Inflace. To slovo se během posledního roku skloňuje snad stejně často jako o chvíli dříve covid. Inflaci řeší nyní i ti, kteří ještě pár let nazpět tak úplně ani nevěděli, o čem je vlastně řeč. To proto, že inflace požírá jejich úspory a snižuje reálné výdělky. A to zatraceně rychle. Konec konců, za uplynulý kalendářní rok se tento základní ekonomický ukazatel znázorňující všeobecné zdražování udržel v průměru na hranici 15,1 procenta. Šlo tedy o jeho druhou nejvyšší hodnotu od vzniku samostatné České republiky. Hůře na tom zdejší hospodářství bylo už jen v roce 1993. Nyní však, zdá se, pomalu začíná převládat mírný optimismus.
Optimističtí jsou především ekonomové. Povzbudily je březnové, tedy dosud nejaktuálnější údaje o růstu spotřebitelských cen, prostřednictvím kteréhožto indexu se inflace měří. Ten podle dat Českého statistického úřadu klesl z únorových 16,7 procenta meziročně na rovných 15 procent. Meziměsíčně pak ceny vzrostly o pouhou jednu desetinu procenta, tedy by se dalo říct, že de facto stagnovaly.
„Snad ano,“ odpověděl na dotaz redakce Euro.cz, zda skutečně nastal čas mírného optimismu, ekonom Fondee a bývalý člen bankovní rady České národní banky Pavel Štěpánek. „Prioritou ale nadále zůstává obezřetnost. Nejistot je velmi mnoho, nové podněty k růstu cen mohou přijít kdykoliv a odkudkoliv,“ dodal vzápětí.
Stejného názoru přitom je i docent Tomáš Pavelka, vedoucí Katedry manažerské ekonomie Fakulty podnikohospodářské VŠE: „Je například otázkou, jak se budou vyvíjet ceny potravin, tam vidím velkou nejistotu, ale opět bych očekával, že zejména v druhé polovině roku dojde ke zpomalení jejich růstu. Nejistota je samozřejmě spojena i se světovou situací – další eskalace konfliktu na Ukrajině by opětovně mohla vést k významnějšímu růstu světových cen. A určitou nejistotu vyvolává také vláda, protože některá v tisku uváděná opatření by zcela jistě měla dopad na jejich růst, a to koncem letošního roku z důvodu očekávání změn od roku nového.“
Kam až by tedy inflace v průběhu roku mohla sklesat, pakliže se nestane nic neočekávaného? „Už v červnu bychom se měli dostat pod 10 procent,“ odhadl analytik společnosti Akcenta CZ Miroslav Novák. „Pozitivní je, že došlo ke stabilizaci cen energií, které dokonce mírně klesají, a postupně lze očekávat i stabilizaci cen potravin. Problémem může být pozvolnější zvolňování takzvané jádrové složky inflace (to je inflace bez potravin, energií a pohonných hmot), a to jednak kvůli větší setrvačnosti i poměrně svižnému růstu nominálních mezd,“ upozornil.
Navýšením dvouprocentního cíle by centrální banky přiznaly své selhání
Potenciální desetiprocentní inflace je pochopitelně mnohem přijatelnější variantou, než s čím se lidé setkávali v průběhu značné části minulého roku. I tak je ale na kilometry vzdálená dlouhodobému cíli dvou procent, o který usilují mnohé centrální banky, nikoliv jen ta zdejší. Nabízí se proto otázka, do jaké míry je tento cíl za současných okolností dosažitelný a zda by jej případně nebylo lepší přehodnotit.
„Před úvahami o zvýšení hodnot inflačního cíle je třeba důrazně varovat, není to dobrá cesta,“ řekl jasně Štěpánek. Má proto minimálně dva silné argumenty: „Zaprvé, stávající vymezení dvouprocentního cíle má své řádné zdůvodnění v potřebě ponechat v ekonomice prostor pro pohyb relativních cen, reflektujících strukturální dynamiku ekonomiky. A je podpořeno patřičnými hloubkovými analýzami a osvědčilo se to i empiricky. Je to hodnota, která je dostatečně vzdálena od centrálními bankéři a mainstreamovými ekonomy obávané absolutní stability cen, při které by ekonomika nahlížela do nebezpečné propasti deflace. Současně ale nevyvolává vzedmutí inflačních očekávání. Zadruhé, a to zdůrazňuji, by šlo o přiznání selhání hospodářských politik – včetně politiky měnové – při opečovávání zdravých kořenů hospodářské prosperity.“
Také podle Nováka nic takového nepřipadá v úvahu. „Zvýšení inflačního cíle by bylo chápáno tak, že ČNB není schopna dostát inflačnímu cíli, a bylo by to de facto přiznání toho, že centrální banka selhala v péči o cenovou stabilitu,“ objasnil.
