Velká část světové populace přivítala rok 2000 v dobrém zdraví a prosperitě, s vyšším vzděláním a lepší ochranou před územní agresí než kdykoli předtím. Stále více lidí na celém světě však zakouší i pocit relativní či absolutní chudoby a zoufalství.
Rozdělený svět.
Přelom desetiletí, století i milénia na chronometru Otce Času rozděluje svět na naději a ohrožení, úspěch a utrpení. Ve chvíli, kdy jako palba z kulometu bouchaly na novoročních oslavách ve Washingtonu, v Londýně, či v Paříži zátky z lahví šampaňského, ve vzdálených vesnicích Senegalu, Indonésie nebo Peru byl přelom tisíciletí jen dalším chmurným momentem boje o přežití. Chvíle oslav a utrpení však byly sjednoceny poutem silnějším než jen změnou data na nejpoužívanějším kalendáři.
Technika a toky informací, lidí a zboží přes hranice transformují základní lidské úsilí způsobem, který teprve nabírá na intenzitě. Pravděpodobně poprvé od konce druhé světové války a od příchodu atomového věku lidé v různých zemích intenzivně cítí, že budoucnost probíhá právě teď, že formy, které budou v následujících desítkách let a stoletích určovat lidský život, práci i zábavu, budou odlévány v nadcházejících týdnech, měsících a letech.
Revoluce v lidské činnosti probíhá od vědy po ekonomiku, od politiky po způsoby válčení. Biologie a její technické uplatnění aspiruje na to, aby se pro 21. století stala tím, čím fyzika pro století dvacáté: fundamentální (a půvabnou) vědou dne, kdy bude možné dosahovat obrovského pokroku a slávy, ale objeví se i závažné etické otázky. Vědci už brzy budou schopni prodloužit produktivní život klonováním člověka a perfektními transplantacemi orgánů. Ale měli by to dělat? Tímto druhem otázek bude vbrzku i v daleké budoucnosti pohlcena politika po roce 2000.
Globalizace mění roli státu.
Spojené státy mají na počátku nového století na dosah ruky dlouhý hospodářský boom. Období, v němž se aplikace nových technologií, kreativní investování a vývoj produktů spojují se zvyšující se produktivitou pracovní síly a vytváří dočasnou hráz proti prchavému cyklu rozvoje a úpadku podnikání. Rozkvět se však netýká jen Ameriky. I další části světa se mění vlivem rozvoje obchodu, který roste dvakrát rychleji než světová průmyslová produkce, v důsledku závratného přílivu přímých zahraničních investic, které loni dosáhly 120 miliard dolarů, zatímco v roce 1990 to bylo ještě 24 miliard dolarů. Změnu přináší i „lidový kapitalismus . Zaměstnanci nebo jejich důchodové fondy vlastní objemné podíly ve velkých korporacích a akcie a vládní dluhopisy v zahraničí.
Hospodářská síla globalizace, hnaná motorem angloamerického kapitalismu, a omezení suverenity, na němž se dohodly sociální státy Evropské unie, sníží význam národních hranic a omezí síly národního státu. Ten je už nyní nejslabší od Vestfálské mírové dohody z roku 1648, která zakotvila systém moderního státu.
Kde jsou zdroje nenávisti.
Oslabování významu státu ovšem pomáhá i rozvoji kulturního odporu proti globalizaci a dává novou sílu etnickým a národním identitám. Velká část nenávisti, kterou tento odpor plodí, je namířena proti Spojeným státům a proti jejich vedoucí pozici, již ve světovém společenství od konce studené války před deseti lety obsadily.
„Lidé mají pocit, že hodnoty, které vycházejí z volného trhu a které Amerika prosazuje už dvě stě let, nyní přebírají vládu nad světem, říká francouzský velvyslanec ve Washingtonu Francois Bujon de L Estang, „Francouzi odmítají uniformitu společnosti, kterou globalizace přináší.
Výzva je to jak politická, tak kulturní: Francie, Rusko a Čína vstupují do roku 2000 s tím, že otevřeně pracují na „multipolarizaci světa, což má vyústit v omezení amerického vlivu. Jedno americké století pro ně bylo dost. Tyto mocnosti se snaží omezit to, co pokládají za nejhorší prvky americké hegemonie. Nesnaží se jako Sovětský svaz a jeho spojenci ve Varšavské smlouvě zbořit mezinárodní uspořádání nastolené a udržované Spojenými státy, chtějí však posílit svou roli. Dění v nadcházejícím století bude do velké míry ovlivňováno tím, jak své domácí i zahraniční záležitosti uspořádají dvě největší země procházející transformací - Rusko a Čína.
Charakter válek se už změnil.
Území a populace už neurčují bohatství státu a jeho bezpečnost. Technický rozvoj zbrojního průmyslu a zásobovacích možností zmenšuje svět a v bezcenné mění národní hranice a armády. Napadení a okupace území i ovládnutí přepadených obyvatel je v elektronickém věku spíše nevýhodou. Americké odmítnutí okupovat Irák na konci války v Perském zálivu v roce 1991 bylo jasnou demonstrací tohoto nového trendu. V posledních dnech minulého století se Spojené státy vzdaly kontroly nad Panamským průlivem, Izrael začal vážně vyjednávat se Sýrií o předání Golanských výšin zabraných před dvaatřiceti lety.
