Uzákonění registrace vysokoškolských profesorů a docentů má podpořit kvalitu vysokoškolské výuky. Jde však hlavně o evidenci. Řadě soukromých škol a jejich studentům to přinese potíže.
Autor: Microsoft.com
Parlament schválil zákon proti „létajícím profesorům“. Má vzniknout registr profesorů a docentů. Akreditační komise díky němu získá přehled o tom, kteří pedagogové mají na kterých školách úvazky, a neschválí programy bez odborného zajištění.
„Omezení přichází pět minut po dvanácté,“ tvrdí Milan Kašík, prorektor Vysoké školy finanční a správní. „Když součet akreditovaných studijních oborů a předmětů podělíme počtem docentů a profesorů, zjistíme, že značná část soukromých, ale možná i veřejných vysokých škol bude mít vážné problémy,“ dodává.
Odkud přilétli Létajícím profesorem bývá označován profesor nebo docent, obvykle pedagog veřejné vysoké školy, který učí i na dalších školách, obvykle soukromých. „Tento fenomén se rozšířil zejména proto, že pro získání státního souhlasu ke zřízení školy a k akreditaci studijních programů a oborů je nezbytné prokázat, že plán je zaštítěn jmény habilitovaných pedagogů,“ vysvětluje Štěpán Müller, rektor Vysoké školy hotelové. Nové soukromé vysoké školy žádné profesory či docenty neměly. Mohly je získat pouze tím, že je „přetáhly“ z veřejných vysokých škol (obvykle šlo o lidi v důchodovém věku či o pedagogy, kteří byli z nějakých důvodů nespokojeni), a k tomu získaly externí učitele. Protože platy na veřejných školách nejsou oslnivé, pro řadu pedagogů se taková výuka stala významným zdrojem příjmů. „Pokud svou angažovanost nepřehnali, vydělali na tom všichni: veřejné školy se zbavily tlaku na vyšší platy, soukromé získaly potřebné habilitované pedagogy, a studenti měli výuku kvalitativně srovnatelnou,“ domnívá se. Časem se však ukázalo, že tito profesoři sice většinou zvládají výuku na více školách, ale nestíhají se věnovat výzkumu a publikační činnost. Bez toho pedagog časem ztrácí kontakt s vývojem, a to se projeví na aktuálnosti a kvalitě výuky. Navíc vznikla řada škol, fungujících téměř výhradně na bázi „létajících profesorů“, bez interních pedagogů, kteří tvoří základ akademické obce školy. „Z tohoto pohledu je stávající praxe neudržitelná,“ myslí si Müller. Na druhou stranu však důsledné dodržování omezení garance studia jen na jedné škole bude znamenat pro řadu škol existenční ohrožení s řadou negativních dopadů na studenty. Ti budou muset někde dostudovat, jejich tituly budou na trhu práce zpochybněny a nastane spousta dalších problémů. Docenti z praxe**
„Jednou z možností je odebrat školám bez garance výuky habilitovanými pedagogy magisterské studium a umožnit jim výuku pouze na bakalářském stupni,“ domnívá se Müller. Existuje ještě další možnost: na základě přesně stanovených kritérií umožnit školám obecně, aby samy jmenovaly vlastní docenty a profesory pro obory, které se na škole vyučují. Tento postup by umožnil, aby se v daném oboru mohli habilitovat zkušení odborníci z praxe, kteří za současných kritérií titul nemohli získat a přitom by pro kvalitu výuky byli nesporným přínosem.
„Naprosto nepravdivé jsou však informace, že na zahraničních vysokých školách není dovoleno, aby profesor působil na několika vysokých školách,“ podotýká Alois Houdek, prezident Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.
