Američtí politici dokázali odvrátit bankrot. Spory nad tím, jak se vyhrabat z ekonomických potíží, ale pokračují
Když má prezident narozeniny, jako by se náhle zapomněly všechny jeho hříchy a před námi stál jen onen bystrý a neohrožený státník, kterého jsme si zvolili. To samé se však nedá říct o prezidentu Barracku Obamovi, který minulý týden oslavil padesátku. Jako dárek nadělil sobě i svému lidu něco nevídaného. Dluh ve výši více než 14,5 bilionu dolarů, který se nyní může vesele dál zvyšovat. Ale díky bohu za to. Byť o tom v Česku nebylo tolik slyšet, minulý týden se mohla reálně zhroutit celá světová ekonomika.
Palba z obou stran
Co se stalo? Ekonomický armagedon, srovnatelný s tím, který jsme zažili před třemi lety, byl odvrácen jen velmi těsně, když se politická elita USA dokázala po necelém roce shodnout na zvýšení stropu vládního zadlužení. Kdyby se tak nestalo, americké státní pokladně by došly peníze, a jednou z ne tak vzdálených variant byl dokonce státní bankrot největší ekonomiky na světě. Není třeba dodávat, jaké následky by to mělo.
Znesvářené strany, republikáni a demokraté v čele s oslavencem Obamou, se po ukončení zákopové války kasají s tím, že udělali to nejlepší pro Spojené státy (a tím pádem také pro nás všechny). Celosvětové znemožnění a deziluze jsou ovšem hořkou pravdou. Dohoda navíc nepřipomíná nic jiného než impotentní pokus o „cosi“, s čím nejsou spokojeni ekonomové a odborníci ani na jedné straně barikády.
„Vůdci obou politických stran v obou komorách dosáhli dohody, která pomůže snížit deficit a odvrátí státní bankrot,“ prohlásil v neděli v noci v přímém přenosu viditelně unavený Obama.
Důvod, proč se celou dobu hovořilo o možnosti, že státní kasa bude muset jít do zástavy, jsou výše zmíněné stropy zadlužení. Ty jsou v americké legislativě pevně zakořeněny už bezmála sto let a mají vládám zabránit, aby donekonečna hromadily dluhy. Dobrý nápad, řeknete si. Jenže ministerstvo financí dosáhlo onoho limitu už v květnu a od té doby se politická reprezentace nebyla schopna dohodnout na řešení. Peníze pomalu docházely, až minulý týden definitivně došly. Ve stejný den, kdy – naštěstí – politici dokázali v superrychlém režimu schválit zákonnou úpravu deficitního stropu tak, aby si USA mohly znovu půjčit.
Je absurdní, proč se vlastně dvě velké politické strany z nejvyspělejší světové demokracie tak dlouho nedokázaly dohodnout. Základem byl totiž čistě ideologický spor. Zatímco republikáni podmiňovali jakékoliv navýšení stropu přísnými rozpočtovými škrty a dlouhodobě vyrovnanými rozpočty (které chtěli dokonce zakotvit do ústavy), demokraté byli na něco podobného ochotni přistoupit jen v případě, že se zvýší daně. Došlo to dokonce tak daleko, že ještě necelý týden před hodinou H, do které v patetickém stylu hollywodských snímků odpočítávaly poslední vteřiny na Times Square, podali jak demokraté, tak republikáni ve sněmovně vlastní legislativní návrh. Českému čtenáři, zvyklému na nekonečné půtky ve Sněmovní ulici možná něco podobného nepřijde tak neobvyklé, v americké politické kultuře ovšem jde o něco zcela nevídaného.
Chmurné prognózy
„Celá ta debata byla neuvěřitelně směšná. Nejdřív se mělo udělat to hlavní – zvýšit strop a odvrátit katastrofu. Až potom se mělo mluvit o reformách,“ postěžoval si miliardář Warren Buffett v televizi CNBC. Američané nyní trpí tak silným znechucením z politiky, že si vlastně nikdo nad konečnou dohodou doopravdy neoddychnul. Kompromis má navíc několik děr, byť mohou obě strany donekonečna opakovat, jak nakonec ve jménu demokracie dokázaly úspěšně nalézt společnou řeč. Kromě zvýšení stropu tak, aby jeho další posun nebyl nutný až do příštích voleb, má schválený zákon také snížit rozpočet během následujících deseti let o jeden bilion dolarů (předchozí neúspěšné návrhy hovořily o čtyřech bilionech). To se možná na první pohled zdá jako hrozivé číslo, ovšem jen do té doby, než se podíváme na skutečné prognózy vývoje amerického dluhu. Výpočty amerického rozpočtového výboru (Congressional Budget Office) vypadají hrozivě. I kdyby si USA měly ponechat dnešní úroveň zadlužení, tedy necelých 95 procent z HDP, musela by vláda každý rok snižovat výdaje nebo zvyšovat daně o 8,3 procenta HDP a to po následujících 75 let. Jen v následující dekádě by tak bylo nutné vytvořit úspory ve výši patnácti bilionů. Ne jednoho, ne čtyř, ale patnácti. „Potřebujeme vytvořit rezervy, které sahají daleko za to, co bylo ujednáno. O republikánech si můžete myslet, co chcete. Oni alespoň rozumějí tomu, že náš stát je zlomený. Netuší ovšem, jak moc,“ napsal v článku pro časopis BusinessWeek známý ekonom Laurence Kotlikoff. Podle jeho výpočtů rostou jen sociální výdaje (včetně programů Medicare a Medicaid) o čtyři biliony ročně.
