetahovat a svůj většinový podíl ve společnosti Sibněfť loni v září prodal za třináct miliard dolarů ruskou vládou kontrolované společnosti Gazprom.

Čína, USA a západní Evropa.

Podobně brutálně přímočaře jako Rusko se k ropným zdrojům dostala zpátky Čína. Ta nechala v devadesátých letech šest tisíc domácích investorů, aby si koupili ropná ložiska v provincii Šan-si na severozápadě země. Když však ropa začala z nových vrtů v roce 2003 téci, rozhodl se Peking ropná ložiska znárodnit. Několik stovek investorů proti tomu demonstrovalo. Jeden z těch, kteří se odmítli se znárodněním smířit, Feng Ping-sien, byl za organizování demonstrací poslán letos v lednu na tři roky do vězení.
Čínský ropný kolos CNOOC si zažil státní ochranářství ropných zdrojů v opačném gardu. Když chtěl v loňském roce koupit za 18,5 miliardy dolarů americkou ropnou společnost Unocal, politické kruhy ve Spojených státu mu v tom razantně zabránily.
Staré státy Evropské unie také ukázaly, že nehodlají energeticky významné společnosti přepouštět zahraničním investorům. Španělská Endesa či francouzský Suez jsou toho jasnými doklady. V obou případech se národní vlády rozhodly bránit snahám zahraničního konkurenta (německý E.ON a italský Enel) koupit jejich domácí energetickou firmu.

Polské a slovenské znárodňování.

Polsko letos v létě oznámilo, že chystá zestátnění klíčových podniků, které jsou důležité pro národní bezpečnost. Takové znárodňování má být součástí nového zákona o národní bezpečnosti, jenž má na podzim projednávat polský parlament.
Polský prezident Lech Kaczyński záměr konkretizoval. Stát by měl posílit svoji roli zejména v energetických firmách, a to odkoupením podílů od ostatních akcionářů. „Zestátnění je krajní řešení, ale pokud vezmeme v úvahu roli energetiky v současném světě, polský stát musí mít v rukách odpovídající nástroje, kterými ochrání své zájmy. Není totiž možné, abychom neměli naprostou kontrolu nad naším energetickým sektorem,“ řekl polský prezident Lech Kaczyński.
Připravovaný zákon o národní bezpečnosti, jehož otci jsou noví polští vládci, dvojčata premiér a prezident Jaroslaw a Lech Kaczyńští, navazuje na krok této vlády z listopadu loňského roku. Tehdy pod jejím tlakem odešla polovina vedení plynárenského monopolu PGNiG a polský ministr financí uvedl, že dva měsíce stará privatizace patnácti procent této společnosti byla hroznou chybou a celý koncern se musí opět vrátit zpět pod plnou kontrolu státu. Slovenská vláda Róberta Fica zvažuje reprivatizaci společnosti Slovenské elektrárne, kterou nyní ovládá italská firma Enel. Ficovi se nelíbí vysoké ceny elektřiny a bude prý „všemi dostupnými prostředky“ usilovat o jejich snížení. Jedním z těchto prostředků má být vykoupení podílu ve slovenském ČEZ od rozhodujícího akcionáře. Ve stejné lince je i bratislavská snaha získat zpět podíl ve společnosti Transpetrol, která provozuje slovenskou část ropovodu Družba, od společnosti Jukos. Počátkem srpna oznámil slovenský ministr průmyslu Ĺubomír Jahnátek, že se již dohodl se zástupci firmy Yukos Finance, dceřiné společnosti Jukosu, na vykoupení 49 procent akcií Transpetrolu.

České uhlí.

V České republice je společnost ČEZ, dominantní výrobce elektrické energie, pod státní kontrolou stejně jako společnost ČEPS, jíž patří rozvodné dráty. Ropa a zemní plyn těžené Moravskými naftovými doly jsou z hlediska české spotřeby marginální, takže jejich vlastník se zřejmě zásahu státu obávat nemusí. Ropovody a plynovody jsou státními podniky.
Jediným potenciálním adeptem případných znárodňovacích potřeb státu by v České republice mohly být uhelné doly a vzhledem k provázanosti dolů na elektrárny mají politicky nestabilnější pozici hnědouhelné doly.
Zvažuje-li například nový vlastník Mostecké uhelné, že výrazně zvýší cenu uhlí, protože jeho odběratel – elektrárny společnosti ČEZ – zaprvé na zaplacení vyšší ceny má a zadruhé nemá moc na výběr (v ekonomicky rozumné vzdálenosti není jiný dodavatel), může narazit na koncentrovaný odpor ČEZ a státních orgánů. Regulování ceny, stanovení zvláštních poplatků či vyvlastnění za náhradu bude vždycky ve hře. A těžko bude hledat podporu, protože na jeho bedra bude hozeno zvyšování cen elektřiny, takže domácnosti i celý průmysl budou podporovat stát v jeho „regulačních“ opatřeních.

Znárodnění chtějí průmyslníci.

Ve všech případech se ukázalo, že zdánlivě všemocné globální koncerny a silní nadnárodní institucionální investoři velmi rychle přistoupili na podmínky lokálních vlád, anebo s nimi po určitém boji prohráli. Nejzřetelněji je to vidět na případech Ruska a Venezuely, kde renacionalizace probíhá nejdéle. Za Jukosem přitom nestál jen Michail Chodorkovskij, ale i významní západní institucionální investoři. Ty však nebylo v době soudu s Chodorkovským či prodeje Juganskněftěgazu vůbec slyšet. A nakonec si „svá“ ruským státem ukradená aktiva Jukosu koupili ještě jednou, když ruská státní společnost Rosněfť nabídla část svých akcií na burze. „Je stále zřejmější, že důvodem neblahého konce Michaila Chodorkovského nebylo ani tak jeho soupeření o politický vliv v zemi, ale spíše úsilí ruského státu za každou cenu renacionalizovat zdroje surovin. Což je proces, který dříve či později začne probíhat na celém světě. A nebude to výsledek tlaku žádných socialistů, či nedej bože dokonce komunistů, ale významné části představitelů průmyslu a služeb. Té části, která bude nucena stále rostoucí ceny surovin platit a v kruté konkurenci promítat, či spíše nepromítat, do cen svých výrobků,“ napsal ve sloupku pro Hospodářské noviny advokát Radek Pokorný. Očekávání celosvětové vlny znárodňování energetických surovin má logický základ. Zdražování ropy, plynu a potažmo i uhlí a elektřiny vadí totiž nejen občanům, a z hlediska jejich voličského práva tedy možná i politikům, ale hlavně většině ostatních představitelů průmyslu a služeb, jak správně Pokorný upozorňuje.
Světová vlna zestátňování energetického průmyslu může pomoci, ale může také přinést horší konce než minulé privatizační desetiletí. Hodnotit ji můžeme různě, ale s její realitou se musíme smířit.
Na případech Ruska, Polska, Slovenska, Venezuely či Bolívie, v mírnější podobě i Francie a Španělska, je evidentní, že společenské kyvadlo se vrací. Končí-li nějaká historie, máme-li parafrázovat Fukujamu, tak historie liberalismu.