Bushovy daňové úlevy jsou vyhazováním peněz, říká bývalý ministr
Robert B. Reich (57), vystudoval prestižní Dartmouth College, byl stipendistou na University of Oxford a na Yale Law School získal doktorát z práv. Absolvent těchto špičkových škol se do všeobecného povědomí zapsal jako ministr práce v administrativě bývalého amerického prezidenta Billa Clintona. Kromě toho je autorem devíti knih a několika set článků, které pravidelně publikují nejvýznamnější americká média. Momentálně Reich působí jako profesor sociální a hospodářské politiky na Brandeis University. Se svou manželkou již přes dvacet let žije v americkém univerzitním městě Cambridge, stát Massachusetts, kde také vychoval své dva syny. Českou republiku navštívil Reich počátkem října, aby převzal ocenění nadace Vize 97 Václava a Dagmar Havlových.
EURO: Nejnovější ekonomická data nasvědčují tomu, že ve Spojených státech již je po recesi a ekonomika se nachází na růstové trajektorii. V jednom ze svých posledních článků jste se však skepticky vyjádřil o vypovídací schopnosti vývoje hrubého domácího produktu, na jehož základě američtí ekonomové usoudili, že recese už před časem skončila. REICH: Řekl bych, že nejdůležitějším ukazatelem je zaměstnanost. Současné oživení ekonomiky Spojených států je však neobvyklé tím, že nezaměstnanost je stále vysoká a propouštění neustalo. Lidé zkrátka necítí, že přišlo oživení měřené tempem růstu HDP. Pocity jsou přitom mimořádně důležité, protože ovlivňují to, kolik lidé spotřebovávají. Když cítí, že je jejich zaměstnání ohroženo a že je nejspíše čeká výpadek příjmů, těžko půjdou utrácet do nákupních center. Mám-li být upřímný, je tu padesátiprocentní šance, že americká ekonomika upadne zpět do recese. EURO: Co by mělo být oním rozhodujícím faktorem, který by stáhl ekonomiku zpátky na dno? REICH: Spotřebitelská důvěra je velice nízká a společnosti vytvářejí zisky hlavně tím, že využívají outsourcingu a automatizace. Rozhodujícím faktorem je spotřeba domácností. V posledních letech tato spotřeba rostla hlavně díky možnostem nákupů na splátky. V prostředí, kde úrokové sazby klesaly, se tak zvětšovaly možnosti domácností pro další nákupy. Tyto dny jsou však již pryč. Úrokové sazby jsou rekordně nízké. Prostor získaný nedávnou daňovou úlevou pro rodiny s dětmi byl již vyčerpán. Jediným zdrojem prostředků pro nákupy zůstávají mzdové příjmy. Nejistota na pracovním trhu však stále přetrvává, a tak existuje riziko, že spotřebitelé omezí své výdaje a stáhnou s sebou všechno ostatní.
EURO: Řekl jste, že nezaměstnanost lépe vystihuje stav ekonomiky než údaje o HDP. Klasická ekonomická teorie však hovoří o tom, že nezaměstnanost a produkt jsou propojené veličiny. Klesne-li zaměstnanost, má to konkrétní negativní dopad na produkt. Jinými slovy, obě veličiny popisují téměř totéž, jen jiným způsobem. REICH: Stará pravidla však, zdá se, už neplatí. Pro společnosti je dnes mnohem snazší využívat outsourcing, a to hlavně díky moderní technologii a globalizaci. Nikdy také nebylo jednodušší nahrazovat zaměstnance pomocí programového vybavení. V dobách, kdy zmiňované ekonomické zákony vznikly, byl hospodářský cyklus dobře předvídatelný. Neexistoval typ oživení, při kterém neroste, nebo dokonce klesá počet pracovních míst, což je situace, které jsme dnes svědky.