Drahé zdraví
Je přitom zvláštní, že ještě nedávno, v 90. letech za vlády Billa Clintona, se debata o federálním zadlužení stáčela docela jiným směrem. Mělo se totiž za to, že USA má dluhů příliš málo. Celkem odpovídaly přibližně šedesáti procentům HDP. Od té doby se samozřejmě přihodila spousta věcí, jmenovitě válka v Afghánistánu, v Iráku, dvě série rozsáhlých Bushových daňových zvýhodnění, propad hypotečního trhu a následná finanční krize a s ní související recese. Skoro by se chtělo říct, že nebýt těchto nečekaných událostí, americké veřejné rozpočty by byly ve svěží formě, do které se přece zase musí brzy dostat. Jenže ani to není zdaleka pravda.
Spojené státy mají totiž velmi podobné potíže jako Evropa, byť si to patrně stále nedokáží otevřeně přiznat. Mandatorní výdaje rozpočtu stále rostou s tím, jak se pomalu zhoršuje demografie obyvatelstva. Jeden pracující člověk ještě v šedesátých letech platil příspěvky na pokrytí dalších pět lidí. V současnosti už z jeho platu benefitují pouze tři lidé, přičemž projekce do roku 2030 hovoří o tom, že poměr bude dále klesat až na 1 : 2,2.
Největším problémem je přitom právě program Medicare. Pod sexy názvem se skrývá speciální systém sociálního zabezpečení lidí v důchodovém věku, který se trochu vymyká evropskému chápání sociální sítě. Byl zaveden až v roce 1965 (což je oproti starému kontinentu velmi pozdě) a je z něj hrazeno 80 procent nákladů na zdravotní péči, přičemž zbylých dvacet si musí příjemce buďto doplatit sám z vlastní kapsy, nebo ze soukromého pojištění. Přitom prakticky jediným zdrojem financování byla dosud daň z příjmů fyzických osob v sazbě 2,9 procenta. Obamova reforma zdravotnictví sice zavedla alternativní financování, jako jsou daně z některých léčiv nebo z luxusních lékařských zákroků, zároveň ovšem zvýšila pokrytí celého programu. Není tak divu, že Medicare společně s Medicaid (zdravotnictví pro chudé) tvoří největší část rozpočtu, konkrétně 23 procent. Američané tak za tyto speciální programy ve zdravotnictví ročně zaplatí téměř 800 miliard dolarů.
„Ta čísla jsou tvrdá, především do budoucna. Investoři si dokáží spočítat, kolik mohou půjčit a kolik z toho mohou dostat zpátky,“ varoval bývalý kongresman Bill Frenzel v komentáři pro agenturu Bloomberg. K tomu si můžeme směle připočíst hrozby ratingových agentur, které reálně zvažují snížení ratingu USA. To by náklady na správu dluhů výrazně zvýšilo.
Nevzdávat se
Potíž může být také v tom, že intelektuální elita Spojených států je rozdělena tak jako nikdy předtím. Ostatně debata ohledně zvýšení stropů zadlužení to dokazuje víc než jasně. Liberální ekonomové jsou přesvědčeni, že škrty jsou v současné době tím vůbec nejhorším možným řešením. Cosi jako pouštět pacientovi žilou. Podle nich by se naopak mělo pokračovat ve fiskálních stimulech a podporovat domácí poptávku. Zkrátka postupovat podle standardní keynesiánské ekonomie.
„Byla by to hrozná politika, dokonce i kdyby fungovala. Opakuji ještě jednou. Teď není čas na snižování výdajů. Způsob, jakým někteří rádoby velcí odborníci přesunuli debatu od tvorby pracovních míst směrem k deficitům je hlavní důvod, proč jsme v této depresi uvízli,“ píše na svém blogu Paul Krugman, ekonom ověnčený Nobelovou cenou. Podotkl, že USA řeší zadlužení v době, kdy jsou úroky z dluhopisů rekordně nízko, a bojí se inflace, zatímco mzdy stagnují. „Republikáni zvolili politiku vydírání. Řekli: buďto budeme škrtat, nebo potopíme světovou ekonomiku. Tím, že tuto politiku prosadili a v podstatě za ní nenesli vůbec žádné politické náklady, se USA přiblížily statusu banánové republiky,“ říká Krugman.
Pravdou je, že některé argumenty liberálů dávají smysl. Především je to pohled na skutečnou cenu amerického dluhu. Pokud očistíme cenu dluhopisů o inflaci, vidíme, že USA si mohou půjčovat v podstatě s negativním úrokem. To znamená, že investoři by za poskytnutí peněz státní pokladně v podstatě ještě zaplatili.
Na druhou stranu není těžké pochopit, proč velké části americké veřejnosti vadí pomyšlení na další zadlužování. Od začátku krize nalila vláda na trh odhadem více než tři biliony dolarů jen na záchranu ekonomiky a výsledky se na životě průměrného Američana v podstatě neprojevily. Nezaměstnanost se stále nedaří stlačit pod devět procent. A dluhy neustále narůstají.
„Liberálové, kteří jsou naštvaní, že škrty podkopou ekonomii, se velmi pletou. Existují studie, podle kterých jedno procento fiskálních restrikcí způsobí snížení HDP o půl procenta za dva roky. Konsolidace veřejných rozpočtů je nezbytná, nemůžeme se zadlužovat donekonečna, to zkrátka není možné,“ říká Josh Barro, profesor z newyorského Manhattan Institutu.
Nemluvě o tom, že když si lidé v posledních volbách do Kongresu zvolili většinovou převahu republikánů, jasně tím řekli, co vlastně chtějí. Trefně to vyjádřil Sean Theriault, ekonom z Univerzity v Texasu: „Vzkaz, který voliči poslali a který kandidáti velmi dobře slyšeli, zní – chceme snížit dluh, nepřipusťte kompromis, nikdy se nevzdávejte.“
