První věc: obchodní deficit není nový fenomén. Plinius starší lká v Historia naturalis nad hrozným deficitem Římské říše v obchodu s Orientem – a především s Čínou – už v prvním století našeho letopočtu: „Naše impérium přichází nejméně o sto milionů sesterciů ročně – tolik nás stojí přepych a ženy.“
Ten misogynský odkaz způsobila poptávka především po hedvábí, oblíbeném římskými dámami z vyšších kruhů (mimo jiné pro svou průsvitnost, nad kterýmžto nemravem se rozohňoval ve stejné době také Seneca, pro změnu ten mladší). Čína byla protiváhou Říma, ale na rozdíl od Říma zas po tolika jeho komoditách netoužila natolik, aby to obchod alespoň částečně srovnávalo.
Po rozpadu Říma byla Čína po řadu dynastií suverénně největší ekonomikou, až někdy na v 16. a 17. století na krátkou dobu stála na pomyslném nejvyšším stupni Indie za vlády mughalských císařů. Jenže po celou tu dobu byl obchodní deficit na straně Okcidentu, a rozdíly byly v tom, kdo z obchodu v jakém poměru nejvíce profitoval.
Ryzost si uměli Číněné ohlídat
Navíc je dobré nezapomínat, že tehdy se obchodní schodek srovnával pěkně ve zlatě, maximálně ve stříbře, a ryzost kovu si uměli Číňané ohlídat. Ostatně i ten zákaz vývozu bource morušového pod hrozbou trestu smrti se ukázal být účinným až do 5. století našeho letopočtu – své know-how si uměla Čína chránit stejně pečlivě, jako jej dnes dovede od Západu přebírat.
Fakt, že po dlouhé období byla Čína tak mocným centralizovaným státem, který toho od zbytku světa tolik nepotřeboval, se ukázal být pro impérium osudným. Někdo vidí začátek konce v 15. století, kdy byly zakázány objevitelské výpravy, jež vedl slavný admirál Čeng Che. Uzavřena do sebe a přesvědčena o vlastní nezpochybnitelné superioritě, dožila se Čína díky technologickému zaostávání hrozného ponížení a porážky: nic nedemonstruje úpadek lépe než čínské džunky rozstřílené britskými děly jako dětské hračky nepočetnou flotilou, včetně první celokovové válečné lodi s mimořádně přiléhavým názvem Nemesis.
Díky takhle přesvědčivé technologii pak již nebylo obtížné srovnat ohromné obchodní deficity (již nikoli kvůli hedvábí, ale kvůli čaji), které Čína požadovala platit ve stříbře.
Stříbro za opium
Britská Východoindická společnost nakonec našla položku, za kterou si nechala platit ve stříbře ona, a totálně tím obrátila herní stolek. Nešlo o nic jiného než o opium, dovážené z hlavní tehdejší pěstírny – Indie ovládané Východoindickou společností. Číňané opium kouřili a rychle podléhali ničivé závislosti. Imperiální vláda vyhlásila zákaz opia, nicméně byla tady ta technologická převaha… Následoval rozval centrální moci a období plné vzpour a nepokojů, které stály podle kvalifikovaných odhadů 20 milionů životů, především v důsledku hladomoru a nemocí.
Zatímco Japonci pochopili, že musejí projít modernizací a absorbovat vše, co je ze Západu použitelné. A to, aniž by Commodore Perry musel ze své flotily vůbec vystřelit (stačilo ji vidět), poslední mandžuská dynastie vládnoucí Číně tenhle modernizační proud nastartovat nedokázala.
O to hbitější je absorpce moderních technologií a veškerého použitelného vědění dnes. Je zřejmé, že 500člennou delegaci byznysmenů do Prahy přivedlo zkoumání potenciálu Česka jako malé, ale užitečné platformy pro pronikání do Evropské unie. Nejspíš nejde o snahu získat technologie od českých firem (kolik jich máme?), ale třeba možnost registrace léčivých přípravků u zdejších úřadů s možností vývozu do celé Evropy. Nebo o vytvoření výrobní základny (mzdy kvalifikovaných dělníků a technického personálu už nejsou v čínských pobřežních městech nízké a rychle rostou) uvnitř EU.
Prastará kultura
Navíc Čína může hrát dokonalou arbitráž mezi jednotlivými zeměmi – zdaleka v tom nejsme sami a o byznys bez přílišného zdůrazňování lidsko-právní agendy se snaží kde kdo. To chce klid a nohy v teple, říkají Britové, kteří před více než 170 lety předvedli Číňanům přímo v ústí Dlouhé řeky, co dovede jejich Nemesis.
Dejte si také nohy nahoru a při této bohulibé činnosti můžete přemýšlet o velmi dlouhé čínské historii. Archeologické vykopávky v Tiang-čchaj u Žluté řeky objevily v hrobech flétny vyrobené z křídelních kostí mandžuských jeřábů. Na některé z nich se dá dodnes hrát, a i na těch nejstarších lze zvládnout jednodušší čínské lidovky; je jim 9000 let. Ty s osmi otvory pro kladení prstů, staré pouhých osm tisíciletí, prý zvládnou každou melodii, tedy i Ježkovu klasiku Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře.
Další autorovy komentáře:
Některé nápady jsou horší než blbé: kastrují
Chudák Jančura aneb Co jsou to marginální náklady
Sankce aneb Jak se nestřelit do vlastního údu
