KONEC ŽLUTÉ HUMANITY

Pěstování řepky olejné přestává být ziskové

Rok 1999 je pro zemědělce rokem prokletým. Jestliže dříve dokázali hluboké rány z prodělečné živočišné výroby částečně zacelit pěstováním řepky olejné, letos to platit nebude. Její cena prudce spadla.

I laik si mohl všimnout, že jarní krajinu na mnoha místech zcela opanovala sytá žluť. Již ale začátek roku, kdy statistický úřad zveřejnil, že řepkou jsou osety o třetinu větší plochy než v minulém rekordním roce, a čeká se tak další prudké zvýšení sklizně, nevěštil nic příznivého. Poslední údaje statistiků novoroční prognózy ještě překonaly, a to ja k v rozloze, tak i ve výnosech. Řepka se letos sklízí z celkem 350 tisíc hektarů (loni 264 tisíc) a očekává se úroda téměř 950 tisíc tun oproti loňským 680 tisícům tun.

Polovina musí pryč.

Vezmeme-li v úvahu, že největší domácí zpracovatelé, ústecká Setuza a olomoucké Milo, dokážou zužitkovat nejvýše 400 tisíc tun a další menší firmy, především výrobci bionafty, maximálně 120 tisíc, pak se musí celá polov ina úrody vyvézt. Ministerstvo průmyslu a obchodu bylo nuceno pro letošní druhé pololetí uvolnit jinak důsledně licencovaný export. Nejde ani tak o to, že by za hranicemi nebyla poptávka - zájem je v Rakousku a hlavně v Německu - jako spíše o technické a cenové důsledky nadvýroby. Jan Sýč z obchodní organizace Agropol odhaduje, že česká dopravní infrastruktura umožňuje měsíčně vyvézt nejvýše 70 tisíc tun rostlinné produkce. Bude proto trvat řadu měsíců, než se řepka z republiky dostane a zpeněží. Svízelnější je ale otázka nízkých cen. Koncem roku 1998 se tuna řepkového semena dala například v Ha mburku prodat v přepočtu za více než osm tisíc korun, po Novém roce prudce klesla a nyní je jen lehce nad šesti tisíci Kč. „Je to ale cena u odběratele, v níž jsou započteny i přepravní náklady a nakládka. Český zemědělec mů že dostat až o tisíc korun méně, upozorňuje Sýč a odhaduje, že „farmářská cena bude oscilovat kolem 5200 Kč. Právě takovou hodnotu ovšem pěstitelé uvádějí jako hranici rentability. Na řepce sice neprodělají, ale také nevydělají, neumoří tak j ako v minulých letech ztráty z masa, mléka a podobně. Loni byla podle ministerstva zemědělství průměrná cena 7226 korun za tunu, tedy téměř o třetinu vyšší.

Důvod poklesu světových cen je obdobný jako v ČR. Produkce se již v minulém marketingovém roce zvýšila o jedenáct procent a dosáhla rekordních 36,8 milionu tun, letos se zvedne o dalších osm procent.

Doma je lépe.

Relativně nejlepší šanci zpeněžit úrodu letos mají zemědělci, kteří uzavřeli kontrakty s domácími zpracovateli. Ústecká Setuza, jak řekl týdeníku EURO její generální ředitel Petr Voborník, vykoupí 240 tisíc tun, tedy asi čtvrtinu domác í produkce. Zemědělcům za tunu zaplatí 5900 Kč. „Více dát nemůžeme, musíme respektovat světovou cenu. Časy, kdy se prostřednictvím řepky dotovala ostatní zemědělská výroba, končí, dodává Voborník. Zpracovatelé olejnin již nechtějí působit jako humanitár ní organizace.

Daleko složitější situace je v olomouckém Milu. Špatná ekonomická situace, hrozba konkursu a stále nevyjasněné vlastnické vztahy (EURO 22/1999 a 24/1999) do poslední chvíle nedávaly záruku, že hanácký podnik bude vůbec schopen úrodu nakup ovat. Nyní to vypadá, že nakoupí, a to z větší části prostřednictvím firmy Agrocredit, která je vlastníkem poloviny akcií letos vyčleněné dceřiné společnosti Milo Surovárny a prostějovské „sladařské společnosti Tchecomalt Group. Obě mají určité vazby na Investiční a Poštovní banku a byla to právě tato banka, která na nákup řepky pro Milo posky tla firmám úvěr 850 milionů korun. Není bez zajímavosti, že Milo má podle neoficiálních informací v nadcházejících dnech opět změnit vlastníka. Otázkou zůstává, jakou roli v tomto bude hrát právě IPB.

Jak týdeníku EURO sdělila mluvčí společnosti Milo Holding Marie Logrová, v Olomouci budou od zemědělců vykupovat řepku za 5500 korun. „Myslíme si, že to plně odpovídá nynějším exportním cenám, zdůvodňuje Logrová. Milo má zatím nasmlouvány dodávky na 70 tisíc tun řepkového semene. Další kontrakty prý závisejí na cenovém vývoji. Celkem by podnik mohl ze sklizně zpracovat zhruba 160 tisíc tun.

Námluvy pokračují.

Zemědělci si uvědomují, že o tom, jak bude výnosné pěstování řepky v dalších letech, do jisté míry rozhodne stav zpracovatelských podniků. „Spoléhat se na vývoz není dost dobře možné. Domácí výrobci by měli fungovat a ne omezovat výrobu, soudí tajemník Agrární komory Jan Záhorka.

Setuza a Milo v tuto chvíli nejsou přímo vlastnicky propojeny, ale i tak úzce spolupracují na základě distribuční smlouvy. Ve své obchodní síti nabízí Setuza rostlinné tuky a oleje z Mila. Vše nasvědčuje tomu, že ani po očekávan é vlastnické změně v Olomouci se na tom nic nezmění a sbližování firem se může ještě urychlit. Je úkolem antimonopolního úřadu, aby tandem Setuza-Milo udržel na uzdě.