Až se dnes sejde bankovní rada ČNB a bude rozhodovat, zda udělá další, a to klíčový krok k utažení měnové politiky a návratu k normálním poměrům, neměla by váhat.
Bude to pro její novou sestavu ostrá zkouška ohněm. Rozhodování o ukončení intervenčního režimu bylo proti tomu hračkou. Letos v dubnu bylo totiž jasné, že udržování slabé koruny je už značně přezrálým ovocem a silné inflační tlaky byly evidentní.
Nyní bude rada rozhodovat, zda udělá další, a to klíčový krok k utažení měnové politiky a návratu k normálním poměrům. Trhy jsou zřejmě na čtvrtprocentní navýšení sazeb připraveny a nepřekvapí je. Hlavní otázkou samozřejmě je, zda jsou na to připraveni členové bankovní rady, mezi nimiž těžko hledat nějakého protiinflačního jestřába.
Takový jestřáb by totiž křičel už dávno, neboť korunové posílení kurzu podle všeho měnové podmínky příliš nezpřísnilo. Inflace je sice bezpečně v koridoru prognózy ČNB, ale situace v ekonomice je značně napjatá a nerovnováhy evidentně narůstají vysokým tempem. A nejde jen o trh nemovitostí, který hyzdí notně přefouknutá hypoteční bublina a ceny rostoucí dvouciferným tempem - výrazně nejvyšším v celé Evropě.
Nejpodstatnější je vývoj na trhu práce, kde už není prakticky žádná volná pracovní síla, přestože počty práceschopného obyvatelstva dosahují historického vrcholu a míra ekonomické participace také. Tlak na mzdy je enormní, a ještě ho brutálně akceleruje šílená mzdová politika této vlády, která se při zvyšování platů ve státním sektoru - jak je vidět na právě projednávaném státním rozpočtu - úplně utrhla ze řetězu. Jde o mimořádně silný poptávkový inflační stimul, což si už naléhavě vyžaduje reakci v podobě růstu úrokových sazeb.
Do českých bank přitekl bilion z ciziny. Čtěte více
Je samozřejmé, že se centrální bankéři ohlížejí do Frankfurtu, aby se moc neutrhli od ECB a nevyvolali zbytečně silný tlak na apreciaci koruny. Ale i evropské uvolňování měnové politiky je u konce s dechem, byť o nějakém mohutném návratu k růstu evropských ekonomik stále nemůže být řeč. Prognózovaný růst eurozóny o 1,6 procenta a osmiprocentní nezaměstnanost jsou sice to nejlepší, co se za posledních deset let v regionu událo, ale ukazuje to jen na neživotnost současného evropského modelu. Růstový potenciál evropských zemí po zavedení eura trvalé klesá a lepší to asi nebude.
Žel ten pokles se týká i Česka, které euro nemá a nejspíše nikdy mít nebude. Nemáme sice tak hluboké strukturální problémy jako západní země EU, atak se náš růstový potenciál, při němž se ekonomika nepřehřívá, pohybuje někde kolem dvou a půl procenta. Je to minimálně o jedno až o jedno a půl procenta níže, než tomu bylo před deseti lety, a má smysl se ptát, co jsme vlastně pokazili.
Jedna věc bije do očí na první dobrou. Je to fatální úpadek českého stavebnictví. Protikorupční hysterie a legislativní přitvrzování podmínek veřejných zakázek v posledních několika letech prakticky zastavily výstavbu infrastruktury. Inženýrské stavitelství bylo loni na 77 procentech úrovně roku 2010. Šílená institucionální úprava stavebního řízení a rovněž protikorupční hon mají pak na svědomí úpadek bytové výstavby. Počet rozestavěných bytů klesl od roku 2009 téměř o čtvrtinu, přestože ceny tak dramaticky rostou a stavět byty se opravdu vyplatí.
Je to až učebnicový příklad, jak vládní politika snižuje potenciální výkonnost ekonomiky a podněcuje inflaci. Že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit, asi nelze očekávat. A podobných, méně viditelných případů najdeme v ekonomice více. Bankovní rada by tak ve čtvrtek neměla váhat.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
