Řada místních odpočívá na lavicích před restaurací Modrá hvězda hned vedle kostela. Usrkávají místní lacinou desítku, i když je teprve dopoledne a navíc běžný pracovní den. Po náměstí běhá omladina a za zvuku hlasitého slovenského rapu imituje pohyby hvězd. Jakmile se na chvíli zastaví, způsobně se posadí na lavičku. Ne na její opěradlo, nohy zůstávají hezky na zemi.
Takhle ještě loni v létě vypadal běžný den v Postoloprtech na Lounsku. V jednom z mnoha severočeských měst, které se rozhodlo už v roce 2011 obecně závaznou vyhláškou regulovat posedávání místních na „stavebních částech a zařízeních, které k takovému účelu nejsou určeny“, čímž radnice měla na mysli zděné nebo betonové zídky, palisády, zábradlí, kašny, ale i odpadkové koše, nebo dokonce opěradla laviček. Takové vysedávání označila za činnost, která „by mohla narušit veřejný pořádek, veřejnou zeleň nebo narušovat estetický vzhled města“.
Postoloprtské zastupitelstvo dokonce schválilo sankcionování lidí v případech, kdy si někdo na náměstí přinese svou vlastní židli nebo lavičku a posadí se na ni. Nerespektováním vyhlášky jste se mohli vystavit pokutě za přestupek, pokud by takové vysedávání radnice výslovně nepovolila.
Radnice vychovává
„Za celé ty roky, kdy vyhláška platila, obecní policie nikdy nikoho nepokutovala. Všechny prohřešky jsme řešili pouze napomenutím. Vždy byla tato vyhláška pouze prostředkem výchovy ke slušnosti,“ vysvětluje starosta Postoloprt Zdeněk Pištora.
Zdánlivě malicherný regionální spor o to, kde a jak mohou místní trávit volný čas, v sobě přitom skrývá poměrně zásadní lidskoprávní dimenzi. Po sedmi letech účinnosti vyhlášky nakonec Ústavní soud 8. ledna její spornou část zrušil. Zdůvodnil to především ochranou svobody pohybu, a dal tak za pravdu ministerstvu vnitra i ombudsmance Anně Šabatové, která si na podobné vyhlášky stěžovala u Ústavního soudu už na konci roku 2015.
Přečtěte si: Tělo zamřelého a další úřednické absurdity roku 2018
V odůvodnění odkázal na předchozí nález z roku 2017, v němž zrušil stejné vyhlášky Litvínova a Varnsdorfu, a odmítl, že by zákaz sezení mohl sám o sobě zajistit veřejný pořádek.
„Napadenými ustanoveními zakázané sezení na veřejném prostranství proto nemůže být jednáním s přímou vazbou na veřejný pořádek, respektive na jeho ochranu. Jinak řečeno zakázané sezení na všech těchto ostatních místech nemůže být samo o sobě záležitostí, která by mohla veřejný pořádek narušit. K tomu by bylo třeba nastoupení dalšího kvalifikovaného jednání,“ uvedl v nálezu předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Amorální živly
Postoloprty zůstaly až do letoška posledním městem, kde podobná vyhláška ještě nebyla zrušena, ačkoli ministerstvo vnitra už loni v dubnu pozastavilo její účinnost. Ostatním městům ji Ústavní soud už zrušil nebo se jí sama vzdala v důsledku právního názoru soudu.
„Na vyhlášce jsme trvali jako poslední. Má své opodstatnění. Nesystémová rozhodnutí orgánů, která vycházejí z neznalosti místního prostředí, snahu města o zlepšení zásad společenského chování a občanského soužití ničí,“ tvrdí starosta Postoloprt Zdeněk Pištora s tím, že vyhláška „přispěla k omezování obtěžování slušných občanů ze strany různých amorálních živlů, které nemají ani potuchy o tom, co jsou zásady slušného chování a klidného společenského soužití“.
Pištora si navíc vůbec nebere servítky, když hovoří o veřejné ochránkyni práv Anně Šabatové, která jako první upozornila na neústavnost těchto obecních vyhlášek. „Paní Šabatová rozhoduje z teplíčka své kanceláře, vůbec nezná realitu v jednotlivých obcích,“ zlobí se Pištora.
Jako zákaz zpěvu
Anna Šabatová však nenapadla jen nedostatek zákonného zmocnění pro takovou vyhlášku, ale i její neurčitost a nesrozumitelnost. Z vyhlášky podle ní lze jen těžko poznat, kde přesně je sezení zakázáno. Běžný chodec by tak měl před usednutím na kamennou zídku zkoumat, jaká je její primární funkce a zda je tato funkce jediná, či zda zídka může plnit i funkci lavice. A ještě složitější je to zejména pro přespolní, kteří místní záležitosti detailně nesledují.
„Po lidech pohybujících se na veřejném prostranství nelze požadovat, aby správně vyhodnotili, které stavební prvky či jiná zařízení jsou nebo nejsou určena k sezení. Vyhláška například nevylučuje použít k sezení prvky vybudované vizionářským architektem, například kamennou opěrnou zídku v podobě lavice,“ popsala nedostatky předpisu Šabatová. Absurdita pravidel zakotvených ve vyhlášce dokonce podle ní na své adresáty může působit obdobně jako „zákaz zpěvu v Půlnočním království v pohádce Pyšná princezna“.
