Konec krize na (ne)dohled

Za zlepšením některých parametrů ekonomik může být jen víra ve změnu

Poslední dva týdny plní média zprávy o částečném oživení. Přicházejí zejména z Ameriky. Je vysoce pravděpodobné, že liberální prostředí a celkový ekonomický potenciál způsobí obrat směrem ke konjunktuře nejdříve právě v USA. Je ale otázkou, do jaké míry jsou poslední zprávy skutečným důkazem o ústupu krize. Některá fakta, o nichž se již moc nehovoří, naznačují, že současné oživení je spíše z kategorie přání otcem myšlenky.

Média pod tlakem Moderní svět je z velké části založený na očekávání. Zjednodušeně řečeno, často opakovaný výrok o hrozícím pádu banky dokáže zničit i zcela zdravý finanční ústav. Moc, kterou spotřebitelé uplatňují prostřednictvím své nálady, je neuvěřitelně velká. A zdá se, že americká administrativa si to dobře uvědomuje. Vláda v zoufalé snaze obrátit ekonomiku směrem nahoru vyvíjí obrovský tlak na média, která pak téměř bez ohledu na hlubší souvislosti adorují jakékoli náznaky oživení. „Světové elity včetně Financial Times si přejí, aby krize už skončila. Proto je přání otcem myšlenky,“ nechal se slyšet ředitel Masarykovy dělnické akademie a bývalý ministr zemědělství Jan Mládek. Tato strategie může mít i úspěch. Pokud budou spotřebitelé dostatečně upevněni ve víře v lepší zítřky, moc jejich nálady by mohla převálcovat přetrvávající problémy ve finanční sféře.

Není všechno zlato Bankovní sektor totiž na jednu stranu hlásí skvělé výsledky, překonávající všechna očekávání analytiků, jenže viděno Mládkovou optikou lze úspěšně pochybovat o tom, že měřítka analytické obce jsou nastavena na nejpřísnější pohled. Stádně optimistický pohled však potvrzuje i průzkum amerického měsíčníku Blue Chip Economic Indicators mezi tamními ekonomy ze soukromého sektoru. „Konec recese ve třetím čtvrtletí letošního roku očekává zhruba devadesát procent námi dotázaných ekonomů,“ uvádí Blue Chip. Mírně úsměvně tyto myšlenky působí zejména při pohledu na údaje o hrubém domácím produktu (HDP). Pokles se sice z hrozivých 6,4 procenta za leden až březen letošního roku výrazně zmírnil na meziroční pouhé procento, nicméně pokud bychom za signál konce recese brali inverzi jejího počátku, tedy růst HDP po dvě čtvrtletí za sebou, musela by už americká ekonomika růst nyní, aby bylo možné ve třetím čtvrtletí považovat recesi za minulost. Přesto Fed již koncem minulého měsíce uvedl, že hospodářská recese polevuje a na většině území Spojených států amerických se ekonomická aktivita začíná stabilizovat. Za zmínku stojí opoziční názory například Nouriela Roubiniho, který si udělal jméno na precizních predikcích vývoje krize. Roubini upozorňuje hlavně na vliv nezaměstnaností. „Oživení pro příští rok bude dle mého názoru velmi slabé. Dosáhneme růstu možná kolem jednoho procenta HDP. Stále více naopak sílí riziko, že oživení bude jen dočasným vydechnutím před dalším velkým propadem,“ uvádí Roubini.

Nezaměstnanost a banky Pokud se podaří udržet nezaměstnanost v USA pod deseti procenty, Roubiniho scénář by nemusel nastat. V opačném případě je téměř jistý. Klesající příjmy povedou k nižší spotřebě domácností, jimž předchozí propad cen akcií a nemovitostí vydrancoval velkou část úspor. Opět se bude hrát o náladu spotřebitele. Převáží-li tendence k úsporám a neutrácení, nastane kaskádový efekt. Menší spotřeba bude mít za následek menší poptávku, pokles cen, snížení výroby, rušení pracovních míst, ještě menší příjmy spotřebitelů, a recese tedy potrvá déle. Úbytek pracovních míst vyústí v další zabavování nemovitostí, což způsobí ztráty bankám.
„Připustíme-li míru nezaměstnanosti nad deset procent, problémy se splácením dluhů se promítnou nejen u hypoték, ale i u komerčních nemovitostí, kreditních karet (EURO xx/2009), studentských úvěrů a podobně,“ zdůrazňuje Roubini.
I na poslední sérii výsledků amerických bank je třeba dívat se s jistou dávkou obezřetnosti. Třicetiprocentní růst zisku bank Goldman Sachs a JPMorgan Chase vypadá z hlediska optimisty báječně. Koneckonců se za obecnou pravdu považuje fakt, že banky, které krizi odstartovaly, z ní vystoupí jako první. Výdělky Citigroup a Bank of America už působí jako z říše snů. Druhá jmenovaná vydělala 3,2 miliardy dolarů, přičemž očekávání analytiků směřovalo k 1,8 miliardy dolarů. Citigroup je případ sám pro sebe. Zisk 4,28 miliardy dolarů přichází po prorokované ztrátě více než tří miliard dolarů! Index Standard & Poor’s posílil v reakci na tyto červencové zprávy o sedm procent. Také evropští investoři práskli býka do zadku a hned z toho byl růst burzovních indexů o 8,2 procenta. Jaký výhonek může být zelenější?

