Lze jen obtížně odhadnout, jak se nová norma odrazí v životě českých občanů
Dne 29. června 2009 byl po mnoha problémech vyhlášen zákon č. 198/2009 o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, obecně známý jako antidiskriminační. Zákon sice nabyl účinnosti 1. září 2009, ale až zkušenosti z prvních měsíců jeho aplikace ukážou, zda lze normu v boji proti diskriminaci hodnotit jako bezzubou, či nikoli. Dle převládajícího názoru totiž zákon nepřináší žádné nové účinné nástroje a již nyní se hovoří o nutnosti jeho novelizace.
Příčiny
Ani poslanci se nijak netají, že normu přijali zejména proto, aby vyhověli nárokům Evropské unie. Ta na Českou republiku podala žalobu k Evropskému soudnímu dvoru kvůli chybějící antidiskriminační legislativě, která by transformovala evropské směrnice o rovném zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků do tuzemského právního řádu. Dřívějšímu přijetí antidiskriminačního zákona zabránilo před rokem prezidentské veto.
Je však třeba podotknout, že takové žaloby nejsou nijak výjimečné a některé členské státy jim čelí každoročně v mnohem vyšší míře než ČR. Nejen EU se však dožadovala přijetí antidiskriminační zákona v Česku. Tato potřeba vyplynula i z faktu, že na dosud neexistující normu odkazovalo mnoho zákonů včetně Zákoníku práce.
Novinky
Nově přijatý zákon v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace, například ve věcech přístupu k zaměstnání, zdravotní péči a ke vzdělání, členství a činnosti v profesních komorách a sociálního zabezpečení.
Je nutné upozornit, že zákon se výslovně nevztahuje na podmínky vstupu a pobytu příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti na území ČR. Na antidiskriminační zákon se tedy nemůže odvolat cizinec z třetí země, který se domáhá vstupu na území ČR a tvrdí, že byl diskriminován, přičemž stejně starému sousedovi z jeho vesnice byl vstup do Česka před několika týdny povolen, a on byl odmítnut.
Zákon stanoví, co se chápe pod pojmem diskriminace. Zároveň však také říká, co jí není. Za diskriminaci je například považováno obtěžování (také sexuální), pronásledování, pokyn k ní nebo nově i navádění k ní. Zákon rozlišuje mezi diskriminací přímou a nepřímou. Příkladem přímé diskriminace je chování zaměstnavatele, který odmítl uchazeče o zaměstnání, protože je žena. Nepřímou diskriminací může být požadavek zaměstnavatele, aby jeho potenciální zaměstnanci získali kvalifikaci výhradně v ČR.
Zaměstnavatel
Zaměstnavatelé i jejich zaměstnanci mohou zůstat klidní, neboť americké chápání sexuálního obtěžování v ČR nepřipadá v úvahu. Chování klasifikované jako sexuální obtěžování musí totiž být oprávněně vnímané jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a snižovat důstojnost obtěžované osoby. Proto stále platí, že podrží-li kolega kolegyni dveře, aby mohla vstoupit do místnosti, nebo odsune-li při společném obědě židli od stolu, aby se mohla posadit, mají být oba tyto činy považovány za ukázku slušnosti, a nikoli za sexuální obtěžování.
Dobrou zprávou pro zaměstnavatele je jistota, že diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu věku v přístupu k zaměstnání, pokud je vyžadována podmínka minimálního věku, odborné praxe nebo doby zaměstnání, která je pro jeho řádný výkon nezbytná. Zaměstnavatelům lze jen doporučit, aby podmínku nezbytnosti pro řádný výkon zaměstnání nepodceňovali a byli schopní oprávněnost požadavku v případě následného sporu s neúspěšným uchazečem dostatečně prokázat.
Antidiskriminační zákon prakticky nic nemění na současné praxi zaměstnavatelů při inzerování volných míst. V dnešní době už zaměstnavatelé běžně neinzerují diskriminačně – nepožadují pouze muže tam, kde to není objektivně nezbytné. Nelze ani očekávat, že by antidiskriminační zákon v praxi ovlivnil pracovní pohovory, jak se stalo třeba ve Spolkové republice Německo (SRN). Tam pohovor s uchazečem vedou nejméně dva zástupci zaměstnavatele současně, aby byli schopni v případě jeho odmítnutí dosvědčit, že nebyl diskriminován.
Obrana před soudem
Dle související novely zákona o veřejném ochránci práv bude ombudsman nově vykonávat působnost ve věcech ochrany před diskriminací. Žádné nové pravomoci umožňující aktivněji prosazovat ochranu v této oblasti však nezískal. Aby měl Úřad veřejného ochránce práv více času se na nový úkol lépe připravit, nabude tato část zákona účinnosti až 1. ledna 2010.
Diskriminovaná osoba je oprávněná se domáhat u soudu upuštění od diskriminace, odstranění jejích následků i přiměřeného finančního zadostiučinění. Zákon stanoví, že uvede-li žalobce, například zaměstnanec, skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že byl diskriminován, je na žalovaném – v tomto případě zaměstnavateli – dokázat, že nebyla porušena zásada rovného zacházení. Neziskové organizace zabývající se problematikou diskriminace zákon vítají. V budoucnu by však rády prosadily možnost podávat hromadné žaloby či právo obětí na to, aby je k soudu doprovázeli odborníci z těchto sdružení.
Zkušenosti ze SRN, kde byl přijat značně přísnější zákon, ukazují, že zejména zaměstnavatelé budou muset být opatrnější při dodržování všech zákonných povinností. Zároveň však není nutné se obávat vyššího nárůstu žalob. Zcela určitě nikoli co do rozsahu obvyklého v USA. V nich mnohdy chybějící ochrana zaměstnanců před výpovědí vede k tomu, že po propuštění uplatní požadavek ve výši až několika milionů dolarů na odškodné kvůli údajné diskriminaci.
Jak se odrazí přijetí antidiskriminačního zákona v životě občanů ČR, kdy a kolikrát jej bude nutné novelizovat, lze nyní obtížně odhadnout. Aplikace a výklad jednotlivých ustanovení zákona bude totiž záviset i na judikatuře vyšších soudů v příštích několika letech.
Diskriminace
Zákon stanoví, co se chápe pod pojmem diskriminace.
Zároveň však také říká, co jí není.
Za diskriminaci je například považováno obtěžování (také sexuální), pronásledování, pokyn k ní nebo nově i navádění k ní.
Zákon rozlišuje mezi diskriminací přímou a nepřímou.