Na začátku devadesátých let jsem v kuponové privatizaci získal značné množství akcií. Některé jsem hned na začátku prodal, jiné jsem si nechal. Připadalo mi to jako dobrá investice do budoucna. Akcie jako prostředek k dlouhodobému uložení úspor tehdy dokonce doporučila vláda.
Ale v České republice se brzy po kuponové privatizaci začaly dít divné věci. Trh s akciemi byl od začátku neprůhledný, nikdo ve skutečnosti nevěděl, jakou hodnotu měly. Tržní cenu neurčovala jen burza, ale také systém RM-S a nakonec i obchody mimo veřejné trhy. Jedna akcie tedy měla hned několik různých cen. Už tento nepořádek vyloučil mé akcie jako prostředek k výhodnému uložení peněz.
Jak šel čas, začalo to být ještě horší. Ve firmách získávali majoritu většinoví vlastníci, a ti začali malé držitele nemilosrdně likvidovat. Používali k tomu jednoduchý fígl. Odhlasovali si změnu elektronicky registrovaných akcií na listinné a tuto změnu inzerovali v málo čtených časopisech. Kdo si akcie nevyzvedl, tomu „propadly“. Tak jsem přišel o akcii zbrojovky Sellier & Bellot. Majitel mi ji „stornoval“ a vyplatil dvě stě korun. Skvělý výdělek!
A teď se zase objevilo překvapení - vytěsňování malých akcionářů. Už nebudu mít ani akcii České pojišťovny, skupina PPF mě vytěsní. Ano, za slušnou cenu - ale co když akcii prodat nechci? Jediná obrana je zdlouhavá soudní cesta. Pro mě, drobného střádala, je poslední vývoj na akciovém trhu důkazem, že to je možná dobré místo pro hry velkých korporací, ale už ne pro zhodnocování osobních úspor.