Zelený je i plevel Bohužel je za skvělými čísly hodně skrytých „ale“. Předně trvá a progresivně se zhoršuje situace s nesplácenými úvěry. To banky nutí oprávkovat a být přepečlivě opatrnými při poskytování nových úvěrů (což v důsledku brzdí ekonomiku země – a opět to vše končí u Roubiniho argumentů). Na druhé straně Fed napumpoval do ekonomiky, respektive do finančního sektoru, tolik peněz, že banky se na svůj tradiční úvěrový byznys nemusejí vůbec spoléhat. Používají peníze Fedu k obchodům na finančních trzích, vydělávají na primárních emisích a financují celou armádu lobbistů, jejichž úkol je jasný – učinit plánované regulace bezzubými. „Řeknu vám, v čem je problém. Banky na lobbing v tomhle směru vydávají třikrát větší objem peněz než druhá největší lobbistická skupina ve Washingtonu,“ poukazuje na zjevně nepříliš košer chování bankéřů republikánský (sic!) kongresman Colin Peterson. Dílčí úspěchy už lobbisté mají za sebou, například v Evropě naprosto neslýchané vlastní oceňování rizik bez dohledu auditora. Dále zázrak jménem Citigroup do černých čísel nevytáhly brilantní kroky managementu, nýbrž prachobyčejný prodej jedné z divizí. Navíc platí, že být malý znamená být v ohrožení. Letos v USA zkrachovalo už šedesát bank a problémy má také – velikostí nikoli zrovna zanedbatelná – banka CIT, zaměřená na sektor malých a středních podniků.

Pohled do Česka Dění v Americe je pro naši budoucnost samozřejmě klíčové, avšak podstatné jevy se k nám z historické zkušenosti přesouvají s nejméně půlročním zpožděním. Vezmeme-li navíc v potaz nepružné tržní prostředí, nepolitickou loutkovou vládu, obří míru korupce a klientelismu, vyznívá naše ekonomika ve srovnání s americkou až hyperrigidním rakousko-uherským dojmem. Skoro by se až chtělo říct, že oživení přijde nám samým navzdory. Kdy, to už je jiná otázka.
Psí oči, které domácí politická i ekonomická elita obrací k Německu coby našemu nejvýznamnějšímu exportnímu teritoriu, pravděpodobně zůstanou fixované na mlhavý bod v dáli ještě dlouho. Obzvláště proto, že německý růst de facto růstem vůbec není. Nedávný boom pozitivních zpráv o růstu průmyslu u našich sousedů téměř o čtyři procenta je vhodné považovat za běžný sezonní jev. A mezičtvrtletní zvýšení HDP o 0,3 procenta bylo vyvoláno hlavně investicemi do domácí infrastruktury, což se České republiky prakticky nedotkne. Nejde tedy o růst, nýbrž o kopírování dna. Za procentuálním skokem se skrývá pouze extrémně nízká srovnávací základna z loňského roku. „Vzhledem k tomu, že český průmysl kopíruje vývoj toho německého do značných detailů, naděje na následování ,vzestupu‘ Němců jsou liché,“ uvádí Mládek. Statistika mu dává za pravdu. Poslední publikovaná čísla ukazují na propad mezi dubnem a květnem o 2,1 procenta. To je absolutně nejhorší výsledek od propuknutí krize. Stejně tak meziroční propad HDP za 2. čtvrtletí, ohlášený minulý pátek, je smutným rekordem za dobu existence České republiky. Skutečné oživení takhle opravdu nevypadá.