Berlín očekává gesto z české strany
Otec Andrey Gawrichové musel v roce 1946 opustit polský Gdaňsk. V té době mu bylo čtrnáct let. Když spisovatel Günter Grass vydal slavný román, který se zabývá tragickým osudem Němců odsunutých z východní Evropy po druhé světové válce, psal vlastně i o tomto muži.
Andrea Gawrichová vystudovala historii, zkoumala nacistickou ideologii a věnovala se národnostním menšinám v Polsku. Dnes se zabývá střední a východní Evropou ve výzkumném ústavu Německé společnosti mezinárodních vztahů. Problematika poválečného vyhnání hraje v její práci důležitou roli. Gawrichová však rozhodně nepatří k těm, kteří vznášejí rezolutní požadavky vůči Polsku či Česku. V německé mediální diskusi se dokonce postavila na stranu odpůrců Centra proti vyhánění, které by mělo dokumentovat vše, co souvisí s etnickými čistkami. Vybudování centra v Berlíně požaduje německý Svaz vyhnanců a podpořil ho i blok křesťanských opozičních stran CDU/CSU, jenž patří k favoritům nadcházejících voleb. V Polsku však tento požadavek vyvolal značné pobouření.
Patron sudetských Němců.
Ačkoliv otázka vyhnanců včetně sudetských Němců nezískala v posledních mediálních soubojích mezi kandidáty na kancléře Gerhardem Schröderem a Edmundem Stoiberem žádné významné místo, Andrea Gawrichová upozorňuje, že určitou roli v kampani sehrály dvě kontroverzní záležitosti – otázka vybudování zmíněného centra a Benešovy dekrety. Zvláště v delším časovém horizontu před volbami bylo možné zaznamenat radikálnější postoj bavorského premiéra Stoibera, který se vyslovil pro vznik centra a také ostřeji reagoval na neochotu Prahy prohlásit Benešovy dekrety za neplatné. Stoibera mnozí označují za patrona sudetských Němců a leckdo se obává, že by po případném vítězství ve volbách mohl důrazně prosazovat jejich nároky vůči Česku. Historička Gawrichová byla zvýšeným napětím v uvedených záležitostech překvapena. „Ještě před pěti měsíci jsem si nemyslela, že tyto věci mohou být tak problematické,“ říká v rozhovoru pro týdeník EURO. Přesto po volbách neočekává žádnou výraznou změnu německé zahraniční politiky, ať už zvítězí kdokoliv. Potřebu rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy totiž na německé politické scéně nezpochybňuje nikdo. Stoiber nicméně může razantněji požadovat po Praze nějaké symbolické gesto (třeba symbolické odškodnění obětí odsunu), které by přispělo ke zmírnění napětí. Takové gesto by zřejmě bylo v souladu i s představami oficiální německé diplomacie. Ta zastává názor, že bouřlivá debata o Benešových dekretech v posledních měsících překročila rozumné meze. K tomu, aby se vše vrátilo k normálu, je zkrátka nutné něco udělat.
Kancléř pragmatik.
Poté co Gerhard Schröder v minulých volbách zvítězil nad Helmutem Kohlem, upozorňovali pozorovatelé, že k moci přichází nová generace německých politiků, kteří už se necítí být přímo svázáni s obdobím druhé světové války. Očekávalo se, že Schröder a jeho vláda budou důsledněji prosazovat německé národní zájmy. Hodně věcí se od té doby opravdu změnilo. Němečtí vojáci se objevili v mírových operacích na Balkáně i v Afghánistánu, což bylo ještě před čtyřmi lety nepředstavitelné.
„Kancléř Kohl měl vždy na paměti historickou dimenzi. Gerhard Schröder takto neuvažuje. Je mnohem větší pragmatik a více se zajímá o detaily konkrétních mezinárodních dohod,“ uvádí Andrea Gawrichová. Změnu politických generací však považuje za dobrou věc. Období „stisků rukou“ po roce 1989 se vyznačovalo jinými potřebami než dnešní doba.
Ředitel Evropské akademie v Berlíně Eckart Stratenschulte se domnívá, že i Edmund Stoiber patří ke stejné politické generaci jako Schröder. Oba hlavní kandidáti na post kancléře se v podstatě chovají podobně. „Stoiber chce dát najevo, že hájí především německé zájmy. To se projevilo ve chvíli, když v době povodní prohlásil, že ho nezajímají žádná maastrichtská kritéria pro rozpočtový deficit. Když se to ale hodí, tak eurokritický Stoiber klidně zaútočí na Schrödera s výtkou, že kancléř není dost evropský,“ uvádí Stratenschulte.
