Listinné akcie na majitele umožňují utajit identitu akcionářů. Podle navrhovatelů zákona o zrušení této formy akcií usnadňuje anonymita praní špinavých peněz a korupci při udělování veřejných zakázek.
Autor: Artklee
Otázka, zda zrušení akcií na majitele přinese víc užitku než škody, je však přinejmenším sporná.
Jedním z témat posledních týdnů jsou listinné akcie na majitele. Debatu vyvolal návrh zákona o zrušení těchto cenných papírů. Jeho cílem by podle předkladatelů mělo být zabránit zneužívání anonymního vlastnictví k praní špinavých peněz a korupci při udělování veřejných zakázek. Jaké jsou však skutečné důvody existence těchto akcií a proč někdo tuto formu vlastnictví upřednostňuje?
Právo na soukromí
Legitimních argumentů pro existenci akcií na majitele je řada, ale za zásadní lze považovat především ochranu soukromí vlastníka. Zda existuje veřejný zájem na tom, aby byly dopodrobna zveřejněny veškeré vlastnické vztahy a majetkové poměry, je totiž přinejmenším sporné. Naštěstí již nežijeme ve společnosti, která programově a vždy upřednostňuje zájmy celku nad zájmy jednotlivce. A právě vlastnictví je ze své podstaty soukromá věc.
Držení podílu v akciové společnosti nemusí být fakt, který by měl vlastník nutně chtít zveřejňovat, nebo se jím dokonce chlubit. Akciová společnost je přitom z právního pohledu zcela nezávislá na svých majitelích. Má své vlastní statutární orgány, které za ni vystupují a jednají ve vztahu ke třetím osobám a které také – zcela logicky – nesou odpovědnost za své jednání. Vlastnictví akcií určité společnosti může být pro akcionáře pouze forma investice a nikoli projev osobní angažovanosti v záležitostech této společnosti.
Vlastník za jednání a konání společnosti primárně neodpovídá a ve většině případů, tedy pokud není majoritním akcionářem, toto konání a jednání ani nemůže ovlivnit. V principu nemůže (a neměl by) ovlivňovat vystupování statutárních orgánů jménem společnosti ani zakázat společnosti uzavírat konkrétní smlouvy. Je tedy pochopitelné, že vlastník často nechce být s aktivitami společnosti vždy a všude spojován.
Možností utajení je více
Ekonomickým, respektive reálným vlastníkem listinné akcie na majitele nemusí být vždy ten, kdo ji drží. Stejně tak nemusí být vlastníkem zaknihované akcie ten, kdo je zapsán v příslušné evidenci. Obdobně to platí i pro vlastníky zapsané v seznamech akcionářů, které vedou společnosti s akciemi na jméno. Nakonec ani společníci v jiných typech společností nebývají vždy reálnými vlastníky příslušných podílů.
Stále také budou existovat země, které lze nepochybně považovat za vyspělé a nezkorumpované a jejichž právní úprava umožňuje vlastnictví akcií na majitele. Pro příklad nemusíme chodit daleko – je jím Německo.
V kontextu otázky, zda je prospěšné rušit listinné akcie na majitele či ne, je třeba zdůraznit zejména fakt, že se nejedná o jediný způsob, jak utajit totožnost vlastníka podílu ve společnosti. Anonymizaci skutečného vlastníka totiž neumožňuje pouze forma akcií na majitele, ale i řada dalších nástrojů.
V mnoha jurisdikcích, mezi něž patří například takzvané daňové ráje, ale i Česko, je běžnou praxí vlastnictví společnosti jinou lokální společností. Taková firma je přitom zapsána jako vlastník nebo jednatel v rejstříku, ale ve skutečnosti drží příslušné podíly na základě smlouvy pro někoho jiného. Tato skutečnost nemusí být, ať už je obchodní rejstřík v těchto zemích přístupný či není, navenek zřejmá a není možné ji z veřejných zdrojů ověřit.
K utajení vlastníka ale může posloužit třeba také komisionářská smlouva, jejíž náležitosti upravuje obchodní zákoník. Jedná se o dohodu, v níž se komisionář zaváže, že pro komitenta zařídí vlastním jménem určitou obchodní záležitost. Komitentem může být v tomto případě vlastník podílu ve společnosti. A komisionářem, který bude figurovat mimo jiné i třeba v obchodním rejstříku, pak v podstatě kdokoli. S ohledem na jmenované možnosti je tedy zřejmé, že samotné zrušení listinných akcií na majitele zcela jistě nevyřeší otázku anonymního vlastnictví akciových společností.
Praní špinavých peněz a korupce
Jak již bylo zmíněno, předkladatelé návrhu na zrušení listinných akcií na majitele argumentují tím, že tato forma cenných papírů podporuje takzvané „praní špinavých peněz“. Uvedený jev má svůj ekvivalent v zákonném pojmu „legalizace výnosů z trestné činnosti“. Anonymní vlastnictví akcií v určité společnosti ale vůbec neznamená, že tato společnost může volně prát špinavé peníze.
U všech prostředků, s nimiž společnost nakládá, je vždy možné pokusit se zjistit jejich původ. K tomu jsou kompetentní nejen trestní orgány, ale i orgány finanční kontroly. Zveřejnění vlastnické struktury jim však v této práci nijak nepomáhá. To, kdo vlastní společnost, nijak nesouvisí s tím, odkud přicházejí příjmy této společnosti. Pokud společnost získává prostředky z takzvaných nelegálních zdrojů, může se tak dít bez ohledu na to, kdo je jejím akcionářem.
Každý občan by měl mít možnost si zvolit, zda bude či nebude některé údaje o své osobě zveřejňovat. Pokud v konkrétním případě neexistuje specifický veřejný zájem na jeho rozkrytí, není důvod do něj zasahovat. Veřejným zájmem je samozřejmě bránění korupci. Zrušení listinných akcií na majitele však v boji s korupcí nepom