Evropa plyn potřebuje, Rusové ho mají
Společnost Nord Stream, která buduje nový plynovod stejného jména do západní Evropy, začátkem měsíce oznámila, že ukončila instalaci potrubí v Baltickém moři. Jeho části jsou zatím na dně uloženy ve třech sekcích, které budou ještě letos v létě, zřejmě už v červnu, svařeny v jeden celek. A tato první linie plynovodu by měla být v provozu už od letošního října či listopadu. Projekt, který spojí Rusko s Německem a v době svého vzniku budil velké vášně, tak bude mít za sebou první etapu. Pokládka potrubí pro tuto nejdelší stavbu svého druhu trvala třináct měsíců. Do Evropy dokáže přepravit 27,5 miliardy krychlových metrů plynu, a pokud dojde k jejímu plánovanému zdvojení, stoupne kapacita plynovodu už v příštím roce na dvojnásobek.
Náklady na trojnásobku
Plynovod, který má v ruštině název Severní průtok (Северный поток) a v němčině Severoevropský plynovod (Nordeuropäische Gasleitung), měří 1224 km. Kolem projektu se v uplynulých letech vedly rozhořčené politické spory především v nynějších tranzitních zemích jako Ukrajina, Bělorusko, Polsko, ale také v Pobaltí. Stavba měla podle propočtů z 90. let, kdy celá idea vznikla, stát 3,5 až pět miliard dolarů. Dnes se již oficiálně uvádí 7,4 miliardy eur, tedy v dnešním přepočtu přes deset miliard dolarů. Podle některých zdrojů se však jeho cena zvýší téměř na devět miliard eur, tedy skoro na trojnásobek původního plánu. Jak ale tvrdí ruský polostátní plynařský gigant Gazprom, návratnost se stále plánuje na čtrnáct až patnáct let. Takže i přes navýšení rozpočtu jde o velmi racionální investici.
Hlavní výhodou této obří energetické stavby má být zlevnění přepravy ruského plynu do západní Evropy. Plynovod nevede přes výsostné území jiných států, a nemohou tedy vznikat spory o přepravní poplatky. Přestože vede jen na německé pobřeží, bude napojen na síť transevropských plynovodů.
Základním akcionářem společnosti Nord Stream, která plynovod buduje, je ruský Gazprom s kontrolním balíkem 51 procent akcií. Další podíly mají německé společnosti E.ON a BASF, ale také nizozemská Gasunie a francouzská GDF Suez. Tito investoři se na financování projektu podílejí ze třiceti procent, zbytek pokrývají úvěry.
Pokud jde o technické řešení, je nový plynovod schopen fungovat bez kompresorových mezistanic a skládá se z již zmíněných tří sekcí s různě silnou stěnou potrubí, odpovídající provoznímu tlaku přepravovaného plynu v tom kterém úseku trasy. Největší hloubka, v níž plynovod leží, je 200 metrů pod hladinou Baltického moře. Svařování jednotlivých sekcí bude trvat asi dva týdny v hloubce kolem 80 metrů a bude řízeno na dálku automaticky. Poté bude odzkoušena pevnost a těsnost svarů.
Překonané překážky?
Jak už jsme připomněli, hlavními protestujícími proti výstavbě Severního proudu byly dosavadní klíčové tranzitní země. Povaha protestů byla nejčastěji politická. Ještě v roce 2006 například tehdejší polský ministr obrany Radek Sikorski označil severoevropský plynovod za „nový pakt Molotov-Ribbentrop“, čímž vyvolal ostré protesty Moskvy i Berlína.
Poláci měli pro stavbu pochopení – rozuměli snaze odstranit problémy s přepravou přes Ukrajinu, přes jejíž území do Evropy stále ještě proudí asi 80 procent ruského zemního plynu. Trvali však na tom, aby se plynovod budoval přes jejich území, což by podle nich bylo levnější. Polská vláda se realizaci projektu snažila zabránit i tím, že uplatňovala právní nárok na vody jižně od ostrova Bornholm. Tento problém však vyřešilo posunutí trasy plynovodu víc na sever.
