Jedním z pomalu vymírajících řemesel je smyčcařství. V České republice působí zhruba už jen posledních 15 výrobců smyčců. „Hlavní důvod je jasný. Mladí lidé nemají přílišný zájem o klasickou hudbu. Takže se už nekupuje tolik tradičních hudebních nástrojů jako dřív,“ vysvětluje smyčcař Petr Auředník.
„A navíc - když už někdo na housle hraje, často si kupuje smyčec od houslaře. Ten možná nabídne levnější výrobek, ale obvykle ne v takové kvalitě, jako specialista,“ dodává Auředník.
I když konkurence v oboru není příliš velká, stejně nemají smyčcaři zakázek nadbytek. „Prodám tak jeden nebo dva smyčce měsíčně. Cena bývá v rozmezí 15 až 25 tisíc korun. Momentálně mě proto živí spíš opravy starších výrobků. Například právě teď opravuji jeden, jehož hodnota je zhruba půl milionu korun,“ říká živnostník.
Kromě nedostatku zákazníků se ale musí umělečtí řemeslníci vyrovnat i s ubývajícími zdroji materiálů. Používané dřevo brasil nebo vzácný fernambuk se dovážejí z Jižní Ameriky. Protože ale byla těžba v Amazonii razantně omezena, stává se z těchto dřevin nedostatkové zboží.
Dalším používaným materiálem je slonovina. S tou se ale zase nesmí obchodovat, takže ji nahrazuje mamutovina. Tedy materiál z objevených mamutích klů. To je samozřejmě také velmi vzácný zdroj. „Takže nejenže jsou tyto materiály drahé. Ještě větším problémem je jejich nedostatek. Dostanou se k nim jen výrobci, kteří mají dobré kontakty. Tedy třeba němečtí podnikatelé, kteří dělají umělecké řemeslo ve třetí nebo čtvrté generaci. Já naopak už pomalu nemám z čeho vyrábět,“ stěžuje si Petr Auředník.
Tuzemské smyčcaře tedy tlačí hned dvojí nedostatek. Stávají se proto dalším ohroženým druhem uměleckých řemeslníků.