Co je „předpolí"?
Ústavní soud se dále musel vypořádat s argumentem obcí, které tvrdily, že sezení na místech k tomu neurčených lze považovat za přípravu k páchání přestupků. Obdobně jako v případě regulace pití alkoholu na veřejnosti, kdy Ústavní soud připustil, že otevření lahve už může být přípravou ke spáchání přestupku, a může tak být samo o sobě sankcionováno. Podobně může být na některých místech v rozporu s předpisy dokonce i noční provoz barů a restaurací, který se může stát podle Ústavního soudu „předpolím“ pro narušení veřejného pořádku. Proč by tedy nemohlo být libovolné posedávání mimo lavičky podobným „předpolím“?
Fauly na kriminál. Soudy řeší, jak a zda vůbec mají trestat sportovce, který zranil soupeře
„V případě zakázaného sezení jde o jednání, které samotné nepředchází možnému narušení veřejného pořádku nutně. Narušení veřejného pořádku není jeho účelem, pokud k tomu srovnáme otevřenou láhev jako podmínku pro požití v ní obsaženého alkoholu,“ popisuje v nálezu předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Pomocí obecně závazných vyhlášek obcí tak nelze stanovit povinnosti k regulaci místních záležitostí, které mohou být nanejvýš přípravou k narušení veřejného pořádku, aniž by samy mohly veřejný pořádek narušit. Přípravná jednání, která by mohla veřejný pořádek narušit, může navíc řešit i obecní policie pomocí výzvy, jejíž neuposlechnutí už je přestupkem.
Je vůbec sezení pohybem?
Ústavní soud však není v názoru na sedací vyhlášky tak úplně jednotný. Podnětné odlišné stanovisko publikoval v nálezu ústavní soudce Josef Fiala, který zapochyboval, zda lze vůbec při zákazu sezení uvažovat o ohrožení svobody pohybu, když sezení evidentně není pohybem. „Vyjdeme-li z obecného chápání pohybu jako změny vzájemné polohy objektů v prostoru, kdy se mění délkové a časové vzdálenosti těchto objektů, pak je zcela zřejmé, že podmínky sezení na vybraných objektech nemohou zasáhnout do svobody pohybu,“ podotkl Fiala, a postavil tak své kolegy před zapeklitou úvahu o podstatě pohybu. Ti ale přesto své rozhodnutí ani v případě města Most nebo Postoloprt nezměnili.
| Co prošlo a co už ne (stručná historie obecně závazných vyhlášek v Česku) |
|---|
LZE REGULOVAT
• 1) Sexuální služby a jejich propagace (Krupka vs. ministerstvo vnitra, 2008)
• 2) Pohyb zvířat, povinnost mít psa na vodítku, úklid exkrementů (Kořenov vs. ministerstvo vnitra, 2006)
• 3) Noční hluk, projekce hudby (Kořenov vs. ministerstvo vnitra, 2008)
• 4) Umisťování reklamních, propagačních a informačních zařízení (Mariánské Lázně vs. ministerstvo vnitra, 2008)
• 5) Regulace pyrotechniky a ohňostrojů (Nový Bor vs. ministerstvo vnitra, 2006)
• 6) Povinnost vlastníků a uživatelů veřejné zeleně v obci provádět pravidelné seče (Jirkov vs. ministerstvo vnitra, 2007)
• 7) Pití alkoholu na veřejnosti včetně zdržování se na veřejném prostranství s otevřenou lahví alkoholu (Jeseník vs. ministerstvo vnitra, 2010)
• 8) Umisťování videoloterijních terminálů (Chrastava vs. ministerstvo vnitra, 2011)
• 9) Omezení otevírací doby hostinských zařízení za účelem ochrany veřejného pořádku (Vodňany vs. ministerstvo vnitra, 2011)
• 10) Žebrání (Cheb vs. ministerstvo vnitra, 2014)
NELZE REGULOVAT
• 1) Obec nesmí stanovit nové poplatky nad rámec zákona (Prostějov vs. ministerstvo vnitra, 2005)
• 2) K užívání veřejného prostranství není třeba povolení (Sušice vs. ministerstvo vnitra, 2009)
• 3) Vlastníkům pozemků přiléhajících k veřejnému prostranství nelze stanovit povinnost uklízet veřejné prostranství (Sušice vs. ministerstvo vnitra, 2009)
• 4) Nelze stanovit povinnost přihlašovat se k přechodnému pobytu na území obce (Krupka vs. ministerstvo vnitra, 2010)
• 5) Není možné regulovat pochůzkový prodej (Liberec vs. ministerstvo vnitra, 2012)
• 6) Nelze regulovat plavidla se spalovacími motory (Brno vs. ministerstvo vnitra, 2017)
• 7) Nelze zakázat sezení na některých místech na veřejném prostranství (Litvínov, Varnsdorf vs. veřejný ochránce práv, 2017; Most vs. ministerstvo vnitra, 2018; Postoloprty vs. ministerstvo vnitra, 2019)
Přečtěte si také:
Zločin a peněžitý trest. Počet finančních postihů roste