Profesor Michael Kreile z Humboldtovy univerzity dodává, že Schröder a Stoiber jsou si podobní i v tom, že nemají žádné velké zkušenosti ze zahraniční politiky. Oba se tedy musí učit novým věcem, zatímco základní směřování zahraniční politiky může ovlivňovat spíše ministerstvo zahraničí. Řada německých odborníků se domnívá, že jistou kontinuitu s obdobím Helmuta Kohla (CDU) v posledním období paradoxně zajišťoval ministr zahraničí za stranu Zelených Joschka Fischer. „Fischer má velmi silné povědomí historického kontextu, což se projevilo i v době intervence NATO v bývalé Jugoslávii,“ uvádí Michael Kreile. Fischerova diplomacie si dává velký pozor na to, aby ji nikdo nemohl podezírat z velkoněmeckých praktik z doby před více než 50 lety.
Saddám v kampani.
Ačkoliv nikdo neočekává velké rozdíly mezi tím, jak si budou ve vztahu k zahraničí počínat Schröder a Stoiber, může nakonec právě zahraničněpolitické téma výrazně ovlivnit výsledek německých voleb. Zasloužili se o to především Američané, kteří načasovali diplomatickou přípravu útoku na Irák do období německé předvolební kampaně.
Gerhard Schröder vycítil, že si většina Němců nepřeje válku, a odmítl jakoukoliv německou účast v útoku na Irák. Edmund Stoiber mu toto „příliš jednoznačné stanovisko“ nejdříve vytkl. Sociálnědemokratický kancléř tím pouze získal. Schröderovi pravděpodobně pomohlo i nezvykle ostré prohlášení amerického velvyslance v Německu, který varoval Berlín před mezinárodní izolací.
Eckart Stratenschulte soudí, že Stoiber špatně odhadl situaci. „Němci jsou velmi proameričtí a argument, že politický soupeř je protiamerický, obvykle bývá účinný. Stoiber navíc mohl kalkulovat s tím, že si lidé Schröderův postoj spojí s tím, jak je politicky závislý na straně Zelených a postkomunistické PDS. Jenže lidé pochopili, že americký útok je už opravdu na spadnutí, a více je začaly zajímat jeho konkrétní dopady. Začaly se obávat vysílání německých vojáků do Iráku,“ říká Stratenschulte.
Bavorský premiér nakonec svou předvolební rétoriku přizpůsobil očekáváním voličů a svými prohlášeními se kancléři výrazně přiblížil. „Nemohl Schröderovi ponechat takovou výhodu,“ poznamenává Michael Kreile. Přesto, jak ukázal poslední televizní duel mezi oběma kandidáty, Schröder měl pořád ještě dost prostoru k tomu, aby Stoiberovi mohl v tomto směru vyčítat nedůslednost.
Stoiber blíže Francii?
Zatímco Češi hledí na možnost Stoiberova vítězství ve volbách se smíšenými pocity, mnozí Francouzi se na to jistě dívají jinak. Zdá se, že Stoibera s dnešní Paříží spojují dvě věci – ve srovnání s kancléřem Schröderem má blíže k prezidentovi Jacquesu Chirakovi, s nímž ho sbližuje podobná pravicová orientace, a také je o něco více nakloněn evropské podpoře zemědělců. Zatímco ve Schröderově vládě řídili zemědělství Zelení, Stoiberovi lidé prohlašují, že jejich zájmem není pouze ekologické zemědělství, nýbrž také podpora většiny farmářů, kteří hospodaří klasickým způsobem. V Paříži možná doufají, že Stoiber nebude tak razantně žádat reformu Společné zemědělské politiky (CAP) Evropské unie.
Jestliže opravdu doufají, tak asi marně. Navzdory údajným rozdílům mezi oběma hlavními kandidáty Němce trápí především to, že peníze na CAP míří z velké části z jejich rozpočtu. To se nebude líbit ani Stoiberovi. „Naše zájmy jsou naprosto odlišné od těch francouzských,“ uvádí Eckart Stratenschulte. Tyto rozdíly mezi oběma zeměmi ovšem považuje za normální. Na rozdíl od minulosti se dnes kvůli nim válčit určitě nebude.
