Zákon o DPH
Dne 1. ledna 2009 nabude účinnosti rozsáhlá novela zákona 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (DPH). Jednou z jejích nejvýznamnějších změn je úprava pravidel pro přefakturaci, tedy pro přenesení částky fakturované plátci na jinou osobu. Význam této změny spočívá v tom, že postihne téměř všechny plátce DPH.
Nová ustanovení
Podstatou současné úpravy je pravidlo, že pokud plátce neuplatní odpočet DPH z přijatého plnění (tedy od jejího neplátce) a následně je vyfakturuje jiné osobě za stejnou či nižší cenu, nepodléhá přefakturace zdanitelného plnění dani. Jde-li o osvobozené plnění, pak se DPH přefakturace netýká. Toto pravidlo se vztahuje k veškerým službám a dodávkám tepla, chladu, elektřiny, plynu či vody. Současný zákon rovněž obsahuje zvláštní ustanovení, dle kterého daňová povinnost vzniká v případě zdanitelné přefakturace až dnem zjištění přeúčtovávané částky. Ustanovení značně využívají například pronajímatelé objektů nebo společnosti ve skupině, ve které jsou náklady pravidelně přefakturovávány.
Správnější úprava
Nová úprava je z hlediska konstrukce zákona nepochybně správnější a je také v souladu s evropskou směrnicí o společném systému DPH. Z pohledu plátců je však výrazně méně „uživatelsky přátelská“.
Novelizovaný zákon nepřináší ve vztahu k přefakturaci žádné speciální ustanovení. Je tedy posuzována jako nákup a následný prodej dané služby nebo zboží. Při fakturaci zdanitelného plnění tedy vždy vzniká povinnost uplatnit DPH „na výstupu“. S tím, že plátce má právo uplatnit si při pořízení zboží či služby odpočet DPH „na vstupu“. Pokud je plnění od DPH osvobozené, platí to zpravidla rovněž pro přefakturaci. Pozor však na situace, kdy je plnění osvobozeno pouze pro osobu disponující zvláštním oprávněním, například zdravotnické zařízení či banka. Pokud tedy přefakturující plátce oprávnění nemá, musí službu či zboží zdanit!
Plátce neuplatňuje DPH, pokud bez přirážky fakturuje částku, kterou zaplatil jménem a na účet jiné osoby. Dle nového ustanovení zákona taková částka netvoří součást základu daně a nezvyšuje tedy daňové zatížení poskytované služby či dodávaného zboží.
Pokud plátce ví, že zdaňovat musí, dostává se na řadu otázka kdy. A v tom je bolavé místo nové úpravy. Daňová povinnost vzniká plátci ve stejném okamžiku, jako by toto plnění poskytoval sám. Pokud tedy nebylo zaplaceno předem, vznikla daňová povinnost ve chvíli, kdy byla služba provedena či zboží dodáno. Jaké konkrétní plnění, kdy a v jaké hodnotě bylo poskytnuto, se však plátce dozví, až dostane od dodavatele fakturu. To však již bude nejspíš pozdě, aby sám včas vystavil daňový doklad - ze zákona na to má patnáct dnů od poskytnutí služby či dodání zboží. A může být i pozdě, aby fakturaci zahrnul do daňového přiznání za správné zdaňovací období.
Rada
Plátci by především měli prověřit, zda přefakturovávané náklady nemají být správně zahrnuté do základu daně za dodávané zboží či poskytovanou službu.
Služby či zboží pořízené na zjednodušený daňový doklad, v němž příjemce není uveden, plátce přefakturuje a poskytne jej konečnému příjemci bez uplatňování DPH, pokud jednal jeho jménem a na jeho účet.
Služby, jako jsou poskytování ubytování, doprava osob či občerstvení, upravuje zvláštní režim pro cestovní službu. Jeho využití při přefakturaci služeb bez přirážky má pro plátce téměř stejný výsledek jako ta dosavadní bez uplatnění odpočtu.
Pro dodávky tepla, chladu, elektřiny, plynu, vody či odstranění odpadních vod a telekomunikační služby lze použít ustanovení, dle kterého daňová povinnost kromě odečtu z měřícího zařízení může vzniknout také dnem zjištění skutečné spotřeby. To by mohlo být například obdržením dodavatelské faktury.
V ostatních případech, je-li to aspoň trochu možné, je třeba si aktivně zajišťovat podklady pro přefakturaci co nejdříve, aby riziko prodlení bylo co nejnižší. Spoléhat na prominutí případného úroku za pozdní přiznání daně by se nemuselo vyplatit.