„Ekonomické subjekty by si řekly, proč by měly být centrální banky schopny udržet inflaci například na pěti procentech, když ji nebyly schopné udržet ani na nižších úrovních,“ přidal se Pavelka a vzápětí doplnil: „Ano, v poslední době je míra inflace významně nad inflačními cíli, ale je zřejmé, proč tomu tak je. Je otázkou, zda ji mohou centrální banky svou politikou výrazně ovlivnit – z velké části musí odeznít externí nákladové tlaky. Zásadní proto pro centrální banku je omezit budoucí inflační očekávání.“
Koruna do konce roku pravděpodobně oslabí
Centrální banky mohou s nadměrnou inflací, která v Česku vzhledem k jejím současným dvouciferným hodnotám splňuje definici inflace pádivé, bojovat prostřednictvím několika svých nástrojů. V první řadě jsou jimi základní úrokové sazby, jejichž zvyšování, respektive snižování zdražuje/zlevňuje lidem půjčky, čímž se do oběhu dostává méně, totiž více peněz a zároveň i klesá, potažmo roste jejich spotřeba, která pochopitelně nutnost zdražování buď mírní, nebo naopak povzbuzuje.
Faktem nicméně je, že namísto tohoto tradičního řešení sází ČNB v poslední době spíš na ovlivňování devizového kurzu české koruny. „Centrální banka měla na výběr. Buď ještě více zvýšit úrokové sazby a vyvolat silnou recesi, nebo posílit korunu. Efekt vyšších úrokových sazeb by přitom dopadl zejména na menší firmy a domácnosti,“ nastínil Pavelka. „Zároveň se domnívám, že bankovní rada měla pravdu v tom, že je třeba počkat, až se projeví dopad předcházejícího zvýšení úrokových sazeb (a zde připomeňme, že naše centrální banka začala zvyšovat úrokové sazby jako jedna z prvních). Pomoc přes měnový kurz by měl mít pozitivní dopad právě na ony dovážené produkty a suroviny, a tím i na nižší inflaci. Ostatně, i ceny energií, tedy elektřiny a plynu, jsou výrazně ovlivněny právě měnovým kurzem,“ uvedl.
Také Novák vnímá nastalou situaci nikoliv tak, že by bankovní rada ČNB rezignovala na používání úrokových sazeb, ale jako uvědomění si svých možnosti a určitých omezení, která jsou s dalším zvyšováním úrokových sazeb spojena. „Centrální banka samozřejmě může dále sazby zvyšovat, ale za těchto okolností se pro Česko jako pro malou, otevřenou a exportně orientovanou ekonomiku nabízí takzvané utahování měnové politiky právě pomocí měnového kurzu (částečně podoba s kurzovým závazkem ČNB v letech 2013–2017). Není to podle mě ani tolik o tom, že by ČNB chtěla stůj co stůj používat měnový kurz, ale prostě o tom, že si je vědoma limitů nástrojů měnové politiky a že jí kromě kurzu vlastně mnoho jiných nástrojů nezbývá,“ nechal se slyšet analytik Akcenty.
Svými nedávnými intervencemi na posílení koruny přispěli centrální bankéři částečně k tomu, že euro je aktuálně pro Čechy nejlevnější za posledních takřka 15 let. Společně se švýcarským frankem je navíc jedinou regionální měnou, která si vůči němu od začátku ruské války na Ukrajině polepšila.
„Je třeba říct natvrdo, že po intervenční epizodě z poloviny roku 2022 mají zásluhu na silném postavení koruny převážně vnější faktory, nikoliv síla tuzemské ekonomiky, která spíše mluví proti stabilitě koruny,“ poznamenal Štěpánek, podle kterého nečinnost ČNB v tomto směru stabilitě kurzu sama o sobě nepomohla, ale ani jí neublížila.
Koruna se aktuálně vůči euru nachází na nejlepších hodnotách od roku za bezmála 15 let. Zdroj: Trading Economics
„Ovšem chlácholit se v dané konstelaci tím, že stabilita kurzu je správným receptem na naši inflaci, je docela sporné. Když nic jiného, tak přetrvává riziko kurzové volatility, které je o to větší, o co křehčejší je kondice ekonomiky jako celku. Čistě mechanicky vzato, dnešní stabilita může být zítra pryč pod vlivem faktorů, které leží do značné míry mimo náš vliv,“ vysvětlil ekonom Fondee.
Na jaký kurz tedy česká měna v příštích měsících letošního roku ve vztahu k euru dosáhne? Domnívám, že posilování koruny není dlouhodobě udržitelné a ještě letos nás čeká její oslabení zpět nad hladinu 24 korun za euro. Krátkodobě však nelze vyloučit ani další posílení směrem k hladině 23 CZK/EUR,“ uzavřel Novák.