EURO: Jako argument pro ekonomické oživení lze uvést i fakt, že akcie největších finančních institucí světa, například Citigroup, již několik měsíců vykazují rostoucí trend, který přichází po několika letech stagnace či poklesu. REICH: To je pravda, ale je třeba si uvědomit, že ceny akcií odrážejí dvě věci: důvěru investorů a zisky společností. Společnosti vydělávají díky nárůstu produktivity, který je způsoben hlavně tím, že nenabírají nové lidi a například nahrazují pracovní místa vyspělou technologií. Tyto zisky negenerují nová pracovní místa, spíše naopak. A jsme zase u toho, že klasické zákony ekonomie už nemusí platit.
EURO: Nakolik se na poslední recesi podílel i zvláštní spletenec vztahů mezi analytiky, investičními bankéři, právníky, auditory a korporacemi? REICH: Před třemi roky splaskla bublina živená iracionálními očekáváními. Wall Street na tom měla bezpochyby svůj podíl. Nyní již víme, že někteří analytici hráli divadlo a ceny akcií vzhledem k ziskům dosahovaly šílených hodnot. Hodně drobných investorů vstoupilo v 90. letech na trh s očekáváním dalšího růstu. Ve druhé polovině desetiletí zaznamenaly Spojené státy nárůst počtu domácností, které investují do akcií, z 25 na 50 procent. Mnoho z těchto lidí vstoupilo na trh, protože byli nezdravě optimističtí a tento jejich pocit podporovali i analytici z Wall Street.
EURO: Investiční banky za své prohřešky zaplatily celkem přes půl miliardy dolarů. Zdá se vám to dostatečné na to, aby se v budoucnu obdobné situace neopakovaly? REICH: To je relativně směšná suma vzhledem k tomu, jakých výnosů tyto instituce dosahují. Nové zákony a tvrdší dohled nad trhem účinně zamezí těm nejhorším prohřeškům. Většina zúčastněných, ať už jde o ředitele společností, právníky, investiční bankéře či účetní, je však stále na svých starých místech a jen málokdo byl označen za černou ovci, případně byl potrestán.
EURO: Vypadá to, že nejste velký optimista, pokud jde o potrestání nejvyšších představitelů společností. Domníváte se, že bude odpovídajícím způsobem postižen například šéf Enronu Kenneth Lay? REICH: Počet nejvyšších představitelů amerických společností (jež figurovaly ve skandálech posledních let), kteří skončili ve vězení, je mimořádně malý. Systém zkrátka nepotrestal ty, kteří být potrestáni měli. Lay je dobrým příkladem toho, jak je obtížné dostat před soud nejvyšší manažery. Lidé, kteří byli v těchto kauzách stíháni, byli potrestáni za relativně přímočaré trestné činy, jako je obchodování na základě důvěrných informací, ničení důkazů, účtování osobních výdajů do firemních nákladů. Tyto věci není tak těžké prokázat. Pokud se ale pustíte do analýzy složitých finančních transakcí, které Enron dělal, je prakticky nemožné dokázat nekalý záměr. Může se tak stát, že ty nejhorší případy a jejich aktéři se nikdy nedostanou před soud.
EURO: V souvislosti s těmito skandály se hodně začalo mluvit o corporate governance. Existují již první studie, že dobrá corporate governance vede k lepší výkonnosti společnosti a jejích akcií. Budou investoři masověji preferovat společnosti, které přísně dodržují principy dobrého řízení a správy společností? REICH: Velmi bych si přál, aby byl trh s informacemi takto efektivní. Bohužel tomu tak není. Pro mě osobně je velkou otázkou, jak je možné, že se spálili i institucionální investoři, kteří mají všechny možnosti, aby byli plně informováni. Jak je možné, že analytici investičních bank přesvědčili i tyto investory, kteří jsou velice sofistikovaní? Faktem je, že trh s informacemi na Wall Street není ani zdaleka tak efektivní, jak se předpokládalo. Myslím, že tlak investorů nakonec povede k nezávislejším radám ředitelů společností. Osobně doufám, že zavedeme systém, ve kterém musí být většina členů rady ředitelů nezávislá, nominovaná a volená akcionáři.
