Japonci často klimbají v metru a masově skáčou pod vlaky
Devět hodin večer. Modrý vlak linky Keihin-Tohóku přijíždí do stanice Omija – na konečnou, která je od centra Tokia vzdálená dobrou hodinku jízdy. Utahaní lidé vystupují, vagony se čile vyprazdňují… Zběžně prohlédnu připojené vozy, kde se na sedačkách choulí dvě zhroucené postavičky. Jednou z nich je typický sararíman (salaryman), jak se v Japonsku říká „bílým límečkům“ pracujícím ve firmách až do zemdlení. Dospává náročný den? Přebral snad dnešní míru opojného saké či pivních kirinů? Anebo je skutečně jednou z obětí karóši neboli smrti z přepracování? Dle oficiálních statistik se k Zubaté v kimonu dopracuje ročně asi tisícovka Japonců, nicméně zdravotní následky z četných přesčasů jsou běžnější. Sebevraždy rovněž.
Z kanceláře rovnou do hrobu
Karóši znamená „smrt z nadmíry práce“. Jde o náhlé vypnutí organismu způsobené stresem a pracovním vypětím. Ač bývá nejčastější příčinou infarkt nebo mrtvice, japonské ministerstvo práce vede od roku 1987 statistiku také v této kategorii. Právě v osmdesátých letech se problému zaměstnanců, kteří skonali i přímo na pracovišti bez předchozích obtíží, začala věnovat média, sociologové a politici. Firemní kultura, založená na silné pospolitosti a zodpovědnosti k ostatním, počítá s „dobrovolnými“ přesčasy (sábisu zangijó).
Průměrný Japonec stráví v práci dvě hodiny denně navíc oproti předepsané pracovní době. Oficiálně sice ročně odpracuje „jen“ 1780 hodin (Němec 1440 hodin), nicméně tři ze čtyř Japonců ve věku 30 až 40 let pracují dle průzkumů 60 hodin týdně a víc. „Je však otázkou, nakolik bývá práce efektivní. Jsou sice v kanceláři od kuropění do západu slunce, ale často podřimují, a ani na to nevidí. Běžně jen čekají, až jejich manažer odejde domů,“ vypráví doktorand Petr z Waseda University, jenž má letité zkušenosti z místních firem.
Kóma za dvě stě milionů jenů
Historky o pracovních kolapsech jsou děsivé. Loni oběhl celý svět příběh jednoho z inženýrů Toyoty, jenž vyvíjel hybridní vozy. Byl pod tlakem nadřízených, kteří spěchali s novinkou na detroitský autosalon. Dle agentury AP pracoval až 80 hodin měsíčně přesčas! Neznal víkendy, mnohdy nespal vůbec… Pak byl nalezen mrtvý. Bylo mu 45 let. Firma vyjádřila pozůstalým soustrast a slíbila, že zlepší dohled nad zdravotním stavem zaměstnanců. Někdy se pak rodina dočká i jednorázového finančního odškodnění.
V dubnu 2008 musela dle deníku Mainiči velká korporace vyplatit dvě stě milionů jenů (asi 40 milionů korun) muži, jenž se „dopracoval“ až do kómatu. Ostatně i vláda Nipponu, která – pakliže je úmrtí soudně uznáno jako karóši – vyplácí pozůstalým roční náhradu ve výši asi dvaceti tisíc dolarů. To pochopitelně zatěžuje rozpočet, a proto se země snaží zhoubě bránit. Japonsko vede kampaně za zvolnění tempa, zákony by měly omezit přesčasy či stimulovat zdravotní prohlídky zaměstnanců. Zkrátka přimět lidi ke trošce odpočinku. „Chceme, aby šéfové firem vybízeli pracovníky: Nechcete si vzít pár dní volna?“ řekl letos v lednu týdeníku BusinessWeek Joširó Hanó, ředitel odboru práce na ministerstvu zdravotnictví.