Pokud jde o Pobaltí, kupříkladu Estonsko, jehož výsostnými vodami mohl plynovod vést, vyslovovalo hlavně obavy o životní prostředí. Známý estonský ekolog a předseda společnosti Čistý Balt Arnold Pork už dlouhá léta zdůrazňuje, že Baltské moře je časovanou bombou. Po skončení druhé světové války bylo na různá podmořská pohřebiště v tomto malém a v podstatě vnitrozemském moři uloženo až milion tun německých chemických zbraní. Dokonce i na dnešní trase plynovodu mají podle něj ležet desítky tisíc 250kilogramových leteckých pum, což je samozřejmě další potenciální nebezpečí. Zmíněné pumy sem údajně uložili západní spojenci a o mnoha těchto pohřebištích se ví. Horší je to s analogickou sovětskou municí, kterou Sověti po válce do moře naházeli bez ladu a skladu a která se dnes spolehlivě lokalizovat nedá.
Efekt klepeta
Naproti tomu Lotyši a Litevci na Baltském summitu v červnu 2008 prohlásili, že s tímto projektem nemají problém, a tehdejší lotyšský premiér dokonce prohlásil: „Čím víc přepravních tras budeme mít k dispozici, tím lépe.“
Naopak pochopitelné jsou protesty Ukrajiny a Běloruska, o nichž se posledních deset let mluví neustále. Jejich tranzitní kapacity a tím i příjmy z přepravy plynu jsou dnes obrovské. Nové projekty – kromě severní je to i jižní cesta (South Stream) – je tak mohou postihnout nejvíc.
Zajímavé je, že výhrady svého času vyslovil i americký Státní department. Jeho představitelé se v roce 2006 podobně jako bývalé sovětské satelity a svazové republiky obávali, že Nord Stream neúměrně zvýší závislost Evropy na ruském plynu. V té době představovaly ruské dodávky západní části starého kontinentu asi čtvrtinu celkové spotřeby, což Američanům při představě tehdy velmi frekventovaného sousloví „ruský energetický klacek“ připadalo až hrozivé.
A není divu: podíváme-li se na mapu Evropy se zakreslenými trasami plynovodů Nord a South Stream, vzniká jakési obří klepeto. Poloha střední Evropy nacházející se přímo mezi jeho kusadly neskýtá právě povzbudivý pohled.
Pragmatický postoj
Přesto v poslední době obava z onoho „klepetovitého efektu“ či „energetického klacku“ poněkud opadla.
Více než polovinu veškerého zemního plynu, který má Evropa k dispozici, dnes spotřebovávají Německo, Velká Británie a Itálie. Z těchto tří států bude na ruském plynu nejzávislejší Německo – zejména v situaci, pokud se v době velmi dohledné vzdá výroby energie z jádra. Itálie a Velká Británie mají většinu plynu z jiných zdrojů. Jak se zdá, diverzifikace nalezišť, na něž je Evropa napojena, prošla v posledních letech docela příznivým procesem.
V současné době EU dováží 23 procent svého zemního plynu z Ruska, 18 procent z Norska a z Alžíru deset procent. Zbytek dodávají země jako Katar, Nigérie, Libye (samozřejmě pokud tam nezuří občanská válka) a některá další teritoria. Tyto dovozy ovšem probíhají v podobě LNG – zkapalněného zemního plynu, což surovinu značně prodražuje lodní dopravou a vstupním a výstupním zpracováním.
Evropa dnes potřebuje importovat kolem 200 miliard kubických metrů plynu ročně. Nord Stream po dokončení dokáže dodat 55 miliard. To je ovšem plánovaná mezní kapacita a teprve provoz ukáže, kolik se ho bude z nalezišť Jamal-2 a Štokman ve skutečnosti odebírat. Hospodářská krize navíc v technologicky vyspělé západní Evropě (podobně jako během ropných krizí 70. let) vyvolává zvýšený zájem o alternativní energie a energetické úspory.
V případě našeho středoevropského prostoru by každopádně bylo dobré nepropadat zbytečné paranoii a racionálně využívat dopravních energetických sítí z východu, byť pro leckoho mohou vypadat jako symbol někdejší a možná i příští závislosti na dříve sovětském a nyní ruském kolosu. Žádný strom však neroste do nebe a Rusové, jak známo, potřebují špičkové evropské technologie stejně jako Evropa jejich energetické suroviny.
