Vláda se minulý týden zabývala poslaneckou iniciativou, podle níž by měly z trestního zákona vypadnout dva paragrafy, které se týkají takzvaných verbálních trestných činů: pomluvy a útoku na státní orgán. Mediálně známější je paragraf trestného činu pomluvy.
Zásah státu do jakéhokoli soukromoprávního vztahu je vždycky ošemetný, a mělo by být jasně definováno, kam až může dojít. Otázkou je, zda se ochrana dobrého jména má dít cestou občanskoprávní, či trestněprávní. Názory na trestnost verbálních trestných činů se liší. Zákonodárce zatím ponechával pomluvu jako trestný čin, protože ji na rozdíl od neúmyslného lživého tvrzení odlišuje právě úmysl. Ten se však těžko prokazuje. Není proto divu, že odsuzujících rozsudků za pomluvu bylo doposud jako šafránu. Vedle právně filozofické otázky, zda má být ochrana osobnosti definována i po stránce trestněprávní, tak vzniká i otázka ryze praktická. Co s paragrafem, jehož aplikace klade výrazné nároky na dokazování, a přitom nemá žádný faktický dopad? Na rozdíl od pomluvy u žaloby na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku není potřeba prokazovat úmysl. Stačí, když zveřejněná informace poškodí či může poškodit dotčenou osobu. A to dokonce v případě, že je pravdivá. Soudy by ovšem měly rozlišovat, když někdo zveřejní citlivou pravdu ze soukromého života člověka, který veřejně nevystupuje, a jde-li o politika či jinou veřejně činnou osobu. Druhý paragraf, který chce skupina poslanců zrušit, se týká útoku na státní orgán. Komunistický trestní zákon znal několik paragrafů, které bránily instituce proti jednotlivci, a které často zneužívala policie i justice. Většina jich již z trestního řádu vypadla, útok na státní orgán v něm však zůstal jako postkomunistický relikt. Že se nakonec může hodit i v současné době, o tom svědčí obžalování bývalého šéfa Sparty Petra Macha právě z tohoto trestného činu. I v tomto případě, stejně tak jako u pomluvy, existuje rovnocenná náhrada za případně způsobenou újmu u civilního soudu. Na ten se totiž mohou obracet nejen občané, ale i právnické osoby, tedy případně i potrefené státní orgány. Těžko ale lze souhlasit s tím, aby požívaly zvýšené ochrany než ostatní právnické osoby, neřku-li osoby fyzické. Problémem jsou soudní průtahy u žalob na ochranu osobnosti. Poslanci proto navrhují novelu občanského soudního řádu, podle níž by o žalobě na ochranu osobnosti musel soud (prvoinstanční i odvolací) rozhodnout do dvou měsíců. I v případě, že poslanecká iniciativa nakonec projde, zůstane v trestním zákoně řada dalších trestných činů verbální povahy. Přitom některé z nich jsou přinejmenším stejně problematické, jako jsou paragrafy, které chtějí poslanci zrušit. Těžko je být například v kůži policejního vyšetřovatele, který se bude zaobírat trestním oznámením na výtvarníka Davida Černého. Na toho žaluje bývalý vůdčí politik národních socialistů kvůli údajnému hanobení rasy, národa, přesvědčení, protože se negativně vyjádřil o vlastnostech českého národa. Opět se tak jedná o gumový paragraf, který lze použít podle libosti. Kde končí kritika určitého chráněného zájmu a začíná jeho urážení a hanobení? Může být například hanobení komunistického či nacistického přesvědčení trestným činem? Po útocích z 11. září 2001 byli někteří občané extremistických názorů obviněni ze schvalování trestného činu. I když později bylo jejich trestní stíhání zastaveno, sám trestný čin v zákoně zůstal. Za sporné lze rovněž považovat řadu paragrafů, které hovoří o podněcování či propagaci extremistických hnutí či názorů. Přestože je pochopitelně ochrana společnosti před extremním jednáním jednou z povinností státu, je otázkou, nakolik lze někoho trestně stíhat za pouhá slova. O tom by koneckonců mohl vyprávět vydavatel knihy Mein Kampf Michal Zítko. Případný úspěch poslanecké iniciativy by tak neměl být konečným řešením, ale spíše začátkem cesty, na jejímž konci by mělo být úplné odstranění verbálních paragrafů z trestního zákona.