EURO: Daňové reformy republikánského prezidenta Bushe jste kritizoval v mnoha článcích a vystoupeních. Proč jste přesvědčen o jejich špatnosti? REICH: Daňové úlevy, které během následujících pěti let dosáhnou 1,7 bilionu amerických dolarů, jsou velkým vyhazováním peněz, které ekonomiku nepovzbudí. Pokud přisoudíte daňové úlevy bohatým vrstvám a doufáte, že budou více utrácet, obelháváte sami sebe. Bohatí již utrácejí tolik, kolik chtějí – to je přece samotná definice bohatství. Ekonomie strany nabídky však stojí na předpokladu, že bohatí budou své „nové“ peníze investovat. Nepočítá však s tím, že v globální ekonomice mohou investovat kdekoliv ve světě, tedy nejen ve Spojených státech. Bushovy daňové úlevy jen prohlubují nerovnost v příjmech, která je dnes největší od dvacátých let minulého století. Místo daňových úlev bychom měli investovat do vzdělání, tvorby pracovních míst a zdravotní péče. Naši lidé jsou tou pravou stranou nabídky. Lidský kapitál je důležitější než ten finanční, pokud jde o budoucí produktivitu. Vlády by měly mnohem více utrácet na podporu vzdělanosti, i kdyby to mělo znamenat deficitní hospodaření. Vztah mezi úrovní vzdělanosti a ekonomickým rozvojem v delším období byl historicky prokázán a funguje.
EURO: Současná opatření trochu připomínají politiku, kterou se v první polovině 80. let snažil prosazovat Ronald Reagan. Jeho daňová opatření však vyústila v obrovské deficity federálního rozpočtu, protože výpadek daňových výnosů z důvodu snížení sazeb nebyl kompenzován nárůstem těchto výnosů z titulu vyšší ekonomické aktivity. REICH: Ano, současná vláda používá přesně tu samou strategii. Republikánská myšlenka je mít malou vládu. Proto republikáni nemají rádi sociální zabezpečení, státní zdravotní péči pro starší… Jedinou oblast vládních výdajů, kterou preferují, jsou výdaje na zbrojení. Reagan tak dokázal „vybudovat“ obrovské rozpočtové deficity ve výši 300 miliard dolarů ročně. Když nastoupila v roce 1993 Clintonova vláda, nebyla jiná možnost než výdaje omezit. Na konci Clintonovy éry byl rozpočet vysoce přebytkový, ale George W. Bush a jeho vláda jdou zase cestou deficitů.
EURO: Vypadá to, že té „klasické“ ekonomii strany nabídky moc nevěříte. REICH: Nevěřím, protože jsme ji v praxi vyzkoušeli v 80. letech. Otestovali jsme, zda tato teorie platí. Daňové sazby byly prudce sníženy. Na začátku Reaganovy vlády byl strop pro daň z příjmu 70 procent, prezident jej snížil na 28 procent a předpokládal, že daňové výnosy výrazně vzrostou, přesně jak předpokládá Lafferova křivka. Skutečnost však byla jiná a vláda nadělala obrovské deficity. Ekonomie strany nabídky má zkrátka tu smůlu, že jako jedna z mála byla vyzkoušena v praxi.
EURO: Co říkáte na myšlenku takzvané rovné daně, kterou v České republice prosazují některé pravicové strany? REICH: Je to krok zpět. Současný systém je postaven na principu rovné oběti. Bohatší člověk by měl platit větší část svých příjmů tak, aby se pociťovaná újma v důsledku zdanění rovnala té, kterou při zdanění cítí jeho kolega s nižšími příjmy. Pokud bychom zavedli rovnou daň, lidé s vyššími příjmy zaplatí na daních méně a lidé s nejnižšími příjmy naopak více. Byl to dokonce sám Adam Smith, který řekl, že progresivní systém zdanění je lepší než rovná daňová sazba.
