Čeští socialisté se z mlhavých výšin svého marxismu-keynesismu snesli zpět na zem. Tedy ne úplně, ale k bezpečnému přistání v realitě dnešních dnů už jim schází jen pár metrů.
Posuďte sami. Zatímco na počátku dubna předseda ČSSD Jiří Paroubek hlásal prostřednictvím rozhovoru v týdeníku EURO (EURO 3/2009) masivní fiskální injekce do ekonomiky, zacílené na zvýšení spotřeby domácností, nyní už je vše jinak. Teorie o tom, že stát nacpe lidem do kapes peníze, které jim předtím sebral nebo si někde půjčil, a oni vyrazí do ulic „vybílit“ obchody, se zřejmě některým osvícenějším partajníkům podařilo svému nejvyššímu vymluvit. Ale to není vše. Jako mávnutím kouzelného proutku už ČSSD zřejmě odepsala i páně docenta Jiřího Havla 50 ekonomicko-destrukčních pohrom + dvě funkční opatření pro boj s hospodářskou krizí. Socialisté si uvědomili, že poté, co si Jiří Paroubek ve sněmovně hrál se zápalkami, následný předčasně volební požár by mohl stranu pořádně sežehnout. Pod tíhou vaječné bílkoviny a podpořeni průzkumy mezi mladými, nevyhraněnými voliči, zatáhl místopředseda strany Bohuslav Sobotka za záchrannou brzdu. Paradoxně právě člověk, za jehož ministrování se naše země v dobách bezprecedentního růstu zadlužila bezprecedentními deficity. Sobotka pro týdeník EURO prohlásil, že by nerad, aby se volební kampaň zvrhla do nějakého bezbřehého populismu, nicméně prý uvidíme, kdo s tím začne první. Konzervativní žaludek, který si ještě pamatuje na pastelkovné, rozmnožovné a další zhůvěřilosti, udělal sice při absorbování těchto vět dvojité salto s třemi vruty, na druhé straně Sobotka v rozhovoru (viz s. 54) působil přesvědčivě. Na většinu otázek, směřujících na konkrétní čísla v konkrétních reáliích dnešní podoby rozpočtu a jeho blízké budoucnosti, sice nedokázal reagovat jinak než snahou odvést téma. Přesto se snažil dokázat, že proměna sociálnědemokratického programu, respektive jeho ekonomické části, je opravdu důkladná. Z populismem čišícího pamfletu, který by nejednoho nutil uvažovat o ekonomické emigraci, to straně trvalo dva měsíce, než dospěla ke stále sice ještě nebezpečně rozhazovačnému, avšak o pět řádů realitě bližšímu dokumentu.
Z toho plyne otázka. Myslí to hoši a děvčata z Lidového domu vážně? Jak dlouho jim bude trvat návrat k předchozí ideologii reálného paroubkismu? Možná socialistům při pohledu na trh se státními dluhopisy v Evropě i ve světě došlo, že i kdyby stokrát chtěli, nikdo jim ty stovky miliard korun nad rámec nutného dluhu v nejbližších letech na experimentování nepůjčí. Cílem sociální demokracie je prý udržet deficity v době krize pod pěti procenty HDP a po ní co nejrychlejší návrat do relativně klidných vod maastrichtských kritérií. Uvidíme.
