Robert Reich považuje za rozhodující faktor pro hospodářský růst spotřebu domácností. Zároveň tvrdí, že spotřeba
domácností je ohrožena vysokou nezaměstnaností. Toto ohrožení plyne zejména z používání outsourcingu a nových technologií. Například je velice jednoduché nahrazovat zaměstnance programovým vybavením. Tyto tvrzení se sice zakládají na pravdě, ale vůbec neuvažují druhou stránku celé věci. Každý si dovede představit, že nové technologie (stroje, programy atd.) musí být nejprve někde vymyšleny, poté vyrobeny, prodány a neustále udržovány. K jejich produkci je tedy nutně potřeba lidské práce.
Stejné je to s outsourcingem. Zde se práce vlastních zaměstnanců nahrazuje zpravidla na určitou dobu prací cizích zaměstnanců. Úbytek pracovní síly je tak mnohem menší než se může na první pohled zdát a je dost možně, že není prakticky žádný. To však není celé. Jak je známo,
nové technologie jsou do výroby nasazovány za účelem zvyšování hospodárnosti, kvality a dostupnosti nabízených produktů, tak aby podnikatel mohl prostřednictvím lepších produktů, které poskytuje spotřebitelům, maximalizovat zisk. Nové technologie a metody produkce jsou tak základním pilířem lepšího uspokojování přání spotřebitelů a zároveň nutnou podmínkou pro hospodářský růst. Stačí se jen podívat na nezaměstnanost v rozvojových zemích, jejichž ekonomiky jsou jen poskrovnu vybaveny strojním zařízením, natož novými technologiemi, a srovnat ji s nezaměstnaností ve vyspělých zemích.
Co se týká daňových úlev pro bohaté Američany Reich, tvrdí,
že tito lidé již utrácejí tolik, kolik chtějí. Domnívá se proto, že již více utrácet nebudou a že většinu získaných peněz investují, a to především v zahraničí. Je třeba říci, že takovéto domněnky se mohou, ale nemusí vůbec splnit. Připustíme-li, že bohatí Američané investují svoje dolary někde jinde, je velice pravděpodobné (nikoliv však jisté), že zisky z těchto investic zase přivedou nazpět byť v jakékoliv formě do Spojených států.
V oblasti zdanění považuje tento význačný ekonom rovnou daň tak, jak ji navrhuje ODS, za krok zpět a tvrdí, že neodpovídá principu oběti. Ten znamená, že koruna pro člověka s vysokými příjmy je méně než pro člověka s nízkými příjmy. Sebereme-li tedy člověku s vysokými příjmy jednu korunu, musí podle tohoto principu pocítit menší oběť než člověk
s menšími příjmy. Z této skutečnosti musí nutně plynout schopnost ekonomů měřit užitek člověka z peněz a meziosobně ho srovnávat. Po stanovení tohoto předpokladu pak můžeme následně stanovit oběť. Je však jasné, že změřit něco tak subjektivního, jako je užitek jednoho člověka, je nemožné. Nedokážeme-li objektivně změřit užitek jednoho člověka, pak není ani možné meziosobně srovnávat užitky různých lidí. Vezmeme-li zjednodušeně například člověka, který si chce koupit za milion byt, a vezmeme-li mu jednu
korunu, je možné, že mu uděláme větší škodu než člověku, který má deset korun a jde si koupit osm rohlíků za jednu korun. Nicméně i v tomto případě můžeme jen stěží něco říci o užitcích obou zúčastněných, natož je měřit.
Navíc je zřejmé, že z principu oběti nemusí nutně plynout progresivní zdanění, ale může z něj plynout i řešení typu ODS.
Hynek Řihák
Praha