EURO: Přibližně před měsícem zkrachovala jednání Světové obchodní organizace v mexickém Cancúnu. Představitelé Spojených států a Evropské unie z tohoto neúspěchu obvinily rozvojové země. REICH: Neúspěch jednání v Cancúnu je skandální. Vyspělé země by se za sebe měly stydět. Farmářské subvence ubíjejí rozvojové země, které zoufale potřebují zdroje získané exportem zemědělské produkce. Je nesmírně pokrytecké, když vyspělé země tvrdí, že dělají, co je v jejich silách. Přitom ani neumožní rozvojovým zemím vyvážet. Rozumím tomu, že Evropa a Spojené státy mají politický problém. Farmáři jsou politicky silní a mají relativně velký vliv. Není přitom pochyb o tom, že naše farmy jsou vysoce efektivní a nepotřebují subvence, které získávají. Tyto dotace bychom proto měli výrazně snížit.
EURO: Jak vnímáte vztah vyspělých a rozvojových zemí v rámci mnohostranného obchodního systému? REICH: Evropa, Spojené státy a zčásti i Japonsko mají morální povinnost prosazovat volný obchod tak, aby z něj mohla těžit většina světové populace. Vyspělé země se chovají pokrytecky, když říkají rozvojovým zemím, aby otevřely své hranice, nebránily obchodu a splatily své dluhy. Přitom samy něco takového nedělají. Je v zájmu bohatých zemí, aby se těm chudším dařilo lépe. Nechci tady narýsovat přímý vztah mezi chudobou a terorismem, protože si nemyslím, že tu nějaký přímý vztah je. Pokud se však chudé národy cítí beznadějně, hrozba terorismu v době globální nestability výrazně roste.
EURO: Fiasko v Cancúnu není prvním výrazným neúspěchem Světové obchodní organizace (WTO) v posledních letech. Před čtyřmi lety zkrachovala jednání v americkém Seattlu. Zasedání v katarském Dohá sice skončilo dohodou, avšak nenásledovala žádná významnější praktická opatření. Vypadá to, že od svého vzniku v roce 1995 zatím WTO nepřineslo hmatatelný pokrok v liberalizaci světového obchodu, což je primárním cílem této organizace. REICH: Světová obchodní organizace je mimořádně důležitá, avšak sama nemůže dělat nic bez patřičné vůle svých členů. Pokud selžou Spojené státy, Evropa a Japonsko ve své vůdčí úloze, může se WTO dostat na hranici své existence, či dokonce zaniknout. Od druhé světové války to byly právě Spojené státy, které vedly svět na cestě liberalizace mezinárodního obchodu. Spojené státy by si měly v současné situaci uvědomit svoji odpovědnost. Zahraniční politika postavená primárně na militarismu, a ne na liberalizaci obchodu či globálním ekonomickém rozvoji, je nebezpečná a v konečném důsledku neúčinná.
EURO: Česká republika a několik dalších zemí se má za necelý rok stát novými členy Evropské unie. Jak se díváte na toto rozšíření z pohledu Američana? Kde vidíte příčinu toho, že Evropa v ekonomickém vývoji stále zaostává za USA? REICH: Doufám, že rozšíření Evropskou unii posílí. Z ekonomického hlediska je integrace trhů dobrou věcí. Nevnímám svět jako hru s nulovým součtem, tedy že když některý region roste, je to na úkor jiného. Spojené státy na tom budou lépe, když na to bude lépe Evropa. Zaostávání za USA je způsobeno třemi faktory: rigidní trh práce, nedostatečné investice do lidského kapitálu a infrastruktury a konzervativní makroekonomická politika. Netvrdím však, že Amerika je lepší než Evropa, máme množství vlastních problémů.
EURO: Myslíte, že by Evropě prospěl americký systém rychlého najímání a propouštění zaměstnanců na základě toho, jak se zrovna firmám daří? REICH: Měl jsem na mysli spíše flexibilitu trhu práce v širším pojetí, kdy odbory umožní lidem vykonávat širší okruh činností a zjednoduší se pravidla a klasifikace činností. Trh práce je rovněž pružnější, pokud funguje kvalitní dopravní infrastruktura, která umožní lidem snadno cestovat za prací. Svoji roli rovněž sehrává vzdělanost a znalost jazyků. Jinými slovy, flexibilita trhu práce není jen o možnosti rychle propouštět a najímat zaměstnance. Osobně si myslím, že samotné uvolnění pravidel v této oblasti není dobrý nápad.