Tabu, které je třeba prolomit
V tokijském metru se klimbá často. „Do práce jezdím 90 minut a vždycky cestou spím,“ povídá mi učitel Keidži, když obdivuji přesnost, s jakou se pochrupávající osoby včas zvednou a vystoupí na správné stanici. A protože ho znám už nějaký ten pátek, odvážím se zeptat i na ono tabu: „Kolik lidí se na konečné stanici už nezvedne?“ Tázaný třicátník rázem změní pohodový výraz, proto pochopím, jak je to citlivé téma. „Ne, ne, nikdo, to se vůbec nestává,“ odtuší povinnou odpověď. Přesnější čísla by jistě znali drážní zřízenci, kteří procházejí soupravy metra a probouzejí zmožené či opilé dříče. Mimochodem večerní popíjení s kolegy po práci (vynikající protistresový ventil) je v Tokiu zcela běžné a člověka vždy nad ránem zaráží, kde všude lze najít spícího manažera s kravatou a kufříkem… Morbidní případy, kam až vede tlak na výkon propojený s tradiční loajalitou, uvádí Národní rada pro obranu obětí karóši (NDCVK). Ta provozuje poradní hotline a internetové stránky Karoshi.jp, na kterých lze najít síť doporučených lékařů či psychologů. Chcete slyšet případy těch, jimž se nedostalo včasné pomoci? Tady jsou. Zdravotní sestřička Jošida skonala ve věku 22 let poté, co měla za sebou 34hodinovou směnu v nemocnici. Pan Mijazaki předloni odpracoval 4320 hodin a zemřel. Pan Jagi, jemuž bylo před smrtí 43 let, denně dojížděl do práce čtyři hodiny vlakem a týdně dřel přes 70 hodin, si prý do deníku poznamenal: „I otroci mívali alespoň výsadu povečeřet s vlastní rodinou.“
Jak zpomalit v rychlém státě?
Japonce není třeba nějak mytizovat. Jsou to lidé z masa a kostí, žádní podivní roboti, jak se západní média snaží vpašovat jediný obraz. I proto je novým trendem, který podporuje též tokijská samospráva, takzvaný „pomalejší život“ (suro raifu). Neobětovat se pouze firmě, ale myslet na rodinu, záliby. Umět si vzít delší dovolenou, jíž bývá ročně k dispozici osmnáct dní, které si lidé beztak šetřívali na dobu nemoci. Dříve se zaměstnanci dřeli pro chlebodárce od rána do večera. „Nyní však vychází všeobecně najevo, že tento životní styl není zárukou štěstí,“ napsal časopis Jomiuri. Tomu by zatleskali zejména mladí, kteří už nejsou ochotní umřít v kanceláři. Objevují se proto i mladí ulejváci, flinkové… Karóši je však stále živý fenomén. Nejde jen o smrt, ale i podlomené zdraví. Desetitisíce Japonců trpí kvůli práci psychickými obtížemi. Asi deset tisíc lidí zemře ročně na nepřímé dopady firemního stresu. Před penzí přibývá rozvodů velmi odcizených partnerů a každoročně ukončí 30 tisíc Japonců život sebevraždou. Nejčastěji v kolejišti. V nejrychlejším městě světa není dne, aby se ve vlaku neobjevil nápis ohlašující „nehodu“ na trati. V japonštině přibude i znak pro kolizi s osobou na kolejích. „Mám pocit, že skokem pod vlak chtějí aspoň na chvíli zastavit neúprosný, tepající systém. Na chvíli jej trochu vykolejit,“ zamýšlí se japanolog Igor. Přitom připomene, že zdržení provozu musejí následně uhradit příbuzní sebevraha. Jenže za pár minut se ve vagoně objeví vzkaz: „Čištění kolejí.“ A jede se dál.
Martin Rychlík, Tokio
stipendista The Japan Foundation
Antiworkoholická změna
Některé firmy se snaží zlepšit svou pověst a odbourat závratné přesčasy. Toyota omezila jejich míru na 360 hodin ročně a po sedmé hodině večerní nabádá zaměstnance, aby pamatovali na odpočinek a šli domů. Nissan zase umožňuje práci z domova. To má zlepšit péči o děti a stárnoucí příbuzné. Mnoho firem zavedlo „nepřesčasové“ dny, kdy se kancelář zhasíná o půl šesté. Pochopitelně že mnoho pracovníků zůstane i potmě, nebo si bere práci domů, pro což existuje termín furošiki („skrytý přesčas“). V roce 2007 umožnila finanční divize Mitsubishi UFJ Trust & Banking zaměstnancům odchody až o tři hodiny dříve. Program využilo 37 lidí ze sedmi tisíc zaměstnanců.
Pramen: BusinessWeek