Celá staletí vedly pády impérií k vzestupu nových mocností. Sovětský svaz byl však zřejmě posledním vězením národů. Úspěšné nové války, jako ty vedené Severoatlantickou aliancí v Bosně a v Kosovu, nemají za cíl dobytí území, ale humanitu. Ruská válka v Čečensku a srbská kampaň v bývalé Jugoslávii jsou posledním záchvěvem starých pořádků.
To ovšem neznamená, že jsme dosáhli nirvány. „Darebné státy, jako Irák nebo Severní Korea, si nepřestaly brousit zuby na bohatství svých sousedů. Pokračují ve vyzbrojování buď za účelem hromadného ničení, nebo vydírání. Proto ještě daleko v budoucnosti budou zapotřebí koalice vedené hlavními obránci současného statutu quo, Spojenými státy a Velkou Británií.
„Spojené státy jsou ve výjimečné situaci, kdy mohou dělat mnoho dobrého pro větší počet lidí než kdykoli předtím, říká Charles Hagel, umírněný republikánský senátor z Nebrasky a jeden z hlavních internacionalistů ve své straně. „Nebude to však jednoduché. Bude na americkém vedení, aby si dokázalo uvědomit náš národní potenciál a pochopit potřeby a pocity jiných.
Úspěch však vedl členy historicky nejúspěšnější demokratické aliance k rozhodnutí klást důraz na budoucí soběstačnost a schopnost sebeobrany. Spojené státy plánují výstavbu protiraketového systému, schopného ochránit území státu proti „zlým zemím . Evropská unie sestavuje autonomní vojenské síly. Japonsko se už nespoléhá na Američany a vysílá na oběžnou dráhu vlastní vojenské satelity.
Hrozí vyčerpání světových zdrojů?
Je pravděpodobné, že příčinou největších hrozeb globální stability budou snižující se zásoby přírodních zdrojů (nouze způsobené nejhoršími projevy globalizace) v rozvojových zemích, kde z 95 procent dochází k populačnímu růstu. Prezident Bill Clinton již před časem řekl, že budoucí bezpečnostní politika Spojených států bude brát zřetel nejen na nukleární potenciál Číny a Indie, ale také na jejich vliv na globální znečištění životního prostředí.
Příčinou budoucích válek o zdroje by se mohly stát i komodity jako třeba rybí maso. Rybolovu se na světě nejvíc věnuje Čína, která ročně zpracuje sedmnáct milionů tun ryb, a Japonsko s osmi miliony tun ročně. Jejich úlovky se však rapidně snižují. Každých deset let navíc Čína zlikviduje šest procent svého lesního porostu, Indonésie dokonce dvojnásobek. Konflikty tedy budou napříště vyvolávány spíše než ideologií nerovnoměrným rozvojem a nouzí.
Globální spotřeba dosáhla v roce 1998 hodnoty 24 trilionů dolarů, uvádí Fond populace při OSN. Nejbohatších dvacet procent lidí na světě přitom spotřebovalo 66krát více zdrojů a zboží než nejchudší pětina. V subsaharské Africe v posledních dvaceti letech nastupuje do základních škol stále méně dětí. Ve státech s nízkými a středními příjmy nastupuje do škol druhého stupně jen polovina dětí v příslušném věku. UNICEF uvádí, že třicet procent obyvatelstva v nejchudších zemích žije za méně než jeden dolar denně. V deseti afrických zemích je tento ukazatel dokonce dvojnásobný i vyšší.
Demografické přeměny.
Nejvýznamnější změny, které ovlivní budoucnost, se týkají světové populace, která vstoupila do nového milénia v počtu převyšujícím šest miliard lidí. V roce 2050 by však toto číslo mělo být o další tři miliardy vyšší. Za posledních padesát let také vzrostl průměrný věk ze čtyřiceti šesti na šedesát šest let. Růst americké populace bude v příštích letech způsoben snižováním počtu úmrtí v důsledku kvalitnější lékařské péče. Dalším zdrojem růstu budou přistěhovalci. Stárnutí populace ve Spojených státech, v Japonsku a v západní Evropě bude v následujících desetiletích zvyšovat tlak na radikální zvyšování počtu imigrantů. Nárůst populace v nejchudších světových oblastech, kde je čtyřicet procent lidí mladších patnácti let, se stane nevysychajícím zdrojem pracovní síly. Hostující pracovní síla tvoří v současnosti dvě procenta světové populace a svým domácím zemím přináší každý rok zhruba sedmdesát miliard dolarů. Oba tyto ukazatele budou nadále exponenciálně růst.
Ve dvacátém století byl motorem globalizace soukromý sektor, který dal státům větší sílu než zvrácená komunistická ideologie. Následující století však zřejmě přinese také globalizaci vlád. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj už nyní připravuje globální pravidla pro daňové dohody. Rodí se hnutí směřující k mezinárodnímu omezení daňových rájů a kapitálových toků. To bude brzy následováno mezinárodní sociální sítí, jež bude sloužit zaměstnancům, kteří nejenže několikrát ve svém životě změní práci, ale i zemi, v níž budou žít.
Thomas Hobbes postřehl, že nemůžeme znát budoucnost, a tudíž ji nemůžeme stvořit na základě „vlastní koncepce minulosti . Avšak na kraji epochálních změn přichází svět, který zřejmě překoná všechna naše dosavadní očekávání. V dobrém, i v tom špatném.
